Proč v životě potřebujeme vzory?

Tu otázku si kladl už hlubinný psycholog Carl Gustav Jung. V jednom textu si posteskl, že se nerodí osobnosti, protože děti kolem sebe nikde ty osobnosti nevidí. Říká přesně, že děti vychovávají děti a že děti ve školách učí děti. On to říká ostře. Tady se dotknu něčeho velmi důležitého - my v dětském věku potřebujeme vzory. Ať už je to Vinnetou, nebo Old Shatterhand, se kterými bychom se identifikovali. To, že je pak v období dospívání odvrhneme, je druhá věc. Ale potřebujeme se s někým identifikovat. Pokud moji rodiče a učitelé nejsou osobnosti, tak jsme opravdu jacísi trosečníci, kteří životem těžko proplouvají a budou se potácet. Těžko od nás pak někdo může chtít, abychom byli dobrými šéfy firem a uměli pracovat s lidmi, když nás nikdy neučili poslouchat, co to je autorita a osobnost.

Jaké nástrahy přináší svoboda a současná doba individualismu?

Ten individualismus už jde tak daleko, že už nejsme schopni fungovat ani v rodinách. A to ve jménu svobody. Připomeňme si Idiota, kde se jej jeden z protagonistů ptá, zda je schopen žít v manželství. Nejsi, odpovídá hrdina románu. Protože žít v manželství znamená často zatnout zuby, kdy musím svoji vůli podřídit vůli manželky a přicházím o svoji svobodu a často dělám věci, které nechci dělat. Tečka. Jinak to nejde. Dneska máme plné školy dětí z rozvedených rodin. Řeknu věc, která je nepopulární, ale za kterou si pevně stojím. Téměř vždy jsem schopen poznat děti, kde vztah rodičů nefunguje. Rozvod a druhý, třetí partner se na dítěti negativně podepíšou. Náš individualismus se negativně projevuje v tom, že nám nefungují vztahy, kde je nutné sebeovládání. Kde kus své svobody musíme podřídit parťákovi, táhnout jako tým za jeden provaz. Naši současní středoškoláci jsou děti, které mají spoustu nápadů. Jsou kreativní, chtěli by změnit svět a věci, které je baví, dělají dobře. Ale absolutně nemají vůli. Nedělají to, co je nebaví. Jenže některé věci fungují, jen když je dělám denně a zapřu sám sebe.

Staré přístupy k výchově mladé generace se přežily. Proč?

Systém výchovy se zhroutil, protože celý starověk a středověk, především starověk - to byly tisíce roků od doby neolitu, rodiče vždy naučili děti to, co sami uměli. Děti to od nich převzaly a netroufaly si na velké změny. Když to někdo ve starých dobách udělal jinak, mysleli si, že to musel být buď vtělený Bůh, nebo ďábel. Nejbezpečnější bylo dělat vše tak, jak to dělají všichni ostatní. Filozof Jan Sokol ukazuje, že etika začíná ve chvíli, kdy je v Exodu věta: "Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo." Kdy nad vrstvou kmenové morálky najednou povstane člověk, který si troufá dělat něco jinak, než to dělají ostatní. Morálka je totiž založena na představě, že existují věci, které jsou špatné, ačkoli jsou legální a ačkoli je činí většina.

Dnes mají děti nad staršími v mnoha ohledech navrch. Jsou zcestovalé, umí jazyky, o ovládání moderních technologií nemluvě...

V tom technickém smyslu mladé nemám co učit, protože pokrok jde rychle dopředu. Je běžné, že na střední škole učí studenti mě, třeba to, jaké aplikace si mám dát na iPad, protože tomu rozumí lépe než já. Učím studenty, že v dějinách rodu Homo první, tzv. oldowanská industrie vymyslela asi tucet kamenných nástrojů a za milion let nevymyslel nikdo nic jiného. Druhá, acheuleanská industrie znala asi 60 nástrojů a opět to trvalo přes milion let a opět bez inovací. A teď pozor, mezi prvním letadlem těžším než vzduch a Neilem Armstrongem na Měsíci uplyne pouhých 66 let. Cosi důležitého se změnilo.

Změnil se i vztah k autoritám. V psychologii je neschopnost je respektovat porucha. Dnes je to téměř norma. Ovšem přehnaný respekt k autoritám přinesl koncentráky a svět bez respektu k autoritám také není v pořádku...

