V případě compliance znamená etické chování vyvarovat se zakázaného. Kdo však z toho vyvozuje, že všechno, co není zakázané, je povolené, opomíjí otázku integrity. Compliance je bez integrity, tedy bez vnitřního přesvědčení, že to, co činíme je správné, nemyslitelná.

Compliance je v německy mluvících zemích už zhruba deset let koncepcí "správného chování", která vyšla z finančnictví a od té doby se ujala v různých oblastech ekonomiky. Diskuse o pojmu compliance se stále více zaměřuje na riziko ztráty dobré pověsti. Nebezpečí ztráty pověsti vede k otázce: Co v této souvislosti znamená "správné chování"?

V USA se rozlišuje mezi compliance a integritou. Cílem compliance, jako čistě právní kategorie, je zabránit prohřeškům proti právu, případně je odhalit a potrestat. Integrita je naproti tomu pojímána šířeji, proaktivněji. Lze říci, že integrita zahrnuje dodržení práva, nejen pokud jde o jeho formulaci, ale také pokud jde o správné pochopení jeho smyslu a ducha.

Cíle compliance se zpravidla stanoví takto: Podnik, management a především všichni zaměstnanci musejí dodržovat zákony, nařízení, předpisy, oběžníky atd., stejně tak, jako všeobecně uznávané obchodní principy.

Vztah k zákazníkovi by měly charakterizovat etické standardy jako čestnost, upřímnost, transparentnost, slušnost a důvěra.

Je třeba zabránit konfliktu zájmů. Pokud existuje, je třeba otevřeně ho přiznat, aby se dosáhlo transparentnosti.

KODEX CHOVÁNÍ PRO DOBROU POVĚST

Koncepce compliance vnáší do právního diskurzu aspekt integrity. Četná pravidla představují pokus podchytit a ovlivnit nesprávné chování jednotlivce i organizační systém umožňující prohřešky. Integrita zahrnuje v dané souvislosti především kompetentní chování příslušné osoby (osobní úroveň). To je také rozhodující pro chování organizace, resp. systému (institucionální úroveň). Přirozeně nakonec vždy jednají lidé. Přesto ale existuje také integrita např. podniku jako instituce, která se vztahuje především na otázku, zda se písemně stanovené hodnoty také uplatňují v praxi. Integrita navíc tvoří nutnou a nezbytnou součást kultury rizika.

Integrita v podnikatelském prostředí znamená, že se vážně bere otázka etiky - nikoliv kvůli strategickým úvahám, ale jako otázka legitimity podnikatelského jednání. Tato legitimita vyplývá z odpovědného, mravného, pečlivého a prozíravého způsobu chování.

Řádné zacházení s touto dimenzí práva je velmi důležité, neboť tím lze přispět k prevenci hospodářské kriminality v podniku: stanovené hodnoty, které se berou vážně, mohou také působit jako prevence. Kodexem chování (Code of Conduct) podnik signalizuje, jaké hodnoty jsou pro něj důležité, a předává je spolu s platnými zásadami dále pracovníkům. Jestliže kulturu integrity směrem dovnitř i ven uznávají zaměstnanci všech stupňů, může to navíc znamenat zásadní přínos k pověsti podniku - a to vytváří důvěru.

RIZIKO POVĚSTI

Důvěra tak obsahuje komponentu jednak ohlížející se do minulosti a jednak směřující do budoucna. Dívat se nazpět znamená stav důvěry, znalosti a informace z minulosti, zatímco pocit bezpečnosti a spolehlivosti budoucího chování směřuje do budoucnosti. Toto vědomí zvyšuje nebo zmírňuje nejistotu budoucího jednání a umožňuje stranám realizovat předběžné obchodní transakce a přistoupit na riziko, což za předpokladu dosažení očekávaných výsledků opět zvyšuje míru důvěry. Nedůvěrou se rozumí negativní očekávání, která vyplývají z obavy, že jedna strana by mohla oportunisticky využít zranitelnosti a bezmocnosti druhé strany nebo netransparentnosti vztahů či transakcí.

Dobrá pověst vytváří důvěru, špatná ji ničí - pověst je přinejmenším stejně důležitá komponenta pro podnik jako důvěra. Riziko ztráty pověsti je přitom závislé na obchodní činnosti (branži), oblasti činnosti (národní/mezinárodní) a "značce". Ale i tady platí, že ten, kdo nemá co ztratit, nebere žádné ohledy. Navíc "dobré" a "špatné" nejsou žádné pevné veličiny - co je někde konformní, může jinde vést ke skandálu. Čas, místo a kultura jsou určujícími parametry pro riziko ztráty pověsti.

