Na jedné straně hrozí, že značná nerovnost vytvoří rozsáhlou, velmi chudou sociální vrstvu, které nedostatečné vzdělání a nízká kvalifikace znemožní plně se začlenit do ekonomiky, ať už jako výdělečné osoby nebo spotřebitelé. To může vyvolat politickou nestabilitu, a tím ohrozit investice a další růst. Na druhé straně někteří tvrdí, že nerovnost klade větší prostředky do rukou kapitalistů (jako opak dělníků) a tím podporuje úspory a investice a provokuje růst.

Fuad Hasanov z Mezinárodního měnového fondu a Oded Izraeli, profesor michiganské Oakland University, na základě zkoumání ekonomických dat 48 amerických států, získaných při sčítáních lidu z let 1960-2000, konstatují ve svém článku v časopise HBR (1), že pokud jde o Spojené státy, "optimální úroveň nerovnosti", lze-li to takto říci, byla někdy kolem roku 2000. Tato úroveň byla podle nich pro růst dobrá. Od roku 1979 do roku 2007 však horní jedno procento obyvatel USA více než zdvojnásobilo svůj podíl na celkových příjmech. Vyplývá to z nedávných údajů Úřadu pro rozpočet amerického Kongresu (US Congres-sional Budget Office).

Dlouhodobé dopady současného vysokého vzestupu nerovnosti jsou podle autorů chmurné. Zvýšená nerovnost zkracuje období růstu a může jej dokonce zastavit. Na druhé straně snižování nerovnosti má dlouhodobě pozitivní vliv. Posiluje všeobecný pocit, že společnost je spravedlivá, zlepšuje tak sociální soudržnost a mobilitu a vytváří širší podporu pro růstové iniciativy. Politika, která je zaměřena na růst, ale současně ignoruje nerovnost, může nakonec být sama proti sobě, zatímco politika, která snižuje nerovnost například podporou zaměstnanosti a vzdělání, má prospěšný vliv na lidský kapitál, který moderní ekonomiky stále více potřebují.

GINIHO INDEX

Jako měřítko příjmové nerovnosti se často používá tzv. Giniho index, který má hodnotu od 0 do 1, resp. od 0 do 100 %, přičemž nulová hodnota znamená absolutní rovnost a hodnota 1 (100 %) absolutní nerovnost, kdy jeden člověk "bere všechno" a na ostatní tedy nezbývá nic. Hodnota 40 % se považuje za hranici, kdy v důsledku nerovnosti začínají hrozit sociální nepokoje. Zde nepochybně budou existovat rozdíly v míře rizika dané specifickými rysy té které společnosti.

S hodnotou Giniho indexu nad 40 procent se nyní potýká Čína. V roce 1978, kdy se čínská ekonomika začínala otevírat světu, byla jeho hodnota na úrovni 30,2 %. Nyní je podle údajů Světové banky na úrovni 41,5 %, objevují se i údaje vyšší (46 %). Podle profesora Sun Lipinga z pekingské university Qinghua se v letech 2006 až 2010 v této zemi zdvojnásobilo množství stávek a nepokojů, což souvisí právě s dramatickým nárůstem příjmové a majetkové nerovnosti. Pro čínskou vládu je řešení této otázky nyní jednou z priorit. Jak uvedl Murtaza Syed, představitel Mezinárodního měnového fondu v Pekingu, pokud by příjmová nerovnost dále rostla, může to ohrozit dlouhodobý hospodářský růst Číny; .

Giniho koeficient je pro účely porovnávání nerovnosti v rozložení příjmů zvláště vhodný díky své jednoduchosti, výhodou je i to, že nezáleží na velikosti srovnávaných ekonomik ani na počtu obyvatel země. Má pochopitelně i svá omezení. Jedním z nich je například to, že pracuje s nominálními příjmy. Pokud tedy například některé státy v rámci sociálního systému poskytují poukázky na potraviny a ne peníze, nezapočítává se to zpravidla jako příjem.

Jiný příklad: podle Giniho koeficientu byla v Sovětském svazu koncem 70. let poměrně vysoká příjmová nerovnost městských obyvatel, asi 38 %. Do tohoto čísla se však nepromítalo to, co tamní obyvatelé považovali za samozřejmost - bezplatná péče o děti v jeslích a školkách, bezplatné vzdělání, zdravotnictví a velmi nízké nájmy. Podobný problém dnes nastává u řady jiných zemí: Venezuela například dotuje maloobchodní ceny benzínu. Stejně tak se nezapočítávají ani nefinanční příjmy typu zemědělství pro vlastní spotřebu, které se obtížně kvantifikují.

Tab.1: Vývoj Giniho indexu ve Spojených státech

1967: 39,7 (poprvé uveden)

1968: 38,6 (nejnižší uvedená hodnota)

1970: 39,4 1980: 40,3 1990: 42,8 2000: 46,2 2010: 46,9

Zdroj: US Census Bureau

Warren Buffet a jeho sekretářka

Nerovnost byla i jedním z velkých témat letošní Zprávy o stavu Unie, kterou v lednu přednesl prezident Obama. Hovořil mimo jiné o tom, že je třeba obnovit "základní americký příslib", že když člověk tvrdě pracuje, vydělá si dost na to, aby uživil rodinu, mohl si dovolit dům, poslat děti na studia a odložit si něco na stáří. "Žádná výzva není naléhavější. Žádná debata důležitější. Buď chceme mít zemi, kde se bude mít stále menší zlomek lidí stále lépe, zatímco rostoucí počet Američanů se stěží protluče, nebo dokážeme obnovit ekonomiku, kde každý dostane férovou příležitost, a každý odvede svůj spravedlivý díl, a každý bude hrát podle stejných pravidel." Obama také upozornil na to, že vzhledem k současnému nastavení daní platí mnozí milionáři nižší sazbu než příslušníci střední třídy. "Warren Buffett nyní platí nižší daňovou sazbu než jeho sekretářka," řekl prezident s tím, že je třeba se rozhodnout, jestli mají tyto daňové úlevy pro bohaté pokračovat, nebo je třeba investovat někam jinam - do vzdělání nebo zdravotnictví - protože oboje nelze, má-li se splácet státní dluh. "Říkejte si tomu třídní boj, jestli chcete, ale chtít po miliardáři, aby platil alespoň takovou daň jako jeho sekretářka? Většina Američanů by tomu říkala zdravý rozum," řekl prezident Obama v projevu, který předznamenal kampaň do nadcházejících prezidentských voleb ve Spojených státech.

(1) Fuad Hasanov, Oded Izraeli: How much Inequality is necessary for Growth? HBR, ledenúnor 2012