Jak se dostane žena do tak mužského oboru, jako je slévárenství?

Studovala jsem Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor ekonomika průmyslu. Z rodinných důvodů jsem ji nedokončila a nastoupila do zaměstnání v kovodělném družstvu. Za socialismu to byla práce, kterou nikdo nechtěl dělat, protože nic nebylo k sehnání. Jenže mě to bavilo, protože jsem musela improvizovat a naučila jsem se rozhodovat. Krátce po revoluci jsem se stala obchodní náměstkyní. Majitel firmy pochopil, že je nutné ovládat také cizí jazyk, a protože firma byla dvacet kilometrů od německých hranic, byla volba jasná. Věnovala jsem se němčině. Po revoluci jsem se rozhodla, že budu podnikat.

Udělala jsem si živnostenský list a nizozemské firmě dodávala kovový nábytek. Pak odběry slábly a já jsem pochopila, že ta práce nemá budoucnost. Narazila jsem náhodou na inzerát německé firmy, která hledala spolupráci při obrábění litinových odlitků.

Jak jste tehdy uvažovala při volbě dalšího kariérního směru?

Nechtěla jsem se vracet do podřízené role do firmy, kde už jsem neměla šanci na další postup. Toužila jsem se stát sama svou paní. Jsem sobecký člověk - ráda pracuji pod tlakem, a chci mít možnost ovlivnit svou odměnu na základě toho, co odpracuji. To razím dodnes - kdo dělá líp, tak i dostane víc. Na inzerát jsem zareagovala díky tomu, že jsem už uměla německy. Pozval mě na pohovor ředitel slévárny, který pro ni získal obrovské peníze z Evropské unie a kompletně ji inovoval. Nyní ta slévárna patří k nejmodernějším v Evropě.

V čem jste měla být pro německou stranu přínosem?

Mým úkolem bylo zařídit dílnu a najmout lidi v Čechách. Nešla jsem do podnikání sama. Oslovila jsem bývalého kolegu, který měl zkušenost s řízením výroby. Zpočátku jsem měla exkluzivní smlouvu s německou slévárnou, zajišťovala jsem jí v Česku odlitky v tuzemských slévárnách a zpracovatelskou dílnu. Mojí silnou stránkou byla spolehlivost a důslednost.

V postsocialistickém Československu to nebyly v práci zrovna časté vlastnosti...

To ano, protože nemůžete něco slíbit a pak třikrát zavolat, že to není. K tomu jsem vedla svoje lidi a vysvětlovala jim, že zákazníka si udržíme jen tím, že dodržíme kvalitu a termíny.

Tehdy jsme ještě nebyli v Evropské unii, nefungoval Schengen, největší problém byl dostat včas zakázku do Německa. Kamion čekal i 24 hodin na celní odbavení nebo stál někde ve frontě. Takže se stávalo, že české firmy řekly: ano, zboží je na cestě. Jenže když jsem se tam jela podívat, tak kamion stál ještě na dvoře a nebyl naložený. Tohle nesnáším a spolehlivost je devíza, kterou německý partner oceňuje.

Stala jste se jednatelkou firmy a druhý partner je z Německa. Jak funguje vaše spolupráce?

Jde o společnost s ručením omezeným, která byla založena dvěma společníky, jedním z nich jsem já, s menšinovým podílem. Většinovým podílníkem je firma Schmiedeberger Giesserei GmbH, jeden z jednatelů je zároveň jednatelem v české dceřiné firmě. Česká firma je zaměřena na ruční práci, přestože lidé nedrží v ruce pilníky, ale mají v ruce elektrické a pneumatické brusky. Naše spolupráce funguje v různých formách sedmnáct let. Důvodem, proč německá firma hledala partnera v Čechách, je nižší cena práce. Tenkrát byly nižší i vstupy, jako energie a nájem, což se pomalu srovnává. Dnes si troufnu tvrdit, že už je to více o tom, že moji zaměstnanci jsou zkušení brusiči, kteří odvádí práci s minimální zmetkovostí, zvládnou v požadovaném termínu opracovat kolem osmi kamionů týdně, což je asi 60 procent produkce slévárny v tomto segmentu. A při dnešním nedostatku odborné pracovní síly už není rozhodujícím faktorem výrazné snížení nákladů.

Je výhodou, že jste dceřiná firma německé firmy?

Výhodu vidím v tom, že nemusím hledat uplatnění svého zboží na trhu nebo hledat zakázky pro výrobu. Mám jediného zákazníka, ve smlouvě máme dohodu, že práce smíme dělat jen pro tuto konkrétní slévárnu. Společník si tak pojistil to, že konkurence nevyužije stejných výhod.