POUHÁ SLOVA NEBO SKUTEČNÉ PŘESVĚDČENÍ?

Strach ze ztráty pověsti je závažný sankční mechanismus tržní ekonomiky a může preventivně působit proti případnému pochybení.

Ale máme se korektně chovat jen proto, že by to mohlo škodit naší pověsti? Riziko pověsti lze v zásadě jednoduše "uřídit" tím, že se zřekneme chování, které by se nemuselo líbit. Potom ale nejednáme z vnitřního přesvědčení a svobodné vůle, ale ve snaze vyhnout se možným negativním důsledkům.

Etika se v této souvislosti uplatňuje podle kritéria ziskovosti, namísto aby úsilí o zisk bylo dáno do souvislosti s odpovědností. Do jisté míry jde o inscenovanou realizaci hodnot, které se respektují pouze ze strategických úvah. "To be ethical is profitable, but to be ethical because it is profitable is not ethical," tvrdí londýnský Institute of Business Ethics.

PRAVIDLA HRY PLATÍ PRO VŠECHNY

Neměli bychom ale být mravní jen kvůli pověsti, kdo je mravný jen kvůli tomu, je vlastně nemravný. V podniku však poukaz na riziko ztráty pověsti představuje schůdnou cestu. Vyhlídkou na ekonomický úspěch svého podniku mohou pracovníci lépe realizovat užitek ze svého chování podle etických principů: Organizace jako subjekt integrity ovšem potřebuje různé instrumenty vlivu, protože existují nemravní lidé, které je třeba motivovat a usměrňovat.

Poukaz na dobrou pověst a riziko její ztráty se jeví jako legitimní, protože slouží k tomu, aby se u pracovníků dosáhlo změny pohledu na tuto otázku. Když se tím může dosáhnout toho, že se rozpoznají kritické situace, je z podnikového hlediska poukaz na pověst zaměstnavatele oprávněný.

Pro compliance, která přesahuje právní chování a právní argumentaci, je navíc zapotřebí, aby top management fungoval jako vzor: pravidla hry platí pro všechny - nebo pro nikoho.

SLADIT MYŠLENÍ, SLOVA A JEDNÁNÍ

Koncepce zasloužené pověsti říká, že podnik (nebo osoba) je hodnocen(a) pozitivně, protože si toto hodnocení zaslouží a nikoliv třeba proto, že veřejnosti není skutečná praxe podniku známa. Zaslouženou pověst vysvětlují tato slova: "Musíme to, co si myslíme také říkat, musíme to, co říkáme také dělat, musíme to, co děláme také být".

Tím jsou vysloveny tři aspekty, které jsou pro integritu zapotřebí: naše myšlení, slova a jednání musí být v souladu. Tak se kruh blíží k závěru, že compliance bez integrity nemůže fungovat a že oba aspekty se vzájemně podmiňují.

Úspěšná compliance prochází v podniku čtyřmi kroky:

1. Vypracovat jednotnou koncepci. Ta by měla vycházet z podnikové vize. Již cesta ke kodexu chování je pro management a dozorčí orgány důležitý proces, který by měl vést především k uvědomění si společných hodnot.

2. Aplikovat kodex chování. Tento kodex musí ve druhém kroku vést ke konkrétním programům a nařízením. Má seznámit pracovníky s vymezeným prostorem a zainteresovat je na etickém chování.

3. Vedoucí pracovníky pověřit realizací. V managementu se označí osoby, které budou odpovědné za konkrétní realizaci stanovených zásad. Kromě toho se institucionalizují kontrolní procesy a reporting.

4. Sankcionovat prohřešky. Možné prohřešky se musí popsat a postihovat.

Zbývá konstatovat, že akceptování určitého chování ještě o ničem nevypovídá. To, co je de facto akceptováno, nemusí být bezpodmínečně eticky správné. Z hlediska rizikového managementu to může být nebezpečné, neboť to může za určitých okolností představovat bezpráví, které může ohrozit existenci podniku.

Roth, M.: Eine Frage des richtigen Verhaltens. io new management č. 11/2005, s. 28 - 31; zkráceno


*) Výraz compliance je další z řady těch, pro které neexistuje český ekvivalent. V podstatě jde o soulad se zákony, snahu o dodržování dobrých mravů, resp. dodržování zásad řádného jednání či správného chování (viz též článek "Řízení compliance rizik" v MŘ č. 7/2005, s. 16 - 17).
Související