Jiří Ježek je v současnosti jedním z nejúspěšnějších handicapovaných sportovců.
Jiří Ježek je v současnosti jedním z nejúspěšnějších handicapovaných sportovců.
autor: Václav Kozák

Scházíme se v podvečer na Kulaťáku v pražských Dejvicích, protože jste pořád v jednom kole... Je to běžné v životě profesionálního sportovce?

Tak já jsem v poklusu od doby, co jsem přijal nabídku stát se profesionálním sportovcem. Soňa, moje manželka, tehdy odešla ze zaměstnání, protože jsem si uvědomil, že potřebuji někoho, kdo se bude starat o mé zázemí a bude komunikovat s firmami, abych měl čas hlavně na sport. I když to samozřejmě nejde moc oddělit. Letos mám před sebou poslední sezonu, ale život pomalejší není. Naopak se snažíme stihnout všechno, co stihnout chceme. Je to běžný pracovní rok jako ty předtím, jen s tím rozdílem, že si oba uvědomujeme, že nás čeká nová výzva, až s touto sezonou skončím.

Pracovní den cyklisty sestává z tréninku 4-6 hodin v sedle kola. Jak si designujete vše, co s profesionálním sportem také souvisí?

Když jsem dostal šanci, abych se sportu věnoval profesionálně, tak v té době nebylo ani v zahraničí běžné, aby handicapovaný sportovec byl plný profesionál. Neměl jsem zkušenost ani představu, co bych mohl pro firmy, které mě sponzorují, udělat. Všechno jsme se učili za pochodu. Měl jsem touhu nabídnout jim něco, za co se jim vyplatí, aby se mnou spolupracovaly. Uvědomuji si, že jako handicapovaný sportovec nemám takový dosah, co se týče například reklamy pro firmy.

Ale vždy jsme se snažili nabídnout něco navíc a intuitivně jsem vycítil, že jsou to věci spjaté s motivací jejich zaměstnanců nebo týmů, a to na základě mého životního příběhu, vlastních zkušeností a s tím, čím jsem si musel projít při překonávání svého handicapu.

Lze najít paralely mezi sportovním životem a byznysem? Jak to využijete?

Jedna věc je spolupráce s firmami, které se zabývají sportovním vybavením, co se týče sportovní reklamy. Druhá část, možná důležitější, je fungování a motivace, která se týká zaměstnaneckých kolektivů a vůbec komunikace změn ve firmách. Já osobně jsem si musel v životě projít nejednou změnou.

Jakou formou to budete dělat?

Co se týče inspirativních setkání, tak se nejprve ptám firmy, v jaké konkrétní situaci se nachází. Jde třeba o práci se strachem zaměstnanců z určité změny, nebo je to klasická motivace úspěšné firmy, kdy management chce, aby byli ještě lepší a neusnuli na vavřínech. Může jít o formu besedy, pokud je tam už nastavená nějaká kultura dalšího vzdělávání zaměstnanců, kteří jsou připraveni na sebeřízení. Nebo to může být klasická přednáška, kdy na svém příběhu ukazuji, že stojí za to snažit se překonat překážky a jít za svým snem. A to i bez jistoty, když se okolí zdá, že sen bude těžké naplnit. V mém případě tomu tak bylo několikrát a výsledek za to opravdu stál.

Často mluvíte o radosti ze sportu a prožívání úžasných emocí. Ve světě sportu se ale také točí velké peníze a někdy se z něj vytrácí jeho původní smyl. Co byste chtěl změnit ohledně sportovního managementu v Česku a v zahraničí?

V Česku je pole neorané například, co se týče vzdělávání sportovců, ať těch zdravých, nebo paraolympioniků. Myslím, že když se někdo chce stát profesionálem a sportem se živit, tak se nemůže fixovat jen na svůj profesionální výkon. Ten je samozřejmě základem, protože se živí výsledky, ale neméně důležité je i to, aby byl brán jako úspěšný sportovec. Další věc je ta, že musí umět o svých výsledcích a výkonu komunikovat navenek. Jak vůči fanouškům, tak s firmami, které mu umožňují být profesionálem. Sportovec může být profesionálem jen tehdy, když je zajímavý pro firmy, které mu přinášejí peníze.

O co sportovec přichází, když tuhle stránku podcení?

Bez toho, aby uměl komunikovat s firmami, velmi tratí na zázemí, které může mít. Dnes více než výsledky prodává sportovce jeho příběh, jak k těm výsledkům přišel. A je jedno, zda je to zdravý sportovec, nebo handicapovaný profesionál. Za zlatou medailí je vždy nějaký úspěšný příběh. Pokud toto neumí zvládat sám, musí to za něj dělat manažer nebo někdo jiný. Vždycky je fajn, když sportovec není jen stroj na fyzický výkon, ale umí komunikovat.

