Chodíte se dívat do provozu?

Chodil jsem tam vždycky a chodím pořád. Znát fabriku od kovárny po projekci je výhoda. Rád si tuhle znalost udržuju. Navíc Vítkovice mají na spoustu produktů vlastní špičkové know-how, pořídili jsme investice, které skupinu technologicky posunuly o skok dopředu, některá zařízení - například linku na zpětné protlačování velkých ocelových lahví, jsme si sami vyvíjeli. Zajímá mě, jak tyto věci jedou, jaké jsou nebo nejsou jejich provozní problémy.

Stal jste se vítězem jubilejního dvacátého ročníku soutěže Manažer roku. Jak byste vy sám charakterizoval špičkového manažera?

Jako osobnost se silnou vůlí a schopností opakovaně dosahovat cílů.

Jaké vlastnosti by naopak špičkový manažer v žádném případě mít neměl?

Nepovažuji za manažery lidi, kteří jsou hvězdami na jediný rok. Klíčová je dlouhodobá vize a znalost oboru.

Podle čeho si vybíráte své nejbližší spolupracovníky?

Těch kritérií je víc, ale principiálně podle toho, jak jsou schopní řešit i složité zadání a jak jsou ochotní se rozvíjet.

Co vás na manažerské práci nejvíc baví a co na ní naopak vůbec nemáte rád?

Já jsem se nestal manažerem proto, že bych si řekl, že mě to baví. Byl to přirozený vývoj. Privatizovali jsme jeden vítkovický provoz, postupně ho rozvíjeli, získali nové trhy, koupili část zahraniční konkurence. Nemůžu říct, že by mě jedna věc bavila a jiná ne. Tak to není. Když máte vizi, tak prostě děláte, co je nutné pro její uskutečnění.

Dá se management naučit?

Do značné míry dá, samozřejmě, a taky se na školách učí. Ale podstatná je pak ochota učit se dál v praxi, získávat každodenní zkušenosti, vyzkoušet i neznámé věci, to mnoho lidí nechce, mají představu rychlého startu bez znalosti oboru, ve kterém dělají. Pak je každý menší neúspěch odradí.

Mohl byste uvést své nejlepší a nejhorší manažerské rozhodnutí?

Nejhorší je pro mě propouštět kolegy, kteří ztratili výkonnost a nechtějí si to připustit. Jinak jde vždy hlavně o to, nebát se jít jinou cestou, než jde většina. Strašně složité, ale určitě správné, bylo třeba rozhodnout, že budeme v době krize investovat do svých provozů, do nových technologií. Investovali jsme v době, kdy hrozily turbulence na trhu a nikdo nevěděl, kam se vývoj posune. Dneska ale máme supermoderní rychlokovací stroj, který umí vykovat titan i speciální slitiny, nové linky na výrobu membránových stěn a velkých ocelových lahví. Díky tomu jsme si raketově zvýšili konkurenceschopnost.

Nejlepším rozhodnutím z dnešního pohledu bylo investovat do rozvoje Dolních Vítkovic a Vítkovické střední průmyslové školy a gymnázia. Oboje nám přináší obrovské synergické efekty. Potřebujeme špičkové techniky a chceme, aby dlouhodobě zůstali v Ostravě, kde se budou mít možnost dál vzdělávat, ale i dobře trávit volný čas. Dolní Vítkovice představují obrovský impuls pro marketing techniky, přírodních věd a výzkumu. Mimo jiné v nich mají prostor interaktivní expozice, kde je nízké vstupné, aby se tam dalo jít opakovaně se školou i o víkendech s rodinou. Chodí nám v průměru 700 dětí denně, o víkendu přes 1000. Oboje vnímám jako jednoznačný úspěch.

Připojil jste se k prohlášení vyhlašovatelů a finalistů soutěže Manažer roku, ve kterém vyjadřujete znepokojení nad neschopností současné politické reprezentace nastartovat dlouhodobé změny, které by zamezily zhoršování pozice ČR v konkurenceschopnosti, fungování institucí, v investorské atraktivitě či potírání korupce. Co byste vy osobně navrhoval jako prioritní kroky, které by měla vláda této země přijmout?

