Ve svém vystoupení na Peter Drucker Forum 2019 mluvila o tom, že nechápe, jak mohou některé firmy mluvit o diverzitě a přitom tím myslet vytváření podmínek pro ženy. "Copak jsou ženy nějaká menšina? Je nás více než padesát procent," prohlašuje důrazně. A jak jsme se mohli sami po její přednášce přesvědčit, ač je velmi rázná v názorech, povídání s Avivah Wittenberg­-Coxovou je nesmírně inspirujícím a příjemným zážitkem. Ve Vídni jsme ji mohli vyzpovídat pro Moderní řízení.

Vaše prezentace byla poněkud radikální, váš pohled není úplně běžný. Říkala jste, že diverzitu bychom neměli spojovat s uplatněním žen. Doslova jste uvedla, že ženy přece nejsou menšina. Jak jste to myslela?

Žijeme ve velmi zvláštní době, která je z pohledu historie lidstva skutečně unikátní. Tisíce let byl náš svět ovládán a řízen muži. Vlastně veškeré interakce v našem světě byly nastaveny tak, jak to vyhovovalo mužům. A nyní, opravdu poprvé v celých dějinách, jsme svědky toho, jak se do řízení světa zapojují ženy. V posledních sto letech je to skutečně masivní nástup a ženy se stále častěji ujímají rolí, které byly doposud vyhrazeny mužům. Snažíme se tak najít novou genderovou rovnováhu v práci, ale také ve společnosti, řízení státu, nakonec i v párovém životě a v tom, jak společně žijeme v domácnostech. To je obrovské množství změn, se kterými se musíme vyrovnat.

Jak to zvládnout?

Důležité je, že ženy musí být součástí těchto změn, musí být zapojeny do diskuse. Musíme všichni sdílet naše nápady a přemýšlet o nich úplně jinak než několik posledních generací. Muži si na tuhle novou situaci teprve zvykají. Totéž platí i o firmách, pomalu si začínají uvědomovat dosah těch změn a to, jak zasahují všechny vrstvy našeho života. Změny budou dále postupovat, bude se přizpůsobovat politika, ale i náš soukromý život se promění. Dnes hodně mluvíme o digitalizaci a umělé inteligenci. To bude skutečný skok kupředu. Symbolem toho jsou tři dvojitá w. Já říkám, že by měla být ve skutečnosti čtyři, čtyři písmena reprezentující změnu našeho světa − web, weather (klima), world (svět) a women (ženy). Když se podíváme kolem sebe, vidíme technologickou změnu, změnu klimatu, globalizaci a vzestup žen. Tyhle změny budou mít skutečně dramatický dopad na život každého muže, ženy i dítěte na planetě.

Avivah Wittenberg­-Coxová

Vystudovala univerzitu v Torontu a titul MBA získala na obchodní univerzitě INSEAD. Začínala jako programátorka ve společnosti L'Oréal, ale záhy se vydala na dráhu konzultantky a koučky. V roce 2005 založila společnost 20-first a dnes je její generální ředitelkou. Zaměřuje se zejména na problematiku genderové rovnováhy a genderově vyváženého byznysu. Na kontě má více než deset knih. Nejnovější knihy nesou název Late Love a 4 Phases of Women's Careers: Becoming Gender Bilingual, která vyšla v loňském roce.

Avivah Wittenberg­-Coxová

Říkala jste, že genderovým vyrovnáním musí projít celý svět. Co si pod tím můžeme představit?

Sdílení moci mezi muži a ženami, jak v práci, tak doma. To je nezvyklé, nikdy to tak v minulosti nebylo. Ale role se prostě mění. Tím zásadním pilířem je výchova dětí. Ta musí být stejným dílem záležitostí mužů i žen. A pokud to tak bude, velmi zásadně to změní pohled všech dětí na fungování našeho světa, vnímání rolí a také na šance, které v životě mají.

Jak společná výchova může ovlivnit pohled dítěte na svět?