Nikdy bych nechtěl mít vztah s firmou na úrovni, že na mě jen nalepí své logo a já za to beru peníze. Tak nemůže profesionální sport dobře fungovat. Sportovec by měl sám nabídnout něco navíc a také firma by jej měla využít nejen k prezentaci svého loga nebo produktu, ale zapojit jej co nejsmysluplněji.

Původním povoláním jste elektrotechnik. Pak jste byl protetikem, který uměl lidem majícím podobnou diagnózu poradit. Neláká vás podnikání v oblasti hi-technologií a protetických náhrad?

JIŘÍ JEŽEK (42 LET)

Jiří Ježek, nejúspěšnější cyklista v paralympijské historii, držitel šesti zlatých medailí a čtyř stříbrných, navíc pětinásobný mistr světa, se po velice vážném zranění v roce 2014 dokázal vrátit do elitní světové desítky. Potvrdil to jak šestým místem ve stíhacím závodu loni v Riu, tak i letos v únoru pátou příčkou na šampionátu v Los Angeles. Přesto se chystá na konci letošní sezony ukončit kariéru. Vyšla o něm autobiografická kniha Frajer.

V oboru protetiky jsem fungoval deset let až do roku 2004, kdy jsem se profesionálně začal věnovat cyklistice. Netroufnu si vrátit se k oboru po více než 13 letech, kdy jsem s ním ztratil úzký kontakt. Zase bych začínal od nuly a bylo by to pro mě složité. Spíš mohu poskytnout zkušenosti jako aktivní uživatel protéz, třeba pro nějakou už fungující firmu, která je ochotná zabývat se nejmodernějšími technologiemi.

Bavili jsme o zvládání neúspěchu. Ale co zvládání úspěchu? To je téma, které úspěšní lidé v kariéře řeší často?

Když jste nejlepší v tuzemsku nebo na celém světě, tak se k tomu musíte umět postavit. Jak k úspěchu, tak k neúspěchu. Tohle je ale osobní vývoj každého a moc se v tom nedá radit. Každý si v tom musí najít své výzvy. Já jsem se vždycky snažil inspirovat lidmi, kteří se dostali na vrchol. Díval jsem se, co dělají pro to, aby se na něm udrželi. Myslím, že dostane-li se člověk na špici, je logické, že se mu ta pozice natolik líbí, že na ní chce zůstat, co nejdéle je to možné.

Díky sportu jsem pochopil, že když se dostanete na vrchol a vyhrajete závod, tak už musíte přemýšlet o tom, co uděláte, abyste i příští rok vyhráli znova. V životě to není tak jednoduché, nejde o jeden závod. To měřítko není také tak snadné, ale věřím, že se sportovní dráha s výkony v kariéře dá porovnat.

Co pomáhá k tomu, aby člověk obstál na vrcholu?

Mně se ukázalo, že k tomu, aby si člověk pozici udržel, je potřeba udělat mnohem více než jen dát investici do prvotního vítězství. Konkurence chce zopakovat vaši cestu k vítězství a vy musíte udělat každý rok něco navíc. To je paralela k tomu, když člověk něčeho dosáhne v oboru vědy, kultury nebo byznysu - je také potřeba být pořád lepší a hledat nové výzvy a cesty. To máme všichni stejné. Ale tuhle spirálu honby za nekonečným úspěchem nejde vytáčet donekonečna.

V čem spočívá past pro lidi, kteří příliš srostou jen se svou profesní rolí?

V určitý moment kariéry se sportovec, vědec, manažer dostane na takovou úroveň, že si řekne, že už mu to stačí. Někdy ho zastaví nemoc, která jej zastihne, protože se fyzicky dostal na hranu. Jindy za tím jenom je, že si to uvědomí bez nějaké negativní zkušenosti, což je samozřejmě lepší. Občas mu to naznačí okolí. Nicméně k téhle hranici jednou každý dojde a musí si trochu pozměnit svůj žebříček hodnot. Mně se to stalo kvůli těžkému úrazu, který jsem měl před třemi lety.

Byla to situace, kdy jste po pádu na mistrovství světa v americkém Greenville musel být převeden do umělého spánku? Přestože jste utrpěl zranění nohy v 11 letech, tak jste dostal další lekci?

Do té doby jsem měl touhu být každý rok nejlepší na světě a pořád svoje pozice obhajovat. Byl za tím i strach, co bude, až svůj nejdůležitější závod nevyhraju...

Od začátku rád jezdíte se zdravými sportovci. Proč? Je to výzva, boření bariér, nebo prostě jen testování limitů?

Nejdříve jsem jednal intuitivně. Do sportu zdravých jsem šel s touhou otestovat svoje limity. V momentě, kdy jsem se stal nejlepší mezi handicapovanými závodníky, tak jsem začal zkoumat, kam až můžu. To boření bariér zpočátku byla spíš intuitivní snaha jít za svým snem. Vyzkoušet, kam mě sportovní svět pustí vzhledem k mému handicapu.