Stále znovu a znovu řešíme poplatky na obnovitelné zdroje energií. To je věc, která průmysl vysává z peněz a posílá řadu firem do kolen natolik, že budou propouštět. Poplatky na obnovitelné zdroje energie mají na evropský průmysl zcela zničující vliv. Na těchto poplatcích odevzdáváme obrovskou část potenciálního zisku, klesá naše konkurenceschopnost ve srovnání s výrobci ze zemí, kde takové odvody nejsou, a snižují se naše exportní šance. A obnovitelné zdroje energie jsou jen špičkou ledovce, poplatků jsou kromě daní další desítky až stovky. Výsledkem je, že průmysl tady v Evropě často končí a odchází do zemí třetího světa, kde se platit nemusí. Takže za prioritu určitě považuji zastavení nesmyslné spirály růstu poplatků, která nikam nevede.

Součástí prohlášení je i konstatování, že této zemi chybí vize dalšího rozvoje. O absenci této vize se mluví už dlouho a výsledek je v nedohlednu. Kde vidíte místo České republiky v systému světové ekonomiky?

Myslím si, že bychom si měli držet pozice ve vybraných segmentech špičkového strojírenství, měli bychom si uchovat zdravou základnu těžkého průmyslu a současně být lídry v některých nových technologiích, jako jsou třeba nanomateriály. Česko musí být vždycky proexportně orientované, bez toho se nemůže dlouhodobě rozvíjet. Ale nikdo v Evropě ani ve světě nečeká speciálně na nás, takže je třeba přidat v inovacích a stavět na solidní kvalitě, jakou české výrobky historicky představovaly.

Dalším bolavým místem naší reality je otázka vzdělání. Zhroucení učňovského školství a nesmyslná struktura vysokoškolského vzdělání, které není schopno zajistit dostatečné množství technické inteligence, jsou asi dva hlavní body, na nichž se většina kritiků shodne. Vítkovice již založily firemní střední průmyslovou školu a gymnázium. Jaký je o studium zájem a jak jste spokojeni s výsledky? A máte nějaké plány, pokud jde o vysokoškolské vzdělání?

Naše Vítkovická střední je na tom, co do počtu studentů, velmi dobře. Dlouhodobě usilujeme o to, abychom k nám dostali technické talenty, takže dnes máme zhruba 1650 studentů.

Ale když Národní strojírenský klastr, jehož jsme zakládajícími členy, prováděl průzkum, ukázalo se, že jen členským firmám klastru chybí zhruba 10 procent vyučených, 10 procent středoškoláků a 15 procent vysokoškoláků technických oborů. Navíc je zde viditelný problém s kvalitou a oborovou skladbou absolventů. Když procenta převedeme na konkrétní počty lidí, tak nám v rámci klastru schází neuvěřitelných 2700 techniků na všech úrovních. Chceme, aby stát podpořil střední technické vzdělávání tím, že odstraní barié-ry, které brání rozšíření privátních technických středních škol. Dostáváme jenom asi tři čtvrtiny dotace státních škol, přitom vychováváme lidi, kteří se uplatní a nezůstanou na úřadech práce. Potřebujeme, aby se školy dělily nikoli na státní a soukromé, ale na školy se školným a bez školného. Pokud chceme techniky, nemůžeme vybírat školné na učilištích a středních školách technického typu. Potom ovšem tyto školy nemůžeme rozvíjet, protože nemáme ani školné ani dostatečné financování od státu, kterému přitom vytváříme podmínky pro budoucí ekonomický růst. Kromě toho je ale potřeba podporovat vzdělávání techniků i dalšími způsoby - od změny stylu výuky matiky a fyziky ve školách až po zábavné učení ve volném čase a při hře tak, jak to rozvíjíme u nás v Dolních Vítkovicích. Osobně bych tam časem rád viděl i obří univerzitní kampus. S vysokými školami samozřejmě spolupracujeme, ale přesvědčit je o tomto zcela zásadním kroku se nám zatím nepodařilo.

Je obecně známo, že se jako jeden z mála ředitelů velkých firem významně angažujete v rozvoji regionu. Především projekt revitalizace Dolních Vítkovic je mimořádný svým rozsahem i zaměřením na kulturu - což není zrovna oblast, do které většina firem investuje. Proč považujete tyto svoje aktivity za důležité a jaké máte v tomto směru plány do budoucna?