Pokud je dítě vychováváno párem, který funguje v tradičních genderových mantinelech, bude to vnímat. Vytvoří si nějakou představu o tom, jaká je role muže a jaká ženy, co jsou mužské a ženské práce. To zcela zásadně omezí jeho budoucí rozlet, možnosti, které bude před sebou mít. Pokud ale bude výchova genderově vyvážená, půjde-li o skutečně rovnoprávný pár, jejich dítě bude moci být v budoucnu čímkoliv, čím bude chtít být. Nebude trpět předsudky, že dívka nemůže být skvělou teoretickou fyzičkou nebo pilotkou letadla, a chlapeček se třeba nebude bát zvolit si práci ve zdravotnictví, učitelství nebo se třeba stát floristou. Prostě jim nepřistřihneme křídla hned v raném věku.

Může být tedy genderová vyváženost cestou, jak lépe využít potenciál budoucích generací a zvládnout výzvy, které na nás v budoucnu čekají?

Zcela jednoznačně. Vždyť si to představte. Otevíráme cestu k lepšímu využití intelektu a schopností poloviny populace. Potenciál ženské části společnosti jsme doposud využívali jen velmi málo. V podstatě můžeme zdvojnásobit naše společné schopnosti najít řešení problémů, které máme. To je skutečně exponenciální nárůst.

Ve své přednášce jste říkala, že muži se musí naučit jazyku žen, aby jim porozuměli. Přiznávám otevřeně, že pro mě jako muže se to zdá být často zcela nemožné − porozumět ženám, tomu, co a jak říkají. Jak se můžeme naučit ženský jazyk?

Stačí poslouchat. Není to tak těžké, ne? Jak si myslíte, že se ženy naučily porozumět jazyku mužů a jejich kultuře? Jsme muži obklopeny po většinu svého života, pracujeme s nimi, vzdělávají nás, svět je nyní přizpůsoben mužům a vlastně tvořen muži. Tak jako ženy naslouchali řeči mužů, mohou začít muži naslouchat ženám. Leadership budoucnosti bude postaven především na naslouchání a ochotě se celý život učit novým věcem, zvídavosti a snaze využívat naplno potenciál ostatních lidí bez ohledu na to, jestli je to muž nebo žena.

Můžete uvést nějaký příklad? Co znamená ženský jazyk a čemu muži obvykle nerozumí?

Víte, není to tak, že by muži byli z Marsu a ženy z Venuše. Opravdu nemám ráda tohle klišé. Samozřejmě že jsme trochu jiní, ale to nás nemůže omezovat. Dnes vyrůstají obě pohlaví ve světě, který není jen mužský, je extrémně maskulinní, vojenský. Vše stavíme na racionálním myšlení. Absolutně do něj nezahrnujeme ženské principy a zvyky. Chceme po ženách, aby zcela potlačily svou emocionalitu, intuici, schopnost empatie, navozování mezilidských vztahů a humanismus.

Podívejte se, koho považujeme za velké postavy v dějinách nebo v byznysu − obvykle se vyznačují tvrdostí, mocí a schopností vše kontrolovat, řídit. Většina těch nejobdivovanějších lídrů je velmi machistická.

Jsme ale svědky toho, že nastupuje nová generace lídrů, kteří jsou mnohem méně zakotveni v pyramidovém modelu řízení a spoléhají spíše na méně hierarchické uspořádání. Jsou zaměřeni spíše na smysl práce než na silové rozhodování, mnohem méně je zajímá jejich vlastní kariéra a postup na hierarchickém žebříčku. Důležité je pro ně pečovat o tým i zákazníky. Soustřeďují se zejména na rozvoj talentů. Zkrátka jako by tým byla jejich rodina, kterou nechtějí vysávat, ale naopak rozvíjet.

Zmínila jste novou generaci lídrů. Jak bychom mohli takového člověka charakterizovat? Jak ho poznáme?

Jsem přesvědčena, že tou zásadní charakteristikou nového typu lídra je, že žádná charakteristika nebude existovat. Měli bychom se oprostit od nějaké uniformované představy o tom, jak má vypadat správný šéf, manažer. Naopak potřebujeme, aby ve společnosti existovaly rozdílné typy leadershipu. Neměli bychom se nechat svazovat minulými zkušenostmi, jak má skutečný lídr vypadat a mluvit. Žijeme ve světě, ve kterém mizí jistoty. Potřebujeme lidi, kteří jsou schopni rychle reagovat na změny, přizpůsobovat se, postavit se do čela a rozhodovat, i když nemáte vše pod kontrolou. Musí umět fungovat v situaci, kdy neznají všechny odpovědi. V jistém smyslu slova nám tak do firmy proniká demokratické prostředí, což ale znamená, že manažer může využít moudrosti davu. Nemůže rozhodovat na základě jistot, tak jak to bylo doposud. Proto se musí otevřít zpětné vazbě, která mu může pomoci osvítit některé slepé úhly. Nový lídr může být silný, i když je zranitelný.

Kde takové lidi hledat? Nebo přesněji, jak takový talent rozpoznat u kandidátů.

Jsem přesvědčena, že pokud chceme být úspěšní, měli bychom se zaměřit na jeden základní ukazatel a podle něj manažery hodnotit. Neměly by to být jen prodejní výsledky, důležité je podívat se na manažerův tým. Na to, co dokázal vybudovat. Jestli je jeho tým složený z různých osobností, lidí, kteří vzájemně spolupracují, nebo vytvořil jen skupinu slepě stojící za ním, případně se jedná o tým složený z lidí podobných jemu samému. Schopnost poskládat tým z rozdílných charakterů a rozdílných talentů je klíčová. Čeká nás budoucnost komplexního světa, kde budou muset spolupracovat různé generace, lidé z různých kultur a různých částí světa. Manažeři schopní učit se z rozdílnosti a řídit nesourodé týmy budou těmi, kdo nás dokáže v takovém světě posouvat kupředu. Dnes se hodně mluví o entrepreneur modelu vedení lidí, schopnost nacházet nové příležitosti je odpovědí na největší výzvy současnosti.

Velkým tématem současnosti je agilita. Myslíte si, že právě v agilních týmech se mohou ženy cítit lépe než při klasické vodopádové struktuře?

Zcela jednoznačně, demokratizace modelu řízení a začleňování rozdílných lidí a talentů nahrávají lidem dlouho stojícím mimo mocenské struktury. Jsem ale přesvědčena, že jedinými, kdo budou starý hierarchický model postrádat, budou lidé, kteří jej ovládali. Můžeme sledovat, jak se rozvíjejí a rostou některé země stojící doposud mimo hlavní mocenská centra, stejně tak ale vzrůstá vliv žen v byznyse. Podobně jako některé státy i ony byly doposud odstrkovány na okraj, mimo "hru velkých hochů", ale to se mění.

Ve své prezentaci jste mluvila o tom, že porodnost v rozvinutých zemích je příliš nízká a nestačí na udržení populace. Jenže pokud se podíváme zpět, porodnost byla sice dostatečná, nicméně ženy se musely starat o rodinu a neměly šanci budovat kariéru. Tam se ale vrátit určitě nechceme. Jak dosáhnout rovnováhy?

Problém je v tom, že jsme umožnili ženám získat vzdělání a vstoupit na trh práce, ale zapomněli jsme přizpůsobit náš systém tomu, aby se dokázal postarat o děti a jejich výchovu. Kdo se má starat o děti, když oba rodiče pracují? Tuhle otázku jsme si zapomněli položit, a tak na ni nemáme odpověď. V některých zemích jsou na tuhle situaci připraveni lépe než v jiných, ale problém je to všude. Pokud je ale národní politika nastavena dobře, blíží se tomu například Skandinávie. V takovém systému se mohou oba rodiče zapojit do práce, protože starost o děti za ně přebírá celá společnost. Funkční systém musí být velmi flexibilní a také otevřený, prostupný na obě strany. A co je klíčové, musí vést ke sdílení starosti o děti mezi oběma partnery.

A k tomu jsme zatím nedospěli, že ne?

Udělali jsme jen ten první krok, dali jsme ženám možnost pracovat. Ale dopustili jsme situaci, kdy jsou páry stresovány tím, že se nemá kdo postarat o jejich potomky. Pak je logické, že začne klesat porodnost, protože prostě nemůžete zvládnout vše. Potřebujete podporu systému a státních struktur. Pokud budou ženy postupně stále více pronikat to řízení státu, státní správa bude více genderově vyvážená, bude k řešení tohoto problému směřovat mnohem více zdrojů, mnohem větší úsilí. Větší podíl žen ve vládě a jejich větší podíl na moci bude znamenat více prostředků do sociální péče, služeb pro občany, místo výdajů na armády a zbrojení.

Jsou ale ženy ochotné svěřit výchovu svých dětí někomu jinému?

Určitě. Jsem si tím opravdu jistá. Samozřejmě to ale platí v případech, kdy péče o děti je skutečně dobrá, je vytvořený opravdu fungující a kvalitní systém. Děti mohou z takového systému skutečně profitovat. Bohužel většina systémů zatím opravdu dobře nefunguje. Navíc některé vlády velmi úspěšně přesvědčovaly veřejnost, jak je to pro děti špatné. Jenže to není pravda, vzdělávání začíná ve velmi raném věku a pokračuje po celý zbytek našeho života. Nesmíme propadat přesvědčení, že vzdělávání je něco, co probíhá jen mezi šestým a osmnáctým rokem.

Zajímavý model můžeme vidět například ve Francii, kde děti začínají chodit do školy už ve třech letech. To dává oběma rodičům neuvěřitelně velkou šanci najít mnohem větší rovnováhu mezi prací a rodinou. Oba rodiče mohou pracovat na plný úvazek a dítě je vzděláváno v kolektivní péči. Ve srovnání se sousedním Německem je to skutečně velký kontrast. Je jasně vidět, že jestli je tento přístup správný, nebo ne, je jen otázka kulturního kontextu. Protože dětem ten francouzský model jednoznačně prospívá a daří se jim pak v životě lépe.

Takže jedním ze způsobů, jak problém s uplatněním žen i nižší porodností vyřešit, je zkrátit rodičovskou dovolenou?

To bych rozhodně doporučila. Velmi dobře může fungovat jistá sdílená rodičovská dovolená, která ale není příliš dlouhá. Měla by trvat spíše týdny či měsíc, rozhodně ne roky, protože to není úplně zdravé.

Dnes hodně mluvíme o digitalizaci a robotizaci. Může být tenhle trend řešením problému, o kterém se bavíme?

Rozhodně platí, že tento trend otevírá prostor k větší flexibilitě v práci a na pracovišti. Právě technologické společnosti udávají trend ve flexibilitě práce. Vývoj technologií totiž umožnil, aby se práce stala nedílnou součástí našeho života, vlastně jej celý prostoupila. Ale už jsme nenechali naše životy prostoupit práci. To vede k negativním jevům, jako je workoholismus, vyhoření a tak dále. Proto jsou dnes společnosti, ale dokonce i celé země nutící lidi se alespoň někdy od práce odpojit. Prostě vypnout komunikační linku, tak aby měli čas odpočívat. Technologie nám umožňují přizpůsobovat si mnohem více čas, který strávíme prací. To je naprosto klíčové pro to, abychom mohli současně pracovat, starat se o děti, ale také o starší lidi. Jsme svědky stárnutí populace, takže kromě péče o ty nejmladší musíme přemýšlet, jak zajistit péči o ty nejstarší.