Na druhou stranu jsem vnímal, že moje působení mezi nimi může mít přínos i ve světě zdravých. Mohu být motivací pro mladé začínající závodníky. Aby mohli růst a viděli na mě, co všechno jsem musel dělat pro překonání handicapu, abych se dostal na určitou úroveň. Oni to mají o něco snazší v tom, že takový handicap nemají. Cesta za sportem je pro ně jednodušší. Trenéři mi říkakali, že jim pomáhám i v jejich práci ke zdokonalování mladých závodníků. Na mém příkladu jim dávají vědět, že když člověk na sobě pracuje a maká, tak to může dotáhnout dál, než se původně zdálo.

Jak může váš příklad pomoci handicapovaným sportovcům?

Myslím si, že míchání sportu s byznysem může pomáhat sportovcům, když jsou otevření a umí komunikovat se světem byznysu. Rozšíří si obzory a připraví si kariéru na dobu, kdy se sportem skončí. Vytvoří si spoustu kontaktů a mohou nalézt příležitost, jak se dále uplatnit. Sportovec tak může pomoci byznysu, protože i v něm jsou potřeba podobné vlastnosti, jako je například cílevědomost.

Sport je samozřejmě určité zjednodušení života - máte cíl, závod a přípravou na něj je cesta. Pak v určitý den musíte umět prodat přípravu. V životě to tak jednoduché není. Jsou v něm různé vnější vlivy a osudové rány. Musíte vycházet ze zadání, kam směřuje firma, kde pracujete. To všechno je složitější, a proto je i život náročnější než cesta ve sportu. Možná proto někdy sportovci žijí ve své uzavřené bublině. Jsou orientováni na jednoduchý cíl a cestu k němu. Pokud nemají oči otevřené už během své kariéry, tak to po jejím skončení mají trochu těžší.

Cesta boření bariér ve vašem případě také nebyla snadná...

Ano. Když jsem například vcházel do světa zdravých, nebylo tomu tak, že by mě tam všichni vítali. Nebylo to úplně jednoduché a musel jsem si tam svoji pozici prosadit. I propojování světa sportu s byznysem nebylo v tuzemsku ještě nijak nastavené. Neměli jsme žádný příklad toho, jak fungovat s firmami, a museli jsme se všechno učit sami a udělali jsme také spoustu špatných rozhodnutí.

Jste připraven na dráhu motivačního kouče?

Zatím je pro mě těžké působit jako motivační řečník třeba vedle Mariana Jelínka, který má několik doktorátů a certifikátů v oboru koučinku. Stavím na vlastní zkušenosti, ale právě proto mi hodně lidí říká, že je to autentické a že to oceňují. Chci na sobě dál pracovat. Deset let dělám motivační přednášky. Ale dělal jsem je kvůli tomu, že mě o ně firmy samy žádaly. V době tréninku mě to stálo hodně energie. Spoustu přednášek jsme odmítali, ale teď na ně zbude více času. Začnu k nim přistupovat s větší vážností. Tím, že mám touhu po dokonalosti, tak se chci věnovat i řemeslu, třeba koučinku, rétorice, psychologii...

Jako kluk jste ještě před svým zraněním chtěl být fotbalista. Ten sen jste musel změnit. Je těžké rozhodnout se pro jiný cíl?

Člověk má energii na jeden velký cíl. Nevím, jestli bych stejnou energii a "drive" byl schopen věnovat něčemu novému. Přece jenom je mi 42 a fyzická energie ubývá. Je to přirozený vývoj. Člověk se asi od osmnácti snaží něco vybudovat a pak nastane čas, aby si to taky užil. Tak to cítím. Neříkám, že kolo pověsím na hřebík. Posadím se do křesla a budu si užívat jen to, kam jsem se vypracoval.

Jste šťastný?

Když se nad tím zamyslím, tak nemohu uvěřit tomu, co se nám s mojí ženou Soňou podařilo vybudovat kolem cyklistiky. Co se týče výsledků, tak je to nádherná kariéra. Ale ještě víc myslím to, kam jsme se dostali v zázemí, kolik lidí nám pomáhá. I kvůli sportu mám určitou pozici ve společnosti. Tím nechci říct, že bych byl nějak známý. Ale na spoustě míst mám otevřené dveře. Takže mohu ze sportu s pokorou odejít. Ale budeme chtít zkušenosti využít, abychom život žili hezky a dělali to, co nás baví.

To vám moc přeji. Náš rozhovor nekončí. Zapojit se do něj mohou čtenáři na HR meetingu v květnu. Vystoupíte v rámci naší spolupráce se Sport Speakers, což jsou lidé, kteří uspěli doma a proslavili Česko v zahraničí. Konferenci bude moderovat i olympijský vítěz Aleš Valenta. Těšíme se na vás.

Autoři: Hana Kejhová