Proč se vůbec zabývat otázkou tzv. leadershipu, tedy určité schopnosti sjednotit lidi za účelem vyřešení zapeklitých problémů? V odborné literatuře lze nalézt stovky vysvětlení, proč je tato oblast pro úspěch každé organizace naprosto klíčová. Je jasné, že leadership je určujícím faktorem případného úspěchu či selhání naší společnosti. Jak totiž konstatuje magazín Industry Leaders, lidské bytosti jsou společenská zvířata a žijí spolu ve velkých skupinách. To znamená, že potřebují přijmout různé role a vytvořit různé skupiny. Aby mohla vzniknout struktura společnosti a ta měla možnost růst a rozvíjet se, byli lidé přirozeně rozděleni na vůdce a následovníky. Lídři vytyčili cestu, posouvali se od jedné hranice k druhé a řídili ostatní, zatímco následovníci dokončovali úkoly, které jim byly přiděleny, a pomáhali přinést změny. Je tedy zřejmé, že právě leadership je nástrojem k dosažení žádoucích společenských změn.

Je pochopitelně obtížné s určitostí prohlásit, zda v Česku žádoucí společenské změny probíhají a společnost roste. Nicméně jedním z užitečných vodítek může být srovnání s jinými zeměmi. Pokusil jsem se oslovit odborníky, kteří se tématu leadershipu věnují. A shodují se na tom, že z obecného hlediska se způsob, jakým se chovají a jednají lídři v Česku (potažmo v postkomunistických zemích), v řadě podstatných aspektů liší oproti tomu, jak ve svých pozicích vystupují vůdčí osobnosti různých oblastí společenského života na západ od našich hranic. Petr Vrzáček, vedoucí katedry řízení a supervize na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, říká, že vzhledem k zatížení naší minulosti totalitními režimy ani není možné, aby to bylo jinak. "Od 30. let minulého století u nás docházelo k systematické likvidaci elit, diskurz či jakákoli kritika byly nepřijatelné. Kdykoli se někdo o něco takového pokusil, byl okamžitě označen za vnitřního nepřítele. A v takovém prostředí prostě nemůže vznikat elita," říká Petr Vrzáček.

Jan Zadák, bývalý globální viceprezident Hewlett-Packard, který dnes působí jako kouč a investor na tuzemské start-up scéně, potvrzuje slova Petra Vrzáčka, ovšem jde ještě dál. K odstraňování národních elit podle něj docházelo několikrát v průběhu uplynulých sedm set let. "Vezměte si třeba Bílou horu. A to, co u nás prováděli Habsburkové v 16., 17. a 18. století, nebylo nic jiného než totální decimování elit. Teprve až když potřebovali, aby vznikla nějaká průmyslová oblast, nechali Čechy trochu rozvinout, Takže pokud tu elity chybí sedm set let, je jasné, že je nelze vychovat za jednu generaci," tvrdí Vrzáček.

KONTROLOR ČI MOTIVÁTOR?

Podnikatelka Rostya Gordon-Smith, v roce 2001 zařazena mezi padesát vrcholových světových HR manažerů, která působila řadu let na klíčových zahraničních pozicích, v této souvislosti podotýká, že zásadní rozdíl vyplývá z pojetí pojmu lídr. Zatímco na Východě je považován především za kontrolora, na Západě je to hlavně motivátor. Šéfové tam podle Gordon-Smith mají mnohem větší důvěru ke členům svých týmů, panuje větší rovnoprávnost, a zejména třeba v USA či Kanadě je obecně vztah mezi lidmi mnohem otevřenější. Oproti tomu se v bývalých sovětských satelitech lidé podle ní soustřeďují hlavně na kontrolu. "Oproti Západu u nás panuje atmosféra nedůvěry a malého sebevědomí. Naše rčení typu 'důvěřuj, ale prověřuj' či 'pro dobrotu na žebrotu', to jsou zakódovaná paradigmata. Proto tu, na rozdíl třeba od USA, moc nefunguje práce z domova, sdílení pracovních míst a podobně," říká Rostya.

