Režisér, kreativní producent a choreograf Yemi A.D.
Režisér, kreativní producent a choreograf Yemi A.D.
autor: Libor Fojtík

Proč jsou mileniálové tak velké téma? Nastupuje podle vás opravdu zcela jiná generace?

To, co se teď děje, je pro některá odvětví v byznysu přímo apokalyptická situace. Je to něco podobně velkého, jako byla finanční krize. Korporace mají obrovský problém, tentokrát vlastně hned dva. Jak na straně odbytu, tak na straně zaměstnanců. Spousta lidí, kteří jsou ve firmě patnáct či dvacet let, se některé věci už prostě nenaučí. Neporozumějí technologiím, které se do firem zavádějí. Nedávno jsme produkovali konferenci P3, kde se mimo jiné řešila také výměna desítek tisíců lidí za roboty. V tom lepším případě zaměstnance přeškolí pro práci, kde člověk není automatizací nahraditelný. To rozhodně není snadné. Navíc jedním z typických znaků mileniálů je to, že nepotřebují vlastnit věci. Přestali si kupovat auta, stačí jim leasing nebo zjistili, že ho vůbec nepotřebují. Zatímco dřív bylo auto majetek, dnes to není nic. Pokud chcete, aby mileniálové kupovali vaše produkty, musíte jim nejdřív porozumět, abyste k nim mohla správně přistupovat a pochopit, co k životu potřebují.

Vy jste těm ve vaší firmě porozuměl?

Zpočátku vůbec. Člověk má tendenci srovnávat ostatní se sebou a vlastní zkušeností. Tu ale oni mají jinou, než jaká byla ta moje z první práce v 90. letech. Dnes je velmi důležité pracovní prostředí, optimalizované "králíkárny" už nikoho nebaví. Taky charakter týmu, protože jim záleží na tom, s kým tráví čas. I motivace se změnily. Nejde jen o peníze, ale alternativní způsoby hodnocení a odměn. No a ze všeho nejdůležitější je otázka "Proč?" neboli mise týmu. Mileniálové chtějí vědět, že na tom, co dělají, záleží.

Jaká je vlastně věková struktura v JAD Productions?

Většině lidem v mé firmě je dvacet jedna až dvacet osm let. Až na jednu výjimku a tou je finanční oddělení. Tam bych si netroufl dát mladého člověka bez zkušeností. Proto jsou v této sekci lidé, kterým je přes třicet pět. Už toho víc zažili, ale ještě nejsou tak vzdáleni od té mladší skupiny. Říkal jsem si, že by spolu ještě mohli mít trpělivost. Kdyby tam byl větší věkový rozdíl, už bych se bál. Ale i tak musím občas řešit spory. V Česku je obecně velká generační nesnášenlivost. Mladí lidé se nechovají hezky ke starším a starší lidé zase nerespektují mladé.

O co v těch sporech nejčastěji jde?

Když máte dvacetiletého projektového manažera nebo produkčního, který vám má přinést vyúčtování, a finanční šéfku, která má za sebou 20letou praxi, tak je to občas boj a musím to tlumit. Lidé z finančního oddělení vyžadují, aby jim byly informace dodávány určitou formou. Pro mileniály je to ale často zastaralé. Proč by se oni měli s něčím vypisovat na papír, vyplňovat tabulky, dělat něco prostě jenom proto, že se to má, a že se to tak dělá odjakživa. Považují to za zbytečné a někdy je hodně těžké jim vysvětlit, že některé věci se prostě musí dělat tak a tak. Musíte to prostě nějak obhájit. I my v JADu se musíme snažit věci zjednodušovat a digitalizovat. Dnešní generace má oproti těm předešlým málo času a nechce jím plýtvat.

Jak jste to s těmi výkazy vyřešil?

Jednoduše. Je to tak, jak to vyhovuje mně. Když je přijímám od účetní, tak už jsou naformátované tak, abych v nich na první pohled našel to, co potřebuji. Nemám žádnou obchodní školu a, upřímně, nemám ekonomii rád, takže chci hned vidět jen to, co mě zajímá, a všichni, kteří kdy u nás pracovali ve financích, se tomu museli přizpůsobit.

