Ján Dolejš
člen České asociace interim managementu, podílel se na záchraně společnosti Kovosvit MAS
Z pohledu interim manažera je Jihočeský kraj "uzavřený". Jako by si žil vlastním životem a příliš ho nezajímal zbytek světa. Na jedné straně je sympatické, že Jihočeši drží pospolu, mám ale pocit, že někdy je to na úkor přijímání nových myšlenek a postupů. Zaměstnanci nemají velkou odvahu cestovat natož se stěhovat za prací, raději vyčkávají. Samozřejmě jsou výjimky - lidé, kteří využívají blízkosti rakouských a německých hranic, kde si nacházejí lépe placenou práci. Bohužel trendu otevřenosti nepřispívá infrastruktura, cesta do Prahy i na hranice je stále spíše adrenalinovým zážitkem než rychlým a pohodlným přesunem. Během svého krátkého působení v kraji jako člen krizového týmu ve společnosti Kovosvit MAS jsem potkal řadu velmi schopných lidí. Zaujala mě hrdost na tradici - v tomto případě baťovskou (Tomáš Baťa v roce 1939 firmu založil). Tento pospolitý přístup je zárukou, že lidé nejsou lhostejní a nedají si vnutit věci, které jim nebudou vyhovovat. V rámci podniku jsem viděl snahu o rozšíření spolupráce s podobnými firmami v kraji a doufám, že v rámci celého kraje dojde k lepšímu propojení se sousedy v Německu a v Rakousku, a to jak ve fyzické rovině - zlepšením páteřní infrastruktury, tak ve spolupráci mezi podnikateli. Zde ovšem stále vidím problém jazykové bariéry na naší straně.
Karla Bauerová
jednatelka společnosti Sophia, jazykové služby
Téměř za 25 let jednání s uchazeči o zaměstnání je pro mne velkým zklamáním, že skutečná znalost cizích jazyků, zejména angličtiny, je víceméně stále stejná a nezvyšuje se. Zcela jednoznačně rok od roku klesá úroveň písemného projevu v našem mateřském jazyce a všeobecných znalostí. Na otázku, kdy vzniklo Československo a kdo byl jeho prvním prezidentem, nedokáže z mé vlastní zkušenosti odpovědět 30 procent absolventů vysokých škol. A polovině z nich nadto vůbec nevadí, že to nevědí. Proto se snažíme o spolupráci se středoškolskými i vysokoškolskými studenty, kteří k nám již řadu let chodí na školní praxe, kde se jim snažíme přiblížit reálné prostředí obchodní společnosti.
Pokud jde o kraj jako celek, je třeba pokračovat ve všem pozitivním. Myslím, že všichni Jihočeši jsou více než rádi, že se konečně začínají zlepšovat podmínky pro řidiče a můžeme se radovat z každého nově otevřeného dálničního kilometru. Pokud jde o podnikatelské prostředí, kraj by měl více podporovat malé a střední podnikatele. Velká jména velkých firem jsou notoricky známá, ale páteří ekonomiky a stabilizátorem společnosti jsou právě malé a střední firmy. Nemají zpravidla čas a hlavně peníze na zaplacení své propagace, avšak právě ony jsou současně potřebným protipólem ekonomické a politické moci. Jsou více propojeny s naším regionem, v němž jejich majitelé často sami bydlí, vychovávají své děti, všechny své zaměstnance osobně znají, věnují se jim, a jsou tak méně anonymní než např. majitelé nadnárodních korporací.
Luděk Keist
ředitel Jihočeské hospodářské komory
V povědomí mnoha obyvatel, a to nejen z jiných krajů, je Jihočeský kraj zemědělskou a turistickou oblastí s hezkou přírodou. Dnes je třeba dodat, že je to také kraj průmyslový. V současné době s téměř minimální nezaměstnaností. Jsou zde usídleny jak velké zahraniční koncerny, tak mnoho firem s českými majiteli, a to od malých až po velké tradiční firmy.
Z hlediska zaměstnávání má kraj několik specifik. Leží na hranicích s Rakouskem a Německem. To znamená, že mnoho pracovníků dojíždí za vyšší mzdou. Díky turistickému ruchu je v některých oblastech vysoký podíl sezonních prací. Chybí páteřní infrastruktura - dálnice a železnice. Z toho vyplývají dopravní problémy a nižší mobilita zaměstnanců. Za Jihočeskou hospodářskou komoru tlačíme na technické vzdělávání, praxi žáků a studentů, vzdělávání výchovných a kariérních poradců, na přeshraniční spolupráci v rámci euroregionu Dunaj-Vltava. Velmi se nám osvědčuje konstruktivní spolupráce s krajským úřadem, mnoha městy a obcemi a také s dalšími institucemi včetně škol všech stupňů. Vize našeho kraje je postavena na spolupráci. Mám vzor v Horním Rakousku. Tato spolková země nepatřila zrovna k bohatým částem Rakouska. Pak přišla reprezentace spolkové země s vizí, že se stane jednou z nejrozvinutějších částí Evropy. Přesvědčila všechny - samosprávy, úřady, podnikatele, vzdělavatele - o své vizi, připravila podmínky a infrastrukturu země a prošlapávala cestičky do blízkého zahraničí. Podnikatelé vycítili a využili nabízené příležitosti a dnes je Horní Rakousko jednou z nejbohatších spolkových zemí Rakouska. Jejich roční HDP na obyvatele patří mezi nejvyšší v širokém okolí. Pro mě je to potvrzení, že spolupráce je mnohem lepší než neustálé vymezování se vůči něčemu nebo někomu.