Dolní Vítkovice pořád rozvíjíme a posouváme směrem k novému využití. Především pro technické vzdělávání a vědu. Hromadu věcí jsme rekonstruovali, našli spojení staré a nové architektury, historie a současného života - například v podobě multifunkční auly Gong nebo interaktivního technického muzea U6. Stavíme velký Svět techniky, z Dolu Hlubina bude prostor pro kreativu všeho druhu. Ve spolupráci se statutárním městem propojujeme Dolní Vítkovice s centrem Ostravy tzv. prodlouženou Ruskou ulicí - bouráme staré ploty, které v minulosti nepřirozeně oddělily organismus města od Dolních Vítkovic. Teď tento prostor Ostravě a Ostravanům postupně otevíráme a vracíme. Děláme to jednak proto, že si to unikátní historické objekty zaslouží, jednak proto, že chceme, aby se lidem v Ostravě dobře žilo, aby ti nejlepší a nejschopnější nehledali únik v Praze nebo dokonce v cizině. Prostě jsou to spojité nádoby: rozvoj skupiny Vítkovice není možný bez schopných lidí a ti tady nebudou zůstávat, pokud nebudou mít pocit, že se v Ostravě žije dobře, že je kam jít za sportem, kulturou, zábavou, výtvarným uměním.

Podařilo se vám dosáhnout toho, že v Ostravě chodí na výtvarné výstavy mnohem větší procento lidí než v Praze, která si namlouvá, že je intelektuálním centrem republiky. Co je podle vás hlavní příčinou tohoto "výchovného" úspěchu?

Ostrava vždycky byla kulturním městem, za první republiky se na umění chodilo zcela běžně, byla tu řada významných sběratelů a mecenášů umění. Takže bych řekl, že jsme jen otevřeli dveře, jimiž se kultura a kulturnost, která tu roky je a byla jen dočasně potlačena vlivem znárodnění a takzvaného budování socialismu, začala znovu vracet do běžného života lidí. To, že jsme udělali několik úspěšných výstav a podpořili jejich marketing, to byl samozřejmě promyšlený krok. Někudy bylo potřeba věci nakopnout dopředu. Proto jsme spolu s Galerií výtvarného umění vybírali atraktivní témata a skvostné autory. Nastartovat zájem o Galerii vystavením jediného obrazu Judita od Gustava Klimta se ukázalo jako mistrovský tah. Pak bylo nutné nesnížit, ale na-opak zvýšit laťku, a to se povedlo jak v případě výstavy Sváry zření, tak u Černých sluncí.

Na jaká díla se soustřeďujete při budování své sbírky?

Můj osobní zájem je věc, o které bych nechtěl příliš mluvit, protože především doplňujeme firemní sbírky, a to včetně prací současného umění. Vítkovice mají tradičně rozsáhlé sbírky. Vždycky měly. Jejich předválečný ředitel Oskar Federer měl jednu z nejkrásnějších sbírek výtvarného umění v Evropě, včetně největších mistrů. Některá díla z této jeho sbírky, která se dostala kvůli nejrůznějším peripetiím mimo Česko, jsme už koupili zpět. I v tom navíc hledáme synergie, pod Vysokou pecí 1 v Dolních Vítkovicích jsme třeba dali během festivalu Colours of Ostrava prostor mladým umělcům. Ukázali jsme umění v prostředí industriálu a přitáhli tak lidi k umění i k technice.

Podle čeho si vybíráte projekty, které chcete podporovat?

Nemám rád projekty, které jsou solitérní, nikam nesměřují, do ničeho nepatří. Zazáří a zhasnou. My jdeme úplně jinou cestou. Podporujeme výhradně to, co směřuje k technickému vzdělání a k rozvoji regionu. Dlouhodobě spolupracujeme se sedmi městy, s krajem, s ministerstvy, hledáme propojení na různé partnery pro podporu techniky. Jdeme primárně do projektů na podporu vzdělávání, lokálně pak do projektů v Ostravě a Moravskoslezském kraji.

Vychází vám stát vstříc při podpoře těchto aktivit?

Řekl bych, že máme korektní vztahy jak se státem, tak s krajem a městem.

Jak pokračuje výstavba Science & Technology Centra a co bude jeho obsahem?