Pro mileniály je typické, že nezvedají telefon. Vy se svým podřízeným dovoláte?

Můžu potvrdit, že toto je opravdu jeden z častých projevů mladé generace. Já to ale chápu. Dřív byly jen pevné linky, a když už jste byli doma, tak jste to prostě zvedli. Teď máte mobil pořád u sebe. Je to o tom, že si do života pouštíte cizí impulz. S někým se bavíte, nebo sám něco tvoříte a někdo cizí vás zvoněním přeruší. Kdybyste měla reagovat na všechno, stanete se otrokem svého telefonu. Vidím to sám na sobě, denně mi volá hodně lidí a chodí mi třeba sto padesát zpráv. Kdybych měl vyzvánění či notifikace stále zapnuté, tak se brzo zblázním.

Režisér, kreativní producent a choreograf Yemi A.D.
Režisér, kreativní producent a choreograf Yemi A.D.
Foto: Libor Fojtík

A když už telefon zvednout chcete, musí zvonit dlouho, protože jinak je to trapas, předpokládám...

Dneska se to tak vnímá, to je pravda. Ale taky jste "out", když položíte telefon displejem nahoru. Bude to vždycky odvádět vaši pozornost. Je dokázané, že když vám přijde zpráva nebo vám někdo dá "like" pod fotku, tak se vám v moment, kdy to uvidíte, vstříkne do krve malé množství dopaminu. To stejné se děje, když si zapálíte cigaretu, při sexu nebo když se dobře najíte. Je to něco velmi silného. Vezměte si, kolikrát denně vám telefon zapípá, vytáhne vás to z momentálního focusu. Může to vést k závislosti, hlavně u starších lidí, mladí to vybalancují líp.

Taky se říká, že se mileniálové neumí soustředit, a když už, tak jen krátkou dobu. Je to tak?

Toto taky není tak černobílé. Ano, mileniálové ztratili schopnost soustředit se. Ale proč? Denně vidí asi tisícinásobně víc vjemů než generace před nimi, ať už jde o informace, reklamy, poutače, nebo různé zvuky. A tak, aniž by o to stáli, se naučili dělat víc věcí najednou. A děláme to všichni. Přebíháme z úkolu na úkol, takže nejsme zvyklí soustředit se moc dlouho na jednu věc, a o to víc si osvojujeme multitasking. Něco se z nádoby vylilo a něco jiného se do ní zase vrací.

Příliš mnoho informací může být pro někoho problém z hlediska stanovení si priorit. Nebo to mileniálové umí?

Umí si určit prioritu a umí to udělat dokonce i rychle, ale problém je, že nejsou ochotni přijmout zodpovědnost za to rozhodnutí. Potřebují mít jistotu, že ho můžou kdykoli změnit. Dřív mělo rozhodnutí větší trvanlivost.

A ještě jedna typická vlastnost mileniálů - nesnášejí kritiku. Vy o sobě tvrdíte, že jste velmi kritický člověk. Jak se s tím vypořádáváte?

Podle mě jde prostě vždycky všechno udělat líp. Ano, jsem kritický, ale na druhou stranu mileniálů se dotkne i konstruktivní kritika. Nefungovalo ani to, když jsem se negativa snažil vyvážit nějakými pozitivy. Stejně to bylo špatně a z firmy odešli. A nebylo to jen o kritice, mileniály totiž musíte naopak mnohem víc chválit než starší generace. Takto jsem já nikdy nepřemýšlel. Pro mě je samozřejmé udělat práci, za kterou jsem placený. Teprve až když uděláte něco navíc, podáte výjimečný výkon, nebo dokončíte dlouhodobou zakázku, tak je důvod pro pochvalu. Dneska to nefunguje, i na průměrné práci musíte něco najít, abyste generaci Y motivovali.

Daří se vám to?

