Marie dostala ve svém zaměstnání mimořádnou příležitost. Ve svých třiceti letech se stala ředitelkou regionální pobočky firmy. Byla šťastná a okamžitě se pustila s vervou do práce. Práci postupně podřídila všechno - svůj volný čas, svoje koníčky i svoje kamarádky. Nebyl to ostatně problém. Žádné koníčky nikdy neměla, volný čas vždy trávila spíš v práci a kamarádky měla dvě. Takže nic moc. To, co jí práce přinášela, ji v této chvíli naplňovalo více, než kdy zažila. Ten pocit, že se jí daří, že je uznávaná a respektovaná, že za sebou vidí výsledky. Život měl najednou ten pravý smysl. Po nějaké době přišly první varovné signály: bolesti zad, neustálá nervozita, plačtivost, pocit, že jí ostatní házejí klacky pod nohy. Vše vyvrcholilo velkou hádkou s nadřízenou, která Marii kritizovala za to, že její tým nemá výsledky. Marii se zdálo, že je to nefér, že ji nadřízená dostatečně nepodporuje a jenom ji využívá. Hádka přerostla v nevraživost a někteří lidé z týmu si rádi přisadili. Marie byla zničená. Plakala už i uprostřed dne, přestala spát, přejídala se čokoládou a zmrzlinou, připadala si úplně k ničemu.

Marii zkrátka postihlo vyhoření. Jak poznáte příznaky?

1. Všechno začíná nadšením pro věc a vlastním přetěžováním.

2. Postupně se začnou objevovat projevy psychického a fyzického vyčerpání - únava, podráždění, potíže s usínáním, bolesti hlavy či břicha, nechutenství či přejídání, pocit, že se nic nedá stihnout, zapomínání, úzkost či "nenálada".

3. Mění se vnímání a myšlení: spolupracovníci či klienti vyhořelému připadají protivní či hloupí, dříve oblíbené činnosti jsou nezajímavé, běžně mu naskakují myšlenky, že je vlastně neschopný, objevuje se sebeobviňování, přidruží se i neschopnost soustředit se či si něco pamatovat.

4. Následují změny v chování: omezování všech činností s cílem co nejvíce pracovat, snížená efektivita a výkonnost, obviňování sebe i druhých, hádky a konflikty, časté je sarkastické a cynické chování, nechuť setkávat se s přáteli a blízkými lidmi, uzavírání se před světem.

5. Všechno může vyústit v nepřekonatelné vyčerpání, smutek, úzkost, cynismus, nepřátelství nebo v úplnou lhostejnost k okolí i k sobě. Přidávají se i zdravotní potíže, například časté nachlazení, infekce, bušení srdce, zablokovaná záda, nebo dokonce vážnější onemocnění. Lidé o tomto stavu často říkají: Jsem k smrti unavený, vyždímaný, bez energie, jsem politická mrtvola. Ti, kteří si už vyhořením prošli, o sobě mluví jako o ptácích, kteří vstali z popela.

Vyhoření může za určitých okolností potkat každého. Nezáleží na inteligenci, vzdělání, pohlaví či věku. Stačí, když se člověk s konkrétní povahou a vzorci chování ocitne v situaci, která právě u něj vyhoření vyvolá. Vyhoření většinou nenastává kvůli obyčejnému stresu či přetížení. Hodně a tvrdě pracovat, žít ve stresujících podmínkách (nemít finanční či časové zdroje atp.) nemusí nutně vést k "burnout" syndromu. Vyhoření se objevuje v takovém prostředí, které vyvolává pocity bezmoci, vyřazenosti či neschopnosti a méněcennosti.

Léčba burnout syndromu patří do ordinace zkušeného psychoterapeuta a není radno ji zanedbat. To, co ale lidé mají plně ve vlastních rukou, je jeho prevence. Jediná možnost je být k sobě vnímavější, dávat si realističtější cíle, hospodařit lépe s vlastní energií, trénovat se v asertivitě, zdokonalovat svou schopnost správně relaxovat. Společnosti pak mohou vytvářet prostředí férových a otevřených vztahů, kde zaměstnanci chápou, jaká je jejich role, jsou na ni hrdí a cítí se být součástí smysluplného celku.

A jak to dopadlo s Marií z úvodu tohoto článku? Uvědomila si, že to takhle dál nejde. Udělala si jasno v tom, co je pro ni v životě důležité a jak by svůj život chtěla prožít. Začala být asertivnější a přestala být přehnaně obětavá. Vnesla do svého života řád, který obnáší koníčky, společenský život a hodně pohybu. Učí se pozorně naslouchat vlastním potřebám.

Související