Na podzim v roce 2009, ještě během ekonomické recese, se uskutečnil průzkum, který mapoval vnímání významu vzdělávání dospělých u laické i odborné veeřejnosti. Průzkum organizovala Asociace institucí vzdělávání dospělých (AIVD) ve spolupráci se společností Donath Burson-Marsteller a agenturou Factum Invenio.

Potvrdilo se v něm to, co už se dlouho vědělo. Veřejnost si sice formálně vzdělávání vysoce cení, chápe ho jako investici, která výrazně ovlivní pracovní kariéru, životní úroveň, ovšem navzdory probíhající krizi byla ochota a aktivní motivace dospělých dál se vzdělávat poměrně vlažná. Nepřekvapilo ani další zjištění průzkumu, že většina vzdělávacích aktivit dospělých se odehrává u jejich zaměstnavatelů (případně v rekvalifikačních kurzech úřadů práce), kteří vzdělávání financují. Jen zlomek dospělé populace se po skončení školy dál vzdělává za vlastní prostředky a buduje si dlouhodobě kariéru. Proč je vlastně ochota neustále se vzdělávat u naší populace nízká? Už se přece i ví, že člověk nevystaší s jedním výučním listem, certifikátem, diplomem na celý život?

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?