Nesmíme už udělat tu stejnou chybu jako na začátku. Do všech strategií digitalizace a proměny pracovního prostředí musíme zahrnout také tyto otázky. Digitalizace a zvýšení produktivity práce nám umožní vytvořit penzijní systémy schopné zvládnout stárnutí populace, počítat s běžnou délkou života kolem stovky. Musíme se přizpůsobit i faktoru dlouhověkosti, což je výzva čekající za rohem. Ale nástup robotizace a nových technologií dovolí lidem pracovat déle, snadněji a také flexibilněji. Takže nejde jen o to, že z toho budou těžit rodiče, ale také rostoucí počet starších lidí bude moci hrát ve společnosti mnohem zajímavější roli, pokud je dokážeme průběžně vzdělávat a umožníme jim přizpůsobit se potřebám, které budou firmy v budoucnu mít.

A budeme potřebovat v digitálním světě zvyšovat porodnost?

Společnost čeká opravdu velká změna. Po celou historii lidstva jsme fungovali v jakési pyramidové struktuře − měli jsme velmi málo starých lidí a hodně mladých. Poprvé se ale postupně přibližujeme spíše tvaru kostky, kdy je stejně mladých jako starých. Je otázkou, jak chceme, aby naše společnost nebo třeba jednotlivé státy vypadaly. To je ale opravdu otázka nastavení politiky. Můžeme se rozhodnout, že země je příliš křehká a všechny státy světa budou muset omezit svůj populační přírůstek. Je jistě cestou rozhodnout se zastropovat populaci na Zemi třeba na sedmi miliardách lidí. Možná ano. Už dnes existují země, které se zmenšují. Je jich čtyřicet šest, v roce 2030 už jich bude šedesát sedm. Jenže to nevytváří úplně mírumilovnou, zdravou společnost.

Doposud jsme se museli snažit zbohatnout dříve, než zestárneme. Postupně možná budeme dříve staří než bohatí. V každém případě ale potřebujeme mladé lidi, aby přinášeli určitou úroveň změn a přizpůsobení se. Otázka zní, můžeme existovat dlouhodobě bez obměny společnosti novými generacemi? Jistě, postupně se mohou zmenšovat všechny země, možná to bude dobré pro planetu, ale rozhodně bychom se nad tím měli zamýšlet. Myslím, že to nechceme. A pokud ano, jak poznat tu správnou rychlost, jakou by se měla populace zmenšovat? Důvodem pro pokles porodnosti je absence struktur zajišťujících péči − nejen o děti, ale také o staré lidi.

S nízkou mírou porodnosti se potýkají především rozvinuté země. Naopak ty méně rozvinuté ji mají vysokou. Co s tím?

To už ale není tak úplně pravda. Porodnost klesá celosvětově a je už jen velmi málo zemí, kde by porodnost dosahovala dvou či dvou a půl dítěte na ženu. Takže většina zemí světa nedosahuje ani úrovně obnovy populace. Během posledních let vidíme velmi dramatický propad porodnosti. Už jen pár zemí má porodnost skutečně vysokou. Jenže to je opět problém genderové nerovnosti, v některých afrických zemích nemají ženy možnost se vzdělávat, samy si vybrat cestu. Nemohou se rozhodnout nemít děti. Ale pokud vidíme opravdu velký propad globální porodnosti, je naprosto zřejmé, že africké země budou tento trend následovat, jakmile zbohatnou.

Můžeme vysledovat zřejmou korelaci mezi poklesem porodnosti a celkovou úrovní společnosti. Dokonce i ve většině asijských či latinskoamerických zemí už je porodnost pod úrovní udržení populace. Rodiče se rozhodují mít jedno, maximálně dvě děti, protože nemají šanci skutečně sladit rodinný a pracovní život. Navíc se zde objevuje znepokojení z nastupující klimatické změny a rodiče se obávají o budoucnost svých dětí.

Ale je to přece tak, že po nějaký čas je role ženy nezastupitelná. Muži nemohou rodit děti.

Porodit dítě netrvá přece tak dlouho. Věřte mi, několikrát jsem to zažila. Ale vážně, odpovědí je právě sdílená rodičovská dovolená. Proč by měl být problém v tom, aby byla tři měsíce s dítětem žena a další tři třeba muž? Je to docela jednoduché.

Související