Za posledních deset let jsem se naučil pochválit i za drobnost. Řekl bych, že jsem se v tomto dokázal změnit. Mnohem víc svou firmu vnímám jako školu. Nemám to tak, že vezmu zaměstnance, vyždímám ho a přijmu nového. Pro mě je to tak, že chci, aby se člověk, který k nám nastoupí, někam posunul a jeho cena na trhu práce vzrostla. Takže je to podobné jako ve škole, kdybych byl učitel, taky bych chválil i za malý pokrok, protože pozitivní motivace dá lidem sebedůvěru a odvahu otevřít více ze svého potenciálu. S tímto přístupem se to změnilo.

Dobře, ale pořád se pohybujeme v byznysu, navíc v oboru, kde je obrovská konkurence. Po dobrém to asi vždycky nejde...

Dřív se mi stávalo, že jsem lidi i rozbrečel, ale to se už opravdu neděje. Musel jsem si uvědomit, že v tomto neexistuje objektivita. Něco jako že já mám pravdu a hotovo. Každý člověk je jiný a vy k němu musíte přistupovat v jeho jazyce a v jeho perspektivě. Teprve, když se na něčí situaci dokážete podívat jeho očima, umíte ho i lépe vést. Pokud ho jenom zkritizujete a srazíte dolů, tak to nikomu nepomůže, to není ta správná cesta. Hodně důležitá je v tomhle i mezinárodní zkušenost. Loni jsme se zúčastnili evropského finále předávání cen za Eventy a Live marketing a uspěli ve 2 kategoriích na 1. a 2. místě. Letos musíme úspěch obhájit. To jsou momenty, kdy se jasně ukáže, kdo je dobrý a kdo ne. Nic nejde okecat a nikdo vás nepochválí za průměr. Už to není, že já si něco myslím, ale všichni, co tam sedí, hned vidí, kdo tam patří a kdo ne. Taková zkušenost je pro můj tým k nezaplacení.

Takže ani mileniálové se neobejdou bez fyzického poměřování sil?

Myslím, že proto tolik stoupá potřeba konferencí, workshopů, prostě všeho, kde se lidé můžou fyzicky synchronizovat. On-line toho nedocílíte. Dřív, když jste něco chtěla s někým probrat, museli jste se potkat. Za chvíli jste viděla, na čem jste, z jeho výrazu nebo z jeho gest. Dnes se toto vytrácí. Proto je důležité, aby prostřednictvím konferencí lidé sdíleli své pracovní zkušenosti. A nejen ty.

Dřív se prostě šlo do práce, za kterou dostal člověk peníze. Ostatní bylo druhořadé. Jak je to u generace Y?

Ano, dřív jste prostě pracovala, něco se u toho naučila a dostala za to peníze. Až pak bylo důležité, jestli vás to baví a jestli jste šťastná. Mileniálové mají na prvním místě to, aby byli šťastní, nebo aspoň aby to tak vypadalo na sociálních sítích. V tom druhém případě, to není jen o tom, co opravdu cítí, ale co věří, že si o nich myslí ostatní. Sociální přesah médií vytvořil z práce hodnotící prvek. Velké skupině lidí nejde jen o to, jestli dělají práci, kterou mají rádi a jsou tam s dobrými lidmi, ale také o to, co na to řeknou jejich přátelé a jak ta práce či pozice vypadá navenek.

Jak se mileniálové staví k penězům? Jak moc jsou pro ně důležité?

Myslím, že míň než pro starší generace, dřív se víc šetřilo, pak se za to něco koupilo. Přece jenom, jak se mění doba a nevíte, co bude, tak se míň šetří, mnohem víc se utrácí za zážitky, zatímco dřív to byly spíš materiální věci. A je to spíš i o kolektivní radosti, o příjemném zážitku s nějakou partou, rodinou nebo partnerem. Dnešní mladí lidé si chtějí peníze užít. Neřeší, jestli po nich někdo něco zdědí.

A nemají ani problém střídat zaměstnavatele doslova jak na běžícím páse. Jak se vyrovnáváte s velkou fluktuací?

YEMI AKINYEMI DELE
Režisér, kreativní producent a choreograf Yemi A.D.

Jeden z nejúspěšnějších českých umělců se během svého profesního života vyvíjel od tanečníka po choreografa, režiséra a producenta. Dnes je jedním z nejvyhledávanějších tvůrčích autorů. Několik let spolupracoval s americkou hudební superstar Kanye Westem, třeba na úspěšných videoklipech, desítkách koncertů i celosvětovém turné. Yemi založil a řídí kreativní agenturu JAD Productions, která spolupracuje s předními společnostmi. JAD také produkuje vlastní projekty (Teniskology, Ynspirology), které jsou zaměřeny na generaci mileniálů.

Mladí lidé přijdou často do firmy zcela naivně, netuší, co ta práce vlastně přesně obnáší. To platí obecně. Když zjistí, o co jde, zděsí se a odejdou. A zaměstnavatele to stojí peníze, celý náborový proces a další věci. Toto je velký problém v nadnárodních společnostech. Řada z nich to pochopila a snaží se cestu mileniálům zpříjemnit. Což ale zase ve firmě může vyvolat a vyvolává žárlivost u starších zaměstnanců, protože ti se často berou jako samozřejmost. Ale když přijde někdo nový, tak musí mít hezkou kancelář, nový počítač a ten stávající zaměstnanec jen kouká - já tu pracuji patnáct let a nic nového jsem nikdy nedostal, kdežto mileniál má hned vše? Takže logicky to v týmu nedělá dobrotu. Samozřejmě se fluktuace týká i našeho týmu. Myslím, že nemám právo si přisvojovat lidi, ani to, co jsme je naučili. Mně nevadí, když je pro ně pozice v naší firmě jen schodem v kariéře, co mně vadí, je neschopnost rozmýšlet se v dlouhodobější perspektivě.

Jedním z vašich dlouhodobých projektů je Ynspirology. Jak se tomuto programu, právě pro mileniály, vede?

To je přesně příklad projektu, který děláme, protože nás baví a víme, že má smysl. O Ynspirology je zájem. Smyslem celé akce je motivovat mladé lidi, aby si zkusili něco úplně poprvé. Přinášíme novinky, které se objevily daný rok na trhu. Propojujeme komunity, které se inspirují navzájem. Vlastní zkušenost je pro člověka nejdůležitější. A když se s něčím, co mě zaujme, potkám brzo, rychleji se posunu z místa a budu mít oproti ostatním náskok. Ale takových seznamovacích zón je tam několik, konkrétně zóny DIGI, FIT a SPIRIT. Z konkrétních aktivit je to třeba debatní liga s Martinem Veselovským, taneční stan Dance Academy Prague, Parkour, digitální ilustrace studia Drawetc nebo kurz přežití, kde se naučí, jak rozdělat oheň bez zapalovače pro případ, že se ocitnou bez elektřiny.

Co má u mileniálů největší úspěch?

Velký zájem je o virtuální realitu, kde máme šest sedm trenažérů, a o tanec, což mě těší. Oblíbený je ale třeba i kurz přežití. Důvod, proč je to tak pestré, je jednoduchý. Když tam budou jenom videohry, tak naběhne pět set dětí a zasednou k počítači a všichni budou dělat to stejné. Inspirace ale vychází z různorodosti. Je důležité mít rozdílné světy pohromadě, mít je blízko sebe, protože vždycky je velké procento lidí, kteří se ohlídnou a řeknou si, tam se děje něco, co jsem ještě nezkusil. Je pro ně lehčí překročit tu hranici. Kdyby to bylo samostatně, tak tam třeba ani nejdou, protože se stydí nebo bojí. Je to vidět i na našem programu - kdo hraje hru, pokukuje, jak se ostatní snaží rozdělat oheň, a pak se prostě zvednou a jdou si to zkusit.

Živíte se i reklamou. Jak nejlépe cílit na mileniály?

Přesněji tvoříme koncepty kampaní, nebo Entertainment & Influencer Marketing, ať už skrze social, nebo product placement konkrétních produktů a služeb. Mým úkolem je vytvářet most mezi byznysem a uměním. Nejtěžší je naučit byznys, že lidé nejsou hloupí, že product placement nemůže být jako pěst na oko. Na druhou stranu musíte vysvětlit umělcům, že se ke své značce musejí chovat hezky a nesmí po ní šlapat. Ale zpátky k vaší otázce. Dnes je trend platit za to, abyste se reklamně úplně vyhnuli. Proto je velký nárůst product placementu ve filmu, proto si udělalo Lego filmy, protože se jim to vyplatí mnohem víc než investovat do old school marketingu. Co se týká samotné reklamy, jsou dva typy. Obecně by měla fungovat tak, že dostane informace, které potřebujete. Druhý přístup je, že vám někdo vnutí něco, co vůbec nepotřebujete. Mileniálové jsou mnohem víc hákliví na to podsouvání věcí, které nepotřebují. Snadno se vám stane, že tuto skupinu od značky spíš odradíte. Dřív byla tahle citlivost mnohem menší.

Vy sám věkově do skupiny mileniálů patříte, cítíte se být jedním z nich?

Je pravda, že dnes už je ta věková škála hodně velká, zahrnuje lidi narozené v letech 1974 až 2005. To už je slušná část populace, která by se možná dala dál dělit. My definujeme tuhle skupinu v užším rozsahu narození mezi roky 1985 až 2000. Já už budu patřit k těm starším. Spíš jde ale o to, v jaké fázi života se člověk s digitální dobou potká poprvé. Mně bylo patnáct, když do Česka dorazil internet. Setkal jsem se s ním na základní škole. Mileniálové, kteří se do digitální doby přímo narodili, zažijí toto setkání podstatně dřív. Čím později je člověk narozený, tím víc je propojený s digitálním světem.

S čím máte jako "dříve narozený mileniál" problémy?

Je to jednoduché. Já nikdy nebudu některé technologie nebo aplikace ovládat s takovou přirozeností jako lidé o deset let mladší. Třeba Snapchat. Lidi nad třicet let mají problém ho ovládat a já jsem typický příklad, zvyklý klikat na ikony. A tam skoro žádné nejsou.

Hodně cestujete. Dokážete srovnat české mileniály třeba s těmi americkými?

To úplně neposoudíte, protože primárně jde o dva dost odlišné národy. Češi jsou víc pragmatičtější, jsou přímí. Ve Spojených státech uvidíte už malé děti zcela ponořené do digitálního světa. S tím souvisí i rostoucí počet případů digitální šikany. To u nás zatím není tak běžné. Američani jsou skvělí v tom, že jakmile mají jakoukoli novou komunikační síť, dokážou ji výborně využít. V Asii zase dokážou pro mileniály vymyslet různé vychytávky. Třeba tzv. iRing. Je to takový kroužek na zadní stranu telefonu, do kterého dáte prst, aby se vám lépe držel telefon. V Asii je velmi módní mít malou ruku, takže všechny ty drobné Asiatky mají telefony jak pádla, aby jejich ruka vypadala co nejmenší. Aby ho mohly držet bez zdravotních následků, mají ten kroužek, takže technologie člověka mění.

Kdyby mi bylo pětadvacet a chtěla jsem se vrhnout do podnikání, co mi, jako úspěšný umělec a byznysman, poradíte?

Abyste si vyzkoušela nejdřív nějakou práci, než se pustíte do něčeho, na čem vám bude opravdu záležet. Vlastní značka se buduje těžko a velmi pomalu. Na trhu je nejdůležitější důvěra, a tu když jednou ztratíte, máte velký problém. Je jedno, jestli jste v Praze, nebo v New Yorku. Ten trh není tak velký, jak by se mohlo na první pohled zdát. Mladí lidé dělají chybu v tom, že to, co si vysnili, chtějí hned. A to nejde, musejí si vyzkoušet práci někde, kde toho nemůžou tolik pokazit. Musejí být trpěliví a zdrženlivější. Je dobré si jít za svým snem, ale nespěchat, i přestože žijeme v rychlé době, protože máme zodpovědnost i za ostatní lidi ve svém týmu. A to případný problém násobí. Vím, o čem mluvím, zažil jsem si to.

Autoři: Jana Horká