Jan Zadák nicméně upozorňuje, že jedno z klíčových rčení ve Spojených státech zní "Inspect what you expect", tedy něco hodně podobného českému "důvěřuj, ale prověřuj". A zmiňuje v této souvislosti Louise Gerstnera, který v 90. letech minulého století zachránil IBM. Transformaci firmy později popsal v knize Who Says Elefant Can't Dance. Podle Jana Zadáka z ní vyplývá zcela jasně: do potíží firmu přivedl především fakt, že přestala dodržovat zmíněné pravidlo "Inspect what you expect". Tvrdí, že by nebylo dobré si všechno ze Západu idealizovat a naopak všechno u nás považovat za špatné. "Když působíte v zemi, kde je vysoká korupce, což ukazuje mj. Corruption Index Transparency International, lídr prostě musí víc kontrolovat, protože když se něco stane, je za to zodpovědný. Jste-li však lídrem ve Finsku, ve Švédsku nebo v Norsku, kde by se kdokoli korupčním chováním okamžitě vyřadil ze společnosti, je to pochopitelně úplně jiné," popisuje Zadák.

Faktem je, že nízké sebevědomí jistě může být příčinou neschopnosti se prezentovat, což je faktor, který odlišuje naše lídry od těch působících v anglosaském světě. Je o tom přesvědčen i Petr Pouchlý, který přednáší na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně leadership. "Excelují v tom např. Nizozemci či Američané, kteří ale také dovedou v pozici lídra ukázat svoji odvrácenou tvář. Když dojde na slabé místo jejich osobnosti, jsou ochotni o tom konstruktivněji hovořit. Zatímco u nás se lídři mimořádně obávají případné zranitelnosti," je přesvědčen Petr Pouchlý. Ze statistik podle něj vyplývá, že v zemích na východ a na jihovýchod od nás jsou lídři mnohem méně ochotni podstoupit široce uznávané diagnostické osobnostní testy, které produkuje např. Gallupův institut, a pracovat s nimi jako s validním nástrojem. "Můj pocit, který vznikl na základě několika rozhovorů, je, že to vnímají jako 'kádrování', nechvalně proslulou praktiku minulého režimu. Nedokážu ale posoudit, do jaké míry je to jen výmluva a neochota nechat si posvítit sám sobě na zoubek," dodává Petr Pouchlý.

NENÍ TO JEN VĚC CHARISMATU

Jan Urban, docent na katedře managementu Ústavu podnikových strategií na Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích, upozorňuje, že teorie i praxe leadershipu má v západních zemích vyšší tradici. Tím pádem je jí věnována vyšší pozornost, a to jak v byznysu, tak politice. "Především však tam již delší dobu vládne názor, že vůdcovské schopnosti jsou důležitou součástí řízení, a že tedy řízení nelze založit jen na jeho technokratických postupech a nástrojích," domnívá se Jan Urban. "Častěji zde vládne i přesvědčení, že vůdcovským schopnostem se lze do značné míry naučit. U nás zatím převažuje spíše názor, že vůdcovství je věc charismatu, osobnosti či osobní autority, které jsou dané, a nejde s nimi nic moc dělat. Chceme-li, lze se však i vůdcovství naučit," dodává.

Důležitý je podle něj i fakt, že stále platí rozdíl mezi vůdcovstvím založeným spíše na "tlaku", tj. tendenci předkládat víceméně hotové názory a přesvědčovat o jejich správnosti. A vůdcovstvím opírajícím se především o "tah", tedy snahu zaujmout určitou vizí a osobním příkladem a spíše inspirovat než nutit. "U nás stále často vládne spíše to první, tedy direktivnější pojetí, které je z pohledu vůdců většinou jednodušší. Vychází však možná vstříc i vyšší potřebě nechat se vést, než vizi vůdce aktivně dotvářet a doplňovat. Vůdci opírající se především o 'tlak', k jehož nástrojům patří i manipulace, však častěji vedou na scestí," je přesvědčen Urban.

Podle Petra Vrzáčka se ovšem situace v Česku postupně vylepšuje, opravdové lídrovství je možné najít v různých oborech. "Sympatický je boom občanské společnosti, kde vidím spoustu důkazů skutečného leadershipu. Je tím pro mě práce řady lidí, kteří nejsou ochotni smířit se s daným stavem věcí, mají odpovědnost i sebevědomí na to, že mohou věci změnit. Toužíme tu mít vizionáře a lídry typu Elona Muska či Steva Jobse, ale i my přece máme globálně úspěšné podnikatele, třeba ve společnosti Avast," upozorňuje Vrzáček s tím, že důležitou roli hraje vzdělávání a popularizace leadershipu od výrazných tváří byznysu.

PROČ ZA NIMI JDEME

Žádoucí vlastnosti vůdců, které lidé hledají a oceňují, se mohou v závislosti na době a situaci měnit. Podle Jana Urbana z Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích však v zásadě chtějí lídry, kteří jim přinášejí jistoty, nabízejí možnost uspokojení potřeb a tužeb, ale i uplatnění jejich schopností. Chtějí vůdce, kteří přinášejí optimismus a energii, jsou rozhodní, za svá rozhodnutí jsou ochotni nést odpovědnost a hledí s důvěrou a odhodláním do budoucna. Všichni oslovení odborníci se shodují na tom, že zásadní je definice vize a směru, aby lidé měli co následovat a dávalo jim to smysl.

Lídr by měl mít punc někoho, kdo se vyzná v chaosu a umí ukázat směr, kterým se půjde. Tomu jsou pak lidé schopni odpustit i to, že se chová a jedná jako diktátor, myslí si Petr Pouchlý. Petr Vrzáček je přesvědčen, že dominantní roli hrají pudy. A jelikož většina lidí má strach, protože dění kolem sebe příliš nerozumí, ráda kývne na nabídku typu "nebojte se a důvěřujte nám, my vás ochráníme". A tito "ochránci", kteří slibují vybudovat silné zdi, slaví úspěch.

Jan Urban k tomu poznamenává, že lidé bohužel chtějí občas i vůdce, kteří přinášejí jednoduchá, rychlá a zázračná řešení složitějších a dlouhodobějších problémů. "Vůdcům, kteří tato řešení nabízejí, se již od starověku říká demagogové a společnosti, které jim propadnou, nečeká nic moc dobrého," upozorňuje Urban.

Britský politolog a historik Archie Brown ve své knize The Myth of the Strong Leader připomíná citát čínského filozofa Lao-c', podle něhož je nejlepší vůdce ten, o kterém ostatní vědí jen zřídka, nikoli když ho uctívají. Pokud je lídr schopen sestavit skutečný tým, který spolupracuje při řešení závažných problémů, může tak vytvořit jemnější a produktivnější formu leadershipu. Brown dále píše, že v rámci parlamentních demokracií existuje tendence věřit tomu, že nejvýše postavený lídr vydá za mnohem víc, než skutečně může zvládnout. "Mnohem podstatnější chybou je ovšem považovat za žádoucí podobu vůdce člověka, který prosazuje svou politickou nadřazenost, obchází starší kolegy a vládní mechanismy, spoléhá se spíše na kliku věrných než na svou politickou stranu," tvrdí Brown. A dodává, že lídři, kteří věří, že mají osobní právo ovládat rozhodování v mnoha různých oblastech politiky a kteří se pokoušejí takovou výsadu uplatňovat, dělají medvědí službu jak víře ve způsoby dobrého vládnutí, tak demokracii.

ROLE MODERNÍCH LÍDRŮ

"Nároky kladené na vůdce a vůdcovství jsou v zásadě po tisíciletí stejné, a to jak z hlediska role, kterou plní, tak vlastností, kterými by měli disponovat," domnívá se Jan Urban. "Moderní vůdci jsou však dnes více konfrontováni potřebou být mediálně viditelní, což jejich roli na jedné straně usnadňuje, protože lidé chtějí mít své vůdce na očích. Na druhé straně je to však občas vede k představě, že důležité jsou jen určité formální charakteristiky 'vůdce', například 'správná' mimika a gestikulace, a nikoli sdělení či vize, kterou přinášejí, případně další nástroje, o které se opírají," vysvětluje.

Podle Rostyi Gordon-Smith vlastnostmi potřebnými pro leadership 21. století disponují ženy. "Není jim vlastní teritoriální uvažování, nemají potřebu mačismu. Naopak jsou schopné vytvářet sítě, pomáhat si, komunikovat a sdílet informace," říká Gordon-Smith. "Týká se to samozřejmě těch osvícených, které chápou, že bez spolupráce to nejde. Takové ženy mají potenciál leadershipu ohromný, a přesně to je potřeba právě v této době. Bohužel tyto ženy neustále narážejí na zeď, protože byznys i politika je nastavena na mužský systém, charakteristicky soutěžením, porážkami a vítězením," konstatuje.

Jo Owen, jeden z nejúspěšnějších autorů současnosti, jehož patnáct knih o leadershipu a managementu se dočkalo na šedesát globálních vydání, pro časopis Fortine napsal, že v tomto novém světě vůdci potřebují nové dovednosti. Musí být schopni sladit agendy, bojovat za zdroje, vytvářet aliance, budovat sítě důvěry a podpory a vědět, ve kterých bitvách bojovat a kdy. "Už nemohou dělat všechna rozhodnutí, musí rozhodování a rozhodovací procesy ovlivňovat. Už nemohou ovládat podporu, musí ji naopak budovat. Už se nemohou spoléhat na autoritu, protože dostatečnou autoritu nikdy nemají, musí využívat vliv," píše Owen.

HAVEL, MASARYK, BAŤA

Příkladem lídra je podle specialistů na leadership v českém kontextu Václav Havel. "Havlův osud v sobě nese prvky silného příběhu, které stojí za mimořádnými lídry. Jsou to lidé, kteří mají jasné hodnotové zakotvení, jsou schopni vytvořit a nabídnout lidem vizi. Ta mnohdy může být i nenaplnitelná, ale lídr je ten, kdo se s daným stavem nesmíří, kdo nepřijme, že snaha vizi naplnit je marným úsilím a kdo je schopen poradit si s překážkami," říká Petr Vrzáček. Havel byl lídrem i pro Rostyu Gordon-Smith. Považuje ho sice za vůdce poněkud neobvyklého, ale podstatné pro ni je, že ho lidé následovali. Podnikatelka dále jmenuje Tomáše Garrigua Masaryka, Aloise Rašína, Elišku Krásnohorskou a Miladu Horákovou. "Jsou to pro mě příklady osobností, které uměly motivovat a inspirovat ostatní," vysvětluje Gordon-Smith.

Také Jan Zadák označuje za lídra Václava Havla, byť podle něj nebyl příliš dobrým manažerem. "Za nesmírně důležité ovšem považuji jeho hodnotové zakotvení, které by vždy mělo být nad vším. Nad společností, nad vizí, firmou či strategií," zdůrazňuje investor. John Kennedy a Tomáš Baťa jsou dva příklady skutečných vůdců pro Jana Urbana. První pro zcela nový styl vedení, který přinesl, ale i důraz, který kladl na odvahu vůdců. Jde o vůdcovskou vlastnost, na kterou je v současnosti podle Urbana trochu zapomínáno a které Kennedy věnoval i knihu s názvem Profily odvahy. Zabýval se v ní odvážnými vůdci v americké historii. "O Tomáši Baťovi není třeba příliš hovořit, jeho přínos, vize, role i vůdcovské schopnosti v byznysu, politice i společnosti jsou dobře známé. Obávám se, že Česko nejen nemá, ale možná ještě dlouho nebude mít vůdcovskou osobnost jeho formátu, mimo jiné i vzhledem k důrazu, který kladl na morálku, uzavírá Jan Urban s tím, že jen málokterý současný vůdce by měl odvahu říct, že zdroje hospodářských potíží podniků i zemí jsou především morálního rázu, jak to pronesl na začátku 30. let minulého století Tomáš Baťa.

Související