Jak si má čtenář představit vaše výrobky?

Mateřská firma je komerční slévárna, která má asi dvě stě zákazníků po celém světě. Vyrábí třeba součásti silničních válců, čerpadla, součástky do automobilů... Odlitek, který v konečné fázi výroby vypadne z formy, je potřeba očistit, aby kontury celého odlitku byly hladké a připravené pro zakomponování třeba do toho silničního válce.

Nepotřebujete tedy reklamu...

Naše jediná reklama je, že nabízíme volná pracovní místa.

Je těžké hledat v regionu nedostatkové obráběče?

Hledám dělnické profese. Není potřeba, aby ten adept byl vyučený obráběč kovů. Musí to být ale někdo, kdo je trochu řemeslně zdatný. Můj požadavek je, aby ten zájemce měl vztah k práci v tom smyslu, že za ni odpovídá, protože ten odlitek snadno zničíte. Je třeba také pracovat v určitém tempu, protože se nám denně otočí dva kamiony, což je 50 tun. Takže chlapům doslova projde rukama několik tun týdně.

Jak dělníky vedete, aby vše klapalo? Je to pro ženu ve výrobě těžší?

Protože jsme zpracovatelská dílna, je mezi mnou a dělníky jedna stěna a vedoucí výroby. Tedy je všechny osobně znám a mají možnost se mnou komunikovat.

Je podle vás rozdíl, jestli je manažer muž, nebo žena?

V mé firmě převažují muži, přede mnou mají respekt. Lidem naslouchám, jako žena mám možná více empatie, pomáhám s řešením finančních potíží, přispívám na rekreaci. Vyžaduji výkon, ale na druhou stranu jsem velkorysá. Mám téměř nulovou nemocnost. A v případě pracovní neschopnosti, kdy dostává zaměstnanec šedesátiprocentní mzdu, po návratu do zaměstnání mu rozdíl doplatím...

Jak se motivují lidé v dělnických profesích? Má to svá specifika?

Podle mých zkušeností ocení, že jsou při těžké fyzické práci placeni podle svého výkonu. Při splnění určitých podmínek vyplácím 13. a 14. platy, stravenky, pereme pracovní oděvy. V regionu například mají moji dělníci nadprůměrnou mzdu. Zrovna v Teplicích je poměrně nízká nezaměstnanost, protože zde působí několik zahraničních výrobních firem. A je to kousek od Německa, takže kdo je schopný dojíždět za prací, tak to rád udělá. V Teplicích je opravdu nouze o pracovní síly.

Jak jste si s tím tedy poradila?

Věřím, že si udržím dále své kmenové zaměstnance, kteří jsou se mnou od začátku. Tedy platím stejně nebo více než konkurence a pochopitelně využívám avíza volných míst na úřadu práce, internetových zprostředkovatelen, uvažovala jsem i o pracovní agentuře. Nakonec se nejvíc osvědčilo doporučení známých či příbuzných, kteří se v kolektivu dobře cítí a zůstanou i z těchto důvodů. Bez problémů bych mohla navýšit počet pracovních míst, ale zaučení nováčků je časově i nákladově náročné a bohužel většina není připravena na fyzicky náročnou práci a nezůstane.

Jaké výhody a nevýhody s sebou nese to, že jste "dceřinkou"?

Tím, že jsem se stala tou "dceřinkou", nemám všechny rozhodovací pravomoci. Občas mě to mrzí, protože musím projednat každou větší investici. Běžný provoz nechávají partneři na mně. Když jsem chtěla třeba koupit nový stroj, řešili jsme to poměrně dlouho. Jde o to, partnery přesvědčit.

Velkým benefitem je už zmíněné zajištění zakázek. Během krize moje dílna nemusela propouštět ani krátit pracovní týden. Tím, že naše náklady jsou nižší, jsme zpracovávali celou produkci. Výhoda "matky" je i v tom, že zajistí veškeré technické, technologické poradenství včetně potřebných projektů, pochopitelně i proto, aby moje firma plnila kvalitativní nároky dodavatele.

Takže čerpáte výhody ze spojení se silným partnerem...

Výhoda je, že máme stále zajištěnu práci, na druhé straně také přísun peněz. V Německu je standardem dobrá platební morálka, fakturují po čtrnácti dnech, takže můžete dobře plánovat. Každý týden podle toho, co jsme udělali, vím, kolik peněz mi přijde na účet, a podle toho mohu hradit svoje závazky. Ta spolupráce je výhodná, protože německá strana řeší i větší investice. Nemáme starost o zákazníka ani o finance.

Jak jste si přicházela na to, abyste se osvědčila v roli podnikatelky?