Dějiny mají zkušenost s extrémy z obou stran. A ani jeden nefunguje. Když vezmeme příklad holocaustu, tam bylo děsivé to, že o konečném řešení rozhodli lidé, kteří, ať byli jacíkoliv, byli inteligentní. Na konferenci ve Wannsee, kde se rozhodlo o provedení "konečného řešení", přes padesát procent mělo titul doktor. A později šlo i o stovky poctivých úředníků, pro které nejvyšší metou byla pochvala nadřízeného. Kteří si nekladli vlastní otázky, protože ty za ně řešili nadřízení, pro které poslušnost k autoritě byla důležitou věcí, ke které byli celoživotně vychováváni. A to byli bezejmenní úředníci, bez kterých by to nešlo. Ti dělali logistiku vlaků a už si nekladli otázku, zda vlaky vezou dřevo, kameny, či lidi, a zajímali se jen o tunokilometry. I když věděli, co se s těmi lidmi děje v koncentrácích, tak odpovědnost vytěsňovali na své nadřízené. A aby byli za svou práci pochváleni, nežádali nic jiného. To je na celé věci děsivé. Daleko horší než ten, kdo porušuje zákon, jsou ti, kdo je naplňují.

Jaká je z toho cesta ven?

Ani jeden z těch extrémů není v pořádku. To kyvadlo se pohybuje. Ještě od té mé generace, která byla hodně sevřená autoritou rodičů. Není náhoda, že album The Wall od Pink Floyd vzniklo v určité době a zpívali jsme je skoro jako hymnu - nepotřebujeme kontrolu myslí, sarkasmus ve třídách. Šli jsme do opačného extrému, dejte nám pokoj, my si vše budeme dělat sami. A zjišťujeme, že ani to není ideální. Dělám si naději, že dotápeme k určité středové pozici.

Na konferenci People Management Fóra jste posluchače pohnul konstatováním, že být obětí v koncentráku je strašné. Ale šílenější je, že bychom snadno mohli být mezi vykonavateli. Proč?

Po druhé světové válce vznikají výroky, že bychom se měli mnohem více bát lidí, kteří zákony dodržují, než těch, kteří je porušují. A to opravdu funguje. Hrůzná zkušenost holocaustu se po válce otočila. První otázka byla: Jak bylo možné, že toho byl nějaký národ schopen? A ta otázka se rychle změnila na dotaz: Existuje vůbec národ, který by toho nebyl schopen? Protože to nebyla nějaká divoká horda, ale vzdělaní lidé. Měli stejnou výchovu jako my, byl to národ Beethovena a Goetha a velikánů v malířství a hudbě.

Psychologickou past podřizování se špatným vzorům popisuje Erich Fromm v knize Strach ze svobody. Ti, kdo mají slabé, falešné "já", hledají symbiózu s něčím, co s sebou nese ochranu a moc...

Dnes je kolem toho hodně literatury. Když byl v roce 1962 proces s Eichmannem, tak se světová pozornost znovu zaměřila na lékařské experimenty na lidech a svět si s hrůzou uvědomil, že řada doktorů, kteří dělali pokusy na lidech v koncentračních táborech, byla dohledatelná v normálních telefonních seznamech. Neobtěžovali se změnit si jména a vrátili se do svých ordinací. A znovu se stali obvoďáky, jako by šest let nacismu neexistovalo.

Bavíme se o selhávajících nositelích moci, ale vraťme se k autoritám. Slovo autorita pochází z latinského augere, což znamená růst, posílit, podpořit. Nejlepší lídři, i v byznysu, tu vlastnost mají.

Ekonomové a lidé v byznysu vědí, že abychom dokázali vytvořit něco nového, platí, že jedna a jedna jsou tři. A některé věci nejsem schopen udělat sám. Dnes je na pořadu dne třeba obrana Evropy. Zde nám nepomůže, že jsem významná individualita. Musím kooperovat s členy svého národa, kontinentu a s USA, jinak nepřežijeme. Takže si myslím, že ačkoli se sám přikláním k druhému extrému, protože mám individualisty rád a věřím, že dějiny píší jednotlivci, kteří strhnou ostatní, nakonec se ukazuje, že týmy udělají více než sebenadanější solitéři.

Kladete posluchačům otázku, co se stane, když budeme beztrestní?

To jsme viděli za války v Jugoslávii, když přestalo fungovat právo a lidé byli ponecháni sami sobě. Brzy jsme zjistili, že celá naše etika, celé křesťanství, je velmi tenounký nátěr, od příchodu Cyrila a Metoděje pouhých tisíc let. Když najednou není právo a někdo nám zaručí beztrestnost, tak se ten nátěr začíná odlupovat a pod ním se šklebí Perun a Radegast a božstva starých Slovanů. Objevuje se to, že všechna naše knížata skončila tak, že byli kastrovaní, slepí, zabití a podobně. Najednou se k sobě začneme chovat děsivě. Byla to druhá světová válka, Jugoslávie v 90. letech, Rwanda v roce 1994 a může to přijít kdykoli znovu. Myslím, že není náhoda, že se teď potácíme v Evropě extremistických politických stran a sekt.

