"Tak jako v devadesátých letech u nás americká nadace pro mediaci Partners for Democratic Change založila a pomáhala pro praxi připravit první mediátory, tak v posledních letech my šíříme myšlenku mimosoudního vyjednávání a předáváme štafetu mediace dál na východ," říká Jitka Jilemická, která se podílela na výcviku mediátorů na Ukrajině, v Gruzii a ve Vietnamu.

Pro ni samotnou bylo osvojení si mediace a s ní spojené facilitace pod vedením zahraničních expertů životní křižovatkou. "Objevila jsem nový svět. Pochopila jsem, že mohu dělat záslužnou práci - pomáhat znepřáteleným stranám překonat konflikty, zasypat příkopy a nacházet vyjednáváním smír.

Jaké to bylo, dělit se o zkušenosti mediátora při tréninku v Gruzii nebo ve Vietnamu? Přece jen je to jiné kulturní prostředí.

V Gruzii jsme pomáhali při výcviku a při zakládání asociace mediátorů. Ten nejsilnější pocit tam byl, že vše je zarámováno obrovským temperamentem a emocemi. Například jsem nejprve musela pochopit, že na sebe lidi nekřičí, ale že si tak temperamentně úplně normálně mezi sebou povídají. Trénovali jsme gruzínské mediátory na kauzách, s nimiž sami přicházeli, byly to hlavně komunitní a sousedské spory. Překvapilo mě, jak rychle si principy mediace osvojili a jak po velmi krátké době dokázali v praxi fungovat a řešit konkrétní případy. Ve Vietnamu pro nás vyvstal z kulturního hlediska problém vztahu k autoritě a hierarchii, s tím jsme zpočátku nepočítali. Navíc jsme tam pracovali přes tlumočníka, zatímco v Gruzii jsme vystačili s ruštinou, takže ve Vietnamu pro nás zůstávalo mnoho nečitelného. Ale nesmírně zajímavé pro nás ve Vietnamu bylo zjištění, jak moc je asijská kultura oproti té naší schopna empatie. Naslouchání je tam naprosto přirozená součást života a kultury. To bychom se zas my od nich mohli učit.

Mediace v mezinárodních týmech má ohromnou budoucnost. Firmy se stávají stále více multikulturní a právě mediace jim pomáhá řešit řadu mezikulturních problémů, vztahů, hodnot i postojů. Ostatně v USA je profese mediátor běžnou profesí, jako třeba zubař nebo obchodník. Doufáme, že se to v budoucnu podaří i u nás.

K čemu se dá mediace v různých prostředích využívat?

Například v neziskovém sektoru. Nedávno jsme školili mediátory pro cizince, kteří u nás chtějí pracovat a žít. K vyřízení různých formalit i pro adaptaci na zdejší život potřebují průvodce, kteří jim pomáhají řešit různé situace, občas i konfliktní. A právě v těch mohou využít dovednosti mediátora. V sociálních službách se začíná mediace i facilitace také prosazovat, mediační dovednost by se měla učit na školách, aby učitel, ředitel dokázal jednat s rodiči. Mimochodem Asociace mediátorů se účastní zajímavého projektu, kdy si jednu školu v každém kraji adoptuje mediátor a je připraven v případě potřeby být k dispozici.

Vy jste také adoptovala nějakou školu?

Ano, na Praze 4 a moc mě ta práce těší, má to velký smysl. Ale jinak do tohoto projektu dávám energii hlavně jako metodický garant. Myslím, že nyní po více než dvaceti letech u nás nazrává ten čas, kdy se o mediaci zvedá zájem veřejnosti.

Vraťme se do devadesátých let, kdy slovo mediace bylo neznámé. Jak se to prosazovalo?

Pomalu. Vznikla nejprve parta nadšenců, vrhli jsme se po hlavě do výcviku a školení, pak jsme začali sami školit další zájemce, vytvořili jsme systém certifikovaného školení, včetně profesionálních tvrdých zkoušek. Na začátku se mediace prosazovala v projektech neziskových organizací, pak v rodinné mediaci, to je stále hodně silný proud a velmi obtížný proud v mediaci. Se vstupem do EU se začal prosazovat další směr - spotřebitelská mediace - řešení spotřebitelských sporů, k tomu se přidávaly i spory v byznysu a vyvinula se mediace ve firmách jako velmi zajímavá a velmi poptávaná oblast. V současné době se mediace už stala hodně známým pojmem, píší se o ní diplomky, doktorské práce a disertace, vyučuje se na vysokých školách. Na scénu vstupuje nová generace mediátorů, zejména z řad advokátů. Pomohl tomu i v roce 2011 přijatý zákon o soudní mediaci.

Ten ale roli mediátorů bez právního vzdělání poněkud zkomplikoval.

Pro mě byla ohromně zajímavá zkušenost, když tento zákon vznikal, být u toho. Když se profilovala advokátská lobby, která se snažila, aby mediace byla pouze advokátská záležitost. Teď je to tak, že Česká advokátní komora má zkoušky na zapsané mediátory z řad advokátů pod svým dohledem a další mediátoři neadvokáti skládají zkoušky pod Ministerstvem spravedlnosti ČR. Zkoušky jsou stejné a zkušební komise je na obou institucích vždy složena z advokátů i z mediátorů jiných profesí, což přispívá k vyváženosti a profesionálnosti zkoušek.

Když tedy nejste advokátka, přitom mediaci zvládáte a máte mezinárodní certifikáty, kam se v našem legislativním systému můžete jako profesionální mediátorka dostat?

Tím zákonem se začala dlouhodobá cesta a ještě na ní bude plno výmolů. Já často dělám mediaci ve dvou mediátorech, kde druhý je právník anebo zapsaný mediátor. Samozřejmé je, že pokud mediace skončí dohodou, tak stranám doporučuji, aby si sepsanou mediační dohodu ještě do "právnického jazyka" doladily s advokátem. Nebo mohou být advokáti u mediace přítomni. Opravdu tím zákonem vznikla dvojkolejnost.

Je důležité, aby klienti pochopili, že odpovědnost za dohodu, kterou uzavřeli, nesou oni sami, ne mediátor. Ten je zodpovědný za to, že je provede procesem, cestou k dohodě. Bohužel se občas stane, že když jdou klienti zkonzultovat mediační dohodu zpět k advokátům, tak ti někdy "kopou" za sebe a začnou říkat - "ale ta dohoda je pro vás nevýhodná" - a začnou znovu prodlužovat spor.

Naštěstí ale mám i radostnou zkušenost s tím, že v dlouhodobých výcvicích CMI pro mediátory, kterých se často účastní i advokáti, se ukazuje jejich motivace stát se mediátorem. Většinou se zpočátku trochu perou s tím, že musí stranám naslouchat a "neradit", ale v závěru zjistí, že jim dohoda přináší větší radost než soudní řešení sporu. Že jako mediátoři mají z toho, že se lidé nakonec sami mezi sebou dohodnou, smysluplnější pocit než z vyhraného soudního případu.

Jaké schopnosti musí mediátor mít, aby se mu dařilo takové dohody mezi znesvářenými stranami nacházet?

Mediátor by měl mít určitě schopnosti zůstat ve sporu neutrální, směřovat ho do budoucnosti, umět stranám naslouchat, hledat a rozklíčovat pod často emočními pozičními výkřiky společné zájmy obou stran.

Myslím, že to platí u obou "mediátorských kolejí". Všechny tyto schopnosti vést mediátorský proces jsou samozřejmě - kromě dalších - prověřovány na mediačních zkouškách. Pokud budeme mluvit o soudních zapsaných mediátorech, tak tam je součástí zkoušky písemný test a ústní dvouhodinová zkouška na základě simulované mediace. To je jedna kolej. V případě akreditovaných mediátorů je podmínkou před složením zkoušky absolvovat dlouhodobý výcvik. Jde ovšem o otázku osobního rozhodnutí a soudnosti, kolik je každý ochoten dát vzdělání. A to i poté, co skočíte do praxe, tak se dovzdělávat a dodělávat si různé specializace.

Co zahrnuje dlouhodobý výcvik?

U Asociace mediátorů 100hodinový výcvik a u ICM 60hodinový základní a pak 40hodinový specializovaný, firemní, rodinný, spotřebitelský i jiný. Zkoušky u obou institucí jsou srovnatelné se soudní zkouškou na ministerstvu spravedlnosti. Důležitou součástí výcviku u obou institucí je zažití případů z praxe, takže například najímáme herce a ti rozehrávají praktické konkrétní případy, aby to bylo co nejpřirozenější. Na těch pak účastníci výcviků své mediátorské dovednosti trénují.

Které oblasti vy sama v mediaci nejvíc a nejraději řešíte?

Největší důvod k radosti mi dávají smírně vyřešené spotřebitelské nebo firemní spory, kde jsou spory ne tak zatížené emocemi, tam to nejde až na dřeň. Vždycky mám radost, když se dohodnou. Zažíváte takovou endorfinovou chvíli, když vidíte, jak spolu odcházejí a mluví ti, kteří předtím nedokázali navázat žádnou komunikaci. To ale neznamená, že se třeba za dva měsíce zase nerozhádají.

Nejnáročnější bývají rodinné spory, kde bývá ten spor hodně hluboký, plný emocí a spíše neradostný. Ega bojující o dítě, o majetek, nebo nedávno třeba o psa... Ale paradoxně, když se to povede, pak je mediátorova radost opravdu hodně veliká.

Můžete uvést, co jste řešila ve firmách?

Zkusím to, aniž bych porušila princip mlčenlivosti. Ze svého pohledu vnímám, že jsou rozdílné typy mediací v korporátech a v menších a středních firmách. V menších bývá mediace pestřejší v tom, že se tam řeší nejen finanční věci, ale často také vztahové a emoční záležitosti. A jde se tam hodně pod povrch těch vztahů.

Například jsme řešili rozhádané bratry v rodinné firmě nebo dvě kolegyně, paní doktorky, které si měly předat praxi a kvůli nejasné vzájemné komunikaci se kolem toho vyhrotil velmi silný spor. Vzniklo dusno, krize, nedůvěra, pocity křivdy, půl roku spolu nemluvily, přizvaly si k tomu manžely. Jedna dokonce na druhou podala i trestní oznámení. Pak zvolily k řešení mediaci, já jim dělala mediátora. Začaly jsme odděleným jednáním, protože ony nebyly schopny spolu mluvit. Povedlo se, že si tím odžily první vlnu emocí, pak se spolu u stolu potkaly a vysvětlily si své pohledy a představy, a v závěru našly dohodu. I tak tato mediace trvala 5 hodin.

Co v tom hraje za roli mediátor?

Mediátor je neutrální prostředník, princip mediace je nejtěžší v tom, že mediátor vede strany tím procesem tak, aby ony si samy začaly navzájem naslouchat. Aby sestoupily z pozic moje pravda, tvoje pravda a začaly se navzájem ptát, proč to potřebuješ takhle, proč tě moje řešení tak trápí.

Musíte se tedy hodně vcítit do situace a chápat obě strany.

Určitě, ale musím stále zůstat neutrální, můžu se vcítit jen do té míry, abych zůstala neutrální a aby se ony dvě strany pochopily. Mediátor stále zůstává za pomyslnou stěnou. Pokud tu tenkou hranici překročíte, je třeba mediaci ukončit. Jednou se mi to stalo, že jsem zvažovala své odstoupení z role mediátora u rodinné mediace. Říkala jsem si tehdy, že eticky nedokážu být neutrální. Naštěstí jsme byli v mediaci dva, takže kolega situaci i mě ošetřil. Měla jsem čas se zklidnit a vše zvážit.

Mediaci tedy může kterákoliv strana ukončit.

Mediace je dobrovolná ze strany klienta i mediátora, pokud by mohla být ohrožena neutralita a další principy mediace, jsme jen lidi, tak je dobře si to uvědomit a odstoupit z toho. Kdykoliv kdokoliv ze zúčastněných ji může ukončit.

Co se ve firmách nejčastěji řeší za sporné problémy?

V menších firmách vztahové problémy, v korporátech komunikace a kupodivu zdánlivé drobnosti jako klimatizace, stěhování přesídlení, provoz v kuchyňce, nepředávání informací, hierarchie a komunikace v mezinárodní týmech. Takže nejčastěji sdílení informací - komunikace.

V mediační dohodě by měla být např. sepsaná pravidla, jak se dál bude v daném sporném bodě postupovat. Většinou jde v menších i velkých firmách o pravidla chování. Například jsem měla ve farmaceutické firmě rozhádaný tým, který se postavil proti šéfovi, jenž vzešel z jejich řad, byl povýšen, a to vyvolalo v týmu nevoli kvůli neřešeným konfliktům z minula. Když se nám podařilo společně si sednout ke stolu a přes jednotlivé fáze mediace projít tak, že si každý řekl, co si myslí, z očí do očí vyjádřili názory a postoje, vzduch se vyčistil. A mohli jsme najít a sepsat dohodu, jak dál budou všichni v týmu fungovat.

Jaké jsou výhody mediace před soudním řízením?

Mediace je účinnější, levnější a určitě i rychlejší. Kromě toho lidé při mediaci mají pocit, že řešení mohou ovlivnit, jsou motivovanější, dohodu berou vážně a jsou pak výkonnější. Podle jedné mezinárodní studie manažeři 30 % svého času věnují sporům, a kdyby měli dovednost mediace, tak jim konflikty nezaberou tolik času. Důležité je také, aby dokázali problém včas identifikovat a povolat mediátora. Nejlépe z hlediska prevence se v praxi uplatňuje model, že tím, že dlouhodobě působím jako kouč v nějaké firmě, dokážu poznat, kde začíná nějaký "požár". Pak je na rozhodnutí manažera, jestli konflikt vyřeší sám, anebo přizve mediátora. Ať už externího, anebo pokud firma má - interního. Zatím ale převažuje model, že si mediátora zavolají, až když je třeba požár hasit.

Kdo nejčastěji si vás ve firmě objedná?

Obvykle to jde přes HR, nebo jak jsem uvedla, že koučuji manažera, který má nějaký konflikt, tak pokud se rozhodne, že to chce řešit, jde s požadavkem na mediaci do HR.

Jelikož firmy většinou stojí o smírné řešení, protože soud by mohl poškodit jejich prestiž, jméno a pověst zaměstnavatele, myslím, že by se firmám vyplatilo, kdyby měly v systému benefitů jako jeden z benefitů pro zaměstnance možnost využít služeb mediátora. Nejen pro firemní spory, ale i pro záležitosti v soukromém životě zaměstnanců - rodinné, spotřebitelské... Vždyť každý osobní problém se nakonec promítá i do práce člověka. Firma by si tak získala větší loajalitu svých lidí. Mimochodem ve výcvicích asociace mediátorů nebo CMI se stále častěji objevují HR manažeři a přibývá i manažerů z jiných pozic, kteří si chtějí rozšířit své dovednosti a cítí, že dovednost mediace jim pomůže v jejich práci. To je pozitivní signál, myslím, že trend poptávky po řešení sporů vyjednáváním - tedy po mediaci - bude stále sílit.

 

Alena Kazdová
Ivana Jašminská, HN

 

CO JE MEDIACE A KDE SE UČÍ

Mediace je multidimenzionální předmět: je to nový obor, který v sobě zahrnuje právní specifika, psychologická specifika a sociální a sociologická specifika. Na několika fakultách (Praha, Brno, Olomouc) se již mediace učí jako jedna z možných metod řešení konfliktů. V mnoha případech je využívaná jako jedna z metod sociální práce. Mediace v ČR již není neznámým pojmem, i když není ještě plně zapojena do celého právního systému a obecného povědomí, tak jako v západních demokraciích. Tam se mediace využívá v 60 až 70 % pracovních, obchodních, rodinných či komunitních sporů, přičemž zhruba dvě třetiny končí uzavřením výsledné dohody.

V některých státech je mediace upravena jako způsob mimosoudního vyjednávání právním řádem a je běžné, že kauza je před soudním jednáním mediována a soud dohodu akceptuje v případě, že to právo vyžaduje. U nás mnoho lidí stále využívá soud jako jedinou instanci v situacích, kdy své konflikty nedokážou efektivně řešit sami. O možnostech alternativního řešení konfliktů mimosoudní cestou má naše společnost ještě nedostatek informací a vyškoleno je zatím kolem 350 mediátorů. Přestože zatím není zákon o mediaci v netrestní oblasti schválen, dávají naše občanskoprávní, rodinně-právní a obchodní normy již nyní přednost dohodě účastníků před dalším projednáváním věci a rozhodnutí rozsudkem po provedení úplného dokazování. Legislativně je zakotvena pouze mediace v trestně-právní justici, a to Zákonem o probační a mediační službě (č.257/ 2000 Sb). Na základě tohoto zákona vznikla státní instituce Probační a mediační služba, která řeší konflikty pro přesně vymezený druh klientely v trestně-právní oblasti.

Více se dozvíte: http://www.amcr.cz/mediace-a-facilitace-cesta-k-efektivnimu-reseni-konfliktu.php


JITKA JILEMICKÁ

Lektor, konzultant, kouč, mediátor, facilitátor. Vystudovala FTVS UK a andragogiku na Filozofické fakultě, kterou ukončila doktorátem. V letech 1992-2006 absolvovala několikastupňové výcviky v mediaci, řešení konfliktů, vyjednávání vedené americkými, britskými, polskými a německými mediátory. V roce 2002 získala akreditaci lektora mediátorů Asociace mediátorů ČR. Od roku 1993 se věnuje mediátorské praxi - zejména firemní, spotřebitelské, rodinné mediaci. Má za sebou mezinárodní lektorské zkušenosti z projektů v řešení konfliktů a mediace v USA, EU, Ukrajině, Vietnamu, Gruzii.

 

Myšlenka, že mohu pomáhat jako prostředník a něco posunout dál pozitivním směrem, mě naplňovala a stále mě v této činnosti motivuje," říká Jilemická, která své zkušenosti předává dál v trénincích CMI nebo Asociace

Vždycky mám radost, když se sporné strany při mediaci dohodnou. Zažíváte takovou endorfinovou chvíli, když vidíte, jak spolu odcházejí a mluví ti, kteří předtím nedokázali navázat žádnou komunikaci.

 

"V posledních letech šíříme myšlenku mimosoudního vyjednávání a předáváme štafetu mediace dál na východ," říká Jitka Jilemická, mediátorka, která se podílela na výcviku mediátorů na Ukrajině, v Gruzii a ve Vietnamu.

Související