Základy jsem nabrala v té první firmě, kde jsem pracovala. Potom jsem se v roli obchodní náměstkyně naučila vést obchodní jednání. Navíc můj manžel je ekonom a manažer, pracoval v topmanagmentu velké slévárny, tedy ráda využívám jeho rad a mužského pohledu na věc. Nicméně to poslední rozhodnutí vždy dělám sama a spoléhám na svou intuici. Zodpovědnost za konečné rozhodnutí leží na mně, já to musím realizovat. A když skloubím praxi a intuici, tak mě to vždy dovede ke správnému rozhodnutí.

Jak jste si získala důvěru svého německého partnera v podnikání?

Můj kariérní život nejvíce ovlivnil německý obchodní partner, pan doktor Haselwander, jednatel a společník Schmiedeberger Giesserei GmbH, se kterým jsem začínala. Po pár letech spolupráce, kdy jsem koordinovala spolupráci slévárny a českých partnerů, jsem získala jeho důvěru a při okamžitém ukončení spolupráce s mým bývalým kolegou, který realizoval zpracovatelské zakázky, mi dal šanci převzít tuto práci. Konkrétně do měsíce založit firmu, pronajmout prostory, přestěhovat etnologii, získat zaměstnance, dopravce a začít obrábět. To byla výzva. Za měsíc přijel první kamion a začalo se. Vytipovala jsem správného člověka jako mistra výroby, který má autoritu u dělníků a je schopen organizovat pracovní proces. Ve své roli se skvěle osvědčil.

Pomohlo vám někdy v podnikání to, že jste žena?

Vždy mi pomohlo, že jsem žena. Ti chlapi se ke mně chovají lépe, než kdybych byla muž. Když jsem například zařizovala dílnu, nejdřív přišlo překvapení. Ale já jsem věděla, co přesně potřebuji a kdy to musí být. Možná se muži chtějí před ženou blýsknout - ano, my tohle umíme.

Jaký máte názor na kvóty pro ženy?

Nyní se hodně se mluví o zavádění kvót pro manažerky. Myslím, že to nemá být jen o počtech. Spousta žen nechce nést tu odpovědnost. Mám plno kamarádek, které dělají nějaké střední manažerské práce a závidí mi, že si " dělám, co chci" a mám za to víc peněz. Ale nechtěly by ty starosti a zodpovědnost za zaměstnance. Když jim řeknete, proč si třeba tu franšízu nekoupíš a neděláš to sama - odpoví - to nemyslíš vážně. Nelíbí se mi kampaň kolem kvót, protože si myslím si, že to ani řada žen dělat nechce.

Jak si kompenzujete to, že pracujete hlavně s muži?

Jsem třeba členkou Klubu manažerek ČMA, kde mám možnost setkat se se zajímavými lidmi, které bych sama neměla možnost poznat. Do Prahy jsem se přistěhovala, takže jsem ráda, že jsem našla přítelkyně, se kterými se stýkám i mimo klub. Firemní vztahy jsou totiž na profesní bázi a kolegy z německé firmy vídám spíše pracovně nebo na různých oslavách. Klub žen je pro můj společenský život výhoda.

Váš životní styl je flexibilní. Firmu máte v Teplicích, žijete ale v Praze...

Ano. Ale ráda řídím auto a k podnikání mě vedlo to, že jsem chtěla být sama svým pánem. Nejezdím denně do firmy, moje přítomnost se odvíjí od potřeby uzávěrky, výplat, jednání s německými kolegy. Ale denně se stejně vracím do Prahy, kde se mi žije nejlépe. Dcera chodila v Praze na vysokou školu. Pak zase manžel pracoval v Německu, teď je zase v Praze, která rodině vyhovuje. Hodně také cestuji za dcerou, která žije v New Yorku, a užíváme si vztah matka-dcera. Já například i velmi ráda vařím, starám se o rodinu, dokonce i ráda uklízím, přestože jsme doma dva manažeři. Doma jsem ten, kdo udržuje domácí krb. Vůbec nemám v úmyslu tu ženskou roli odmítat.

Ivana Drmolová

Svou profesní kariéru zahájila ve společnosti Kovos VD Teplice v roce 1984 na pozici referentky, později se stala vedoucí. Vypracovala se na post obchodní náměstkyně (1989-1995) Kovos Teplice. Od roku 1995 podniká. Dosud působí jako společník a jednatel SG Teplice Metall s.r.o. Má státní zkoušku z německého jazyka a pokročilou znalost angličtiny. Absolvovala kurzy ve Velké Británii a na Novém Zélandu. Ve svém volném čase ráda cestuje, vaří, chodí za kulturou.

Foto: Michaela Danelová

Související