Co tyto tendence posiluje a "živí"?

Řekl bych, že obě tyto party mají společného jmenovatele, a to je vůdce, který řekne: Toto je dobro, toto je zlo - toto dělej a toto nesmíš dělat a budeš spasen. Verbálně voláme po svobodě, ale pozapomněli jsme, že spolu se svobodou se kdysi narodila i její méně hezká sestra - odpovědnost. Dějiny Evropy je možno vnímat jako dějiny přehrávání odpovědnosti na někoho jiného. Od antického věštění a celého příběhu Oidipa, od slovanských sudiček po Hitlerovo "přebírám veškerou odpovědnost". Nejde o nic menšího, než je velikost člověka. Ďábelské ideologie se vás snaží přesvědčit, že na vás nezáleží. U všech totalitních ideologií to, na čem záleží, jsou světlé zítřky, budoucnost a velké ideje, ale ne my. Vždy, když se kácí strom, létají třísky. Určitý směr biologie tvrdí, že člověk je jen nezávazná evoluční větévka, stroj na proliferaci genů, způsob, kterým DNA vytváří víc DNA, o nic v tomto světě nejde. Jen si užívejte a nemyslete si, že jste jen trochu něco více než chytrý šimpanz... Božské je vám připomenout, že takhle namixované dobré vlastnosti, jako máte vy, nikdy nikdo v dějinách neměl. Řekl bych, že charisma velkých manažerů je v tom, že dokážou v každém člověku vyhmátnout jeho jedinečné a dobré vlastnosti, které v něm jsou.

V knize Neumělcům života rozebíráte podobenství o marnotratném synu. Píšete, že autorita má rozfoukávat plamínek talentu...

To je celý vtip středoškolských učitelů, kteří nemají nic důležitějšího na práci než v každém studentovi vyhmátnout to dobré, co v něm je. Osm let jsem učil na střední škole, omlouvám se, že mluvím trochu romanticky. Ale nikdy v životě jsem neměl studenta, který by byl stoprocentně špatný. V každém z nich bylo cosi zajímavého a úkolem kantora je tu jiskřičku rozfoukat a pak se nestačí divit, co začnou vytvářet za eseje, texty a obrazy a jakou skládají muziku. Vtip je jen v tom, že v každém z nás je to vše namixováno jinak. Úkolem židovství a křesťanství je ukázat nejen to, že Bůh je Tvůrce, nýbrž především, že Tvůrce tvoří tvůrce a každý máme neopakovatelné vlastnosti... Úkolem člověka je s pokorou si uvědomit svoji velikost.

Zaujala mě vaše myšlenka, že na přírodní zákonitosti vědci stejně nakonec přijdou. Ale nebýt Dvořáka, nemáme Novosvětskou...

Židovství a křesťanství nesou myšlenku, že jste jedineční a s pokorou si to musíte uvědomit. Mnoho dobrých projektů, které neuděláte vy, tak nebude uděláno vůbec. Symfonie, které nenapíšete, a obrazy, které nenamalujete, nikdy nevzniknou. Takže čas, který nás dělí od naší smrti, vnímám jako sochařskou hlínu v igelitovém pytli pod stolem. Člověk se musí setsakra snažit, aby se svým životem něco udělal. Leon Kass, židovský filozof a bioetik, hezky říká, že řečtí bohové si mohli dovolit dělat hostiny, mít tam ambrózii, intrikovat a žárlit na sebe. Řečtí bohové se chovali jako výrostkové, protože byli nesmrtelní. Ale pravý život, ten byl dole na zemi, protože lidé věděli, že umřou a nemají čas na hlouposti. To, že náš čas je omezený, by nás mělo vybičovat k vrcholným výkonům. Abych neztrácel ani vteřinu, protože toto je má šance, která se nebude nikdy opakovat.

Popisujete fenomén spolupráce v knihách, jednou z nich je Modlitba argentinských nocí. Uvádíte, že "žádný organismus nemůže přežít bez pomoci a spolupráce s jinými organismy" (str. 97). Čtenářům doporučuji pořady rádia Leonardo a knihu Šestá cesta, kde se dozvědí více. Jak funguje spolupráce v moderní vědě?

V mém oboru, biologii, na to, aby tým fungoval, dávno nestačí mít charismatického biologa, který má skvělé nápady. Musí tam být i skvělý statistik, výborný chemik a člověk, který je vedoucí týmu. Ten, který nás bude podporovat, odměňovat, bude tolerantní a dá nám svobodu. Dneska spolu týmy musí mluvit, jinak nemáme šanci. Individuality jsou potřeba, ale doba, kdy velké objevy dělali lidé jako Darwin, Mendel, Alfred Russel Wallace, takoví ti učenci, kteří neměli nic společného s velkými univerzitami a biologii si dělali na vlastní pěst, je pryč. Přestože i dnes někdo přijde na novou technologii, jako třeba Kary Mullis, který na cestě do Yellowstonského parku při řízení auta přemýšlel o tom, že bakterie, které žijí v horkých pramenech musí mít polymerázu, která snese vysoké teploty. O deset let později získal Nobelovu cenu za vynález PCR (polymerase chain reaction - pozn. red.), což bylo pro molekulární biology převratem.

Nezávislé lidi v myšlení často provází osamělost. Jak v kněžské cestě, tak ve vrcholné pozici manažera... Lze to zmírnit?

Musíme dorůst do osobnosti a osamělost nutně provází všechny osobnosti. Jak říkají ekonomové, na horních příčkách žebříku není tlačenice, a ono to funguje i v duchovním životě. A pokud je člověk co k čemu, tak si tu osamělost zažívá. Například i všichni svatí, co jich katolická církev měla, si zažili pronásledování. Například Terezii z Ávily nenáviděl vlastní biskup, což je zástupce církevních představitelů. Mnozí individualisté si zažijí různé opovrhování a dnes je považujeme za svaté... Neděje se nic nového, nejdříve je zabíjíme a pak jim stavíme náhrobky. Každý, kdo předběhne dobu, pak na ni musí čekat na nepřívětivém místě.

Čeští manažeři se hojně hlásí k východním spiritualitám a vůbec neznají křesťanské tradice. Proč?

Carl Gustav Jung říká, že bohové východu mají neopotřebované mana. Tím myslí to, že je to něco nového - "nové spotřební zboží". U nás, když řeknete slovo křesťanství, tak asociace, která vám automaticky naskočí kvůli médiím, jsou restituce a zneužívání dětí kněžími. Východ má svoji hlubokou spiritualitu samozřejmě také a Jung říká, že "člověk je nevyléčitelně náboženský". My si myslíme, že jsme racionální bytosti, které občas používají emoce, ale ve skutečnosti je to přesně naopak, jsme emocionální bytosti, které tu a tam používají rozum. Neřeknu žádný velký objev: peníze člověku štěstí nepřinesou. Ve finále - na konci věcí - člověk zjistí, že je tam děsivá prázdnota. Ještě jednou Jung: pokud shodíme Boha z jeho piedestalu, tak na jeho místo přijdou běsi. Nezbývá než se modlit, aby ti bohové, kteří přijdou, byli dobří, jinak nás čekají děsivé věci. Už nestavíme na horách kříže, ale zapichujeme tam buddhistické praporky, což je zajímavé. To je vytlačování jedné spirituality druhou a krásně svědčí o té naší nevyléčitelné náboženskosti.

Vraťme se k práci a jejímu významu pro člověka. Jaký pohled přináší křesťanství?

V současnosti ta myšlenka, že každý člověk je tak cenný, že dostal jako zadání, že má s Bohem ruku v ruce dokončovat stvoření světa, je velmi moderní. V židovsko-křesťanském chápání světa jsou naše kořeny, a když se člověk oprostí od těch krajek a miter a purpuru a restitucí, zůstane cosi velmi zdravého, co by mohlo zafungovat jako kvas ve společnosti.


MAREK VÁCHA (48)

je římskokatolický kněz, teolog, přírodovědec, pedagog a spisovatel. Je farářem lechovické farnosti, farním vikářem Římskokatolické akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze (jejímž farářem je Tomáš Halík) a přednostou Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Specializuje se na evoluční biologii a lékařskou a environmentální etiku. Ve Skautu získal přezdívku "Orko" (= zkratka pro "Orlí oko"), kterou používá ve svém jméně. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity, obor molekulární biologie a genetika. Teologii vystudoval v Olomouci a v Bruselu.

 

To, že náš čas je omezený, by nás mělo vybičovat k vrcholným výkonům. Abych neztrácel ani vteřinu, protože toto je má šance, která se nebude nikdy opakovat.

Charisma velkých manažerů je v tom, že dokážou v každém člověku vyhmátnout jeho jedinečné a dobré vlastnosti, které v něm jsou.

 

Foto: Václav Vašků

Související