Stavíme od loňska, letos už Svět techniky viditelně roste. Na ploše 15 tisíc metrů čtverečních tady vznikne ojedinělé technické a vzdělávací centrum. To v České republice nemá obdoby. Budou tu technické exponáty, interaktivní pomůcky a hračky, které si budou moci vyzkoušet jak malí, tak velcí návštěvníci. Bude to místo, kde si na sobě vyzkoušíte a vlastníma rukama osaháte, jak fungují přírodní zákony a technika. Svět techniky se rozdělí na celkem čtyři menší světy s trvalými expozicemi. Bude se jednat o dětský svět, svět civilizace, svět přírody a svět vědy a objevů a jeden svět bude využíván pro dočasné výstavy. Díky projektu architekta Josefa Pleskota se navíc bude jednat o největší interaktivní obraz na světě, celá fasáda bude zrcadlem, ve kterém se bude s měnící se roční i denní dobou promítat pohled na historickou část Dolních Vítkovic. V tom bude náš Svět techniky nepochybně jedinečný i v celosvětovém měřítku. Science centra jsou stavěná většinou na zelené louce, kdežto tady bude Svět techniky umístěný v brownfieldu, uprostřed národní kulturní památky, v sousedství nejrůznějších historických industriálních objektů, a to opravdu nikde jinde na světě nenajdete.

Chcete se nějak vyjádřit k problematice Trojhalí?

Splnili jsme všechny závazky, připravili dokumentaci pro rozjezd, umožnili vznik Trojhalí. Pak jsme byli terčem nesmyslné kritiky, že máme na Trojhalí příliš velký vliv. Takže jsme z projektu vystoupili, ale angažujeme se v něm nepřímo v rámci sdružení Dolní oblast Vítkovice. Trojhalí je špičkový projekt, který zahrnuje mimo jiné unikátní zastřešené náměstí v centru Ostravy. Centrum města se tím zásadním způsobem zatraktivní. Současně chválím město Ostrava, že mělo odvahu v rámci projektu Trojhalí jít také do konceptu městské galerie. Dvacet let se v této věci nic nedělo. Pomohli jsme na svět reálnému konceptu, který má ambice evropského formátu.

Nedávno jste se zúčastil podnikatelské mise do Indie a Bangladéše. Jak vidíte potenciál těchto zemí z hlediska vývozu vašich produktů a existuje nějaká oblast v zahraničí, která je pro Vítkovice, pokud jde o export, obzvláště zajímavá?

Pro nás je ohromně zajímavé Turecko, Rusko, Indie, Jižní Amerika, SAE a obecně všechny země, kde se stále drží ekonomický růst. Máme EPC kontrakt na výstavbu uhelné elektrárny v Turecku, v Pákistánu rekonstruujeme válcovnu, chystáme se do Brazílie, kde bychom se měli podílet na jednom z pěti největších petrochemických projektů světa. Ve Spojených arabských emirátech jsme zase součástí nejvýznamnějších ekologických projektů. Představte si, že tam teď jezdí pět tisíc CNG taxíků, přičemž v každém z nich je vítkovická lahev na plyn. Do roku 2015 jich má být celkem třicet tisíc.

Mění se v posledních letech nějakým zásadním způsobem struktura odbytišť? Pokud ano, čím to je?

Struktura se posouvá od Evropy v recesi k teritoriím, která rostou. To je přirozený vývoj. Jdeme tam, kde se rozvíjejí nové energetické zdroje, včetně jaderných, kde se staví průmyslové zázemí, kde jsou ekologické projekty a kam můžeme dodávat jak inženýringové projekty, tak hromadnou produkci, jako jsou třeba zmíněné ocelové lahve. Ty směřují do CNG velmocí v Jižní Americe, ale i na Arabském poloostrově. Klíčové pro nás budou v budoucnu CNG projekty a energetika. Už teď máme největší virtuální plynovod na světě, díky našim velkým vysokotlakým ocelovým lahvím z nové linky ve Vítkovicích Cylinders umíme kamkoli přepravit přes pět tisíc kubíků plynu - to nikdo jiný nedokáže. Nový směr vidíme i ve zpracování neželezných hi-tech kovů a slitin v naší nové rychlokovárně.

Jak se vám "daří" čínský trh?

Z Číny odcházíme. Na naši produkci jsou tam velká cla, která v kombinaci s přepravními náklady tvoří významnou překážku našeho exportu.

Co je pravdy na tom, že chcete zastavit investice v České republice a soustředit se na Polsko, Slovensko a Indii? A pokud ano, co vás k tomuto kroku vede?

Není pravda, že to chci. Ale je pravda, že nás k tomu tlačí okolnosti. Pokud v Česku kvůli obnovitelným zdrojům energie enormně porostou náklady energeticky náročných výrob, což se týká i nás, je logické, že se budeme chovat racionálně a půjdeme s výrobou jinam. To platí i o dalších nákladech na produkci. My si nemůžeme dovolit vyrábět dráž než okolní svět.

Horkým tématem je dostavba Temelína. Vítkovice budou v každém případě neopomenutelným subdodavatelem. Máte vy osobně nějaké preference? A jak vnímáte proces výběru dodavatele?

Chceme, aby ČEZ vybral nejlepší nabídku i s ohledem na budoucí ceny elektřiny. O osobní preference rozhodně nejde. Máme podepsána memoranda o spolupráci a chceme s velkými hráči jádra především na trhy mimo ČR. Jde nám o to, abychom se dostali mezi standardní subdodavatele jaderné energetiky na světě. To považuji za zcela klíčové. Proces výběru dodavatele Temelína vnímám jako velmi složitý za situace, kdy prakticky nelze kvůli dotacemi pokřivenému trhu rozhodnout o budoucí ekonomice JETE.

Do jaké míry se podařilo oživit výrobu pro jadernou energetiku, která v 90. letech téměř zanikla?

V polovině 90. let, když skončily dodávky komponent jaderných elektráren VVER - 1000 pro 1. a 2. blok Jaderné elektrárny Temelín a po politických i ekonomických změnách v postkomunistických zemích, došlo sice k výraznému snížení objemu dodávek, nikdy ale ne k výpadku, k úplnému přerušení jaderného programu Vítkovic. Naopak se otevřely další možnosti. V devadesátých letech například Vítkovice spolupracovaly s francouzskou firmou Framatome (nyní Areva NP) při výrobě plášťů parogenerátorů pro jaderné elektrárny s reaktory PWR 900 MW pro čínský projekt. Po odsouhlasení příslušných technologických směrnic a instrukcí byly zahájeny dodávky výkovků primárních kolektorů parogenerátorů VVER - 1200 pro Rosatom, ve stejné době začaly i dodávky kroužků pro pláště parogenerátorů indické firmě Larsen & Toubro. Skupina standardně pracuje na dodávkách pro slovenské Mochovce, pro Rosenergoatom dodává výměnné trubkové svazky nízkotlakých ohříváků s nerezovými trubkami. Jsme v Rusku, Indii, na Ukrajině, reference máme prakticky z celé Evropy a nové projekty chceme rozběhnout napříč světem.

Říká se o vás, že jste ctitel roth-schildovských tradic. Čím vás inspirovaly?

To jsem si asi zasloužil tím, že jsme nechali zrekonstruovat původní sídlo generálních ředitelů Vítkovic v tzv. Rothschildově zámečku, ale tak docela pravda to není. Mým vzorem je ve 185leté historii Vítkovic někdejší ředitel Paul Kupelwieser, jmenovaný na ředitelský post v roce 1876. Dokázal z Vítkovic vybudovat špičkovou fabriku. Byl vizionářem a Vítkovice neuvěřitelně posílil. Dostal je do takové kondice a pozice, že skvěle fungovaly až do 2. světové války.

Na který z vašich produktů jste obzvlášť hrdý?

Máme deset nosných inženýringových oborů a deset oborů hromadných výrob. Máme ambici působit jako EPC kontraktor, takže dodáváme projekty na klíč a vyrábíme napříč skupinou. To není o jednom produktu, to je o globálním úspěchu. Od inženýringu až po montáže. Ale je fakt, že srdeční záležitostí jsou ocelové lahve, jejich úspěch v Evropě nám umožnil založit prosperující lahvárenskou skupinu a později koupit celé Vítkovice. Takže na původní lahvárenskou část holdingu jsem určitě hrdý.

Jakým způsobem se ve Vítkovicích odrazila krize a jaká opatření jste přijali k jejímu řešení?

Zatímco všichni mluvