Na misích s Lékaři bez hranic se pracuje v polních podmínkách. Personální koordinátorka Reena Sattarová měla na jedné ze svých afrických cest jen postel a vedle plastový stůl. To byla ložnice a kancelář v jednom. Pohovory se zájemci o práci už dělala na faře i ve škole. Běhala po syrské vesnici a sháněla naftový generátor, když ten, který s sebou měli její kolegové, přestal uprostřed náročné operace fungovat. Teď říká, že nejtěžší na její práci je zvyknout si, že nemůže pomoci všem.

Vy nejste lékařka. Na misích s Lékaři bez hranic jste pracovala jako administrátorka nebo koordinátorka. Co ta práce obnáší?

Jako administrátorka jsem začínala. Měla jsem na starosti celý místní projekt. To znamená nábor místních zaměstnanců, jejich vzdělání, když je potřeba. Dále jsem se starala o výplaty, finance a rozpočet projektu, účetnictví a také o kontakt s místními úřady. Vyřizovala jsem i místní administrativu. Do té spadají třeba smlouvy na ubytování pro zahraniční pracovníky. Organizovala jsem také jejich přílety a odlety, zajišťovala letenky. Když cokoliv během mise potřebovali, byla jsem tam já jako kontakt.

HR koordinátorka je už vyšší pozice. Jakou práci zahrnuje ta?

To už jsem pak měla na starosti lidské zdroje a finance celé mise. V každé zemi máte koordinační tým, který sedí v hlavním městě a má na starosti jednotlivé projekty v celé zemi. Koordinátor musí mít přehled o celé misi, spolupracuje s operačním centrem, které je například v Ženevě nebo v Barceloně. Musí také pomáhat administrátorům jednotlivých projektů.

 

Jak probíhá nábor místních pracovníků? Je těžké je sehnat, když jde o válku nebo vážnou nemocí zasaženou zemi?

Není to až tak těžké. Zájem o práci s Lékaři bez hranic je vždycky. Nábor pak závisí na tom, v jaké zemi ten projekt je. Někdy dáme jenom inzerát na dveře kanceláře nebo taky na ministerstvo práce, že hledáme lidi. Když jsem byla na Ukrajině, tak jsme inzerovali i na internetu. Potom děláme normální výběrové řízení, vybíráme přihlášky, děláme pohovory, testy. Je to podobné jako tady v Česku.

Jaké pozice obsazujete místními?

Od uklízečky a kuchaře přes porodní asistentku až po asistenta pro finance, který dělá společně s administrátorem účetnictví. Pokud má zájemce zkušenosti a dovednosti, tak může dělat i na vyšší pozici. Míváme místní sestry a lékaře. V zemích, kde se nemluví anglicky ani francouzsky, najímáme místní překladatele a každý tým bude mít asistenta, který pomůže s jazykem, a když je potřeba, vysvětlí, jak funguje tamní systém. Místní pracovníci jsou pro nás důležití. Máme jich desetkrát víc než těch zahraničních.

Jako administrátorka jste měla na starosti i finance. Je rozdíl mezi tím, jak se vyplácejí platy místním a zahraničním pracovníkům?

Reena Sattarová

Pochází z Kanady, ale už víc než patnáct let žije v České republice. S Lékaři bez hranic absolvovala osm misí. Poprvé vyjela v roce 2012 do konflikty zmítaného Jižního Súdánu. Pracovala ale i na Ukrajině nebo v ebolou zasažené Sieře Leone. Na misích s Lékaři bez hranic měla na starosti nábor místních pracovníků, příjezdy zahraničních kolegů, finance, účetnictví i administrativu. Teď pracuje v pražské kanceláři Lékařů bez hranic jako vedoucí oddělení lidských zdrojů, které hledá a najímá nové spolupracovníky pro zahraniční mise.

Zahraniční pracovníci mají smlouvu s operačním centrem a dostanou výplatu do své banky. Místní platíme rovnou na tom projektu v jejich domovské zemi.

V jakých podmínkách se na misích pracuje? Ve filmech o Lékařích bez hranic často vidíme stany. Jsou ale práce a bydlení ve stanech opravdu běžné?

To záleží na tom, v jaké zemi jste a z jakého důvodu. Stany využíváme hlavně na místech přírodních katastrof a tam, kde nenajdeme vhodné prostory. Třeba naši zahraniční pracovníci, kteří jeli na misi do Jižního Súdánu nebo na Haiti, bydleli ve stanu půl roku. Stan má tu výhodu, že se postaví rychle, chirurgický stan můžeme mít připravený a vybavený za den. A když by třeba mohla přijít následná zemětřesení, stan vydrží. Na druhou stranu ale existují i případy, kdy už na místě nemocnice byla postavena místním ministerstvem zdravotnictví. Lékaři bez hranic v ní otevřou třeba kliniku na HIV, která tam do té doby chyběla. V takových případech využíváme zázemí té nemocnice.

Byla jste s Lékaři bez hranic už na osmi misích. Jaké máte osobní zkušenosti s pracovním prostředím během mise?

Já jsem nikdy na misi nebydlela ve stanu. Třeba v Demokratické republice Kongo jsme pro naši práci našli budovu, která se dříve využívala jako fara. Tam jsem ze začátku bydlela i pracovala. Měla jsem postel, vedle plastový stůl. Byla to kancelář a ložnice v jednom. Až později se nám podařilo sehnat další prostory, kde jsem pak už měla normální kancelář. Zažila jsem projekty, kde jsme bydleli tři v jednom pokoji. Skoro na každé misi bývají společné toalety pro muže a ženy. V Jižním Súdánu jsme navíc měli jen klasické latríny, v Iráku zase turecký záchod. Naopak ve Freetownu v Sieře Leone jsme bydleli v pěkném hotelu. Turismus tam kvůli epidemii eboly už nefungoval, tak nám nabídli za slušnou cenu ubytování. To bylo vtipné, měla jsem větší postel, než mám doma.

Ve válečných zónách jistě slýcháte střelbu. Dá se na to zvyknout?

V Mariupolu na Ukrajině jsem slyšela střelbu zdaleka. V Doněcku se více méně každý večer v devět hodin střílelo. Ale zvykla jsem si. Věděla jsem, že v devět to začíná, trvá to půl hodiny a pak je klid. Také v Íráku jsem často slýchala střílení. Poprvé se možná leknete, ale pak už to berete stejně, jako když jezdí tramvaj po ulici. Navíc před misí na to absolvujeme školení, takže se to dá zvládnout.

Pokračování rozhovoru najdete v novém tištěném vydání Moderního řízení 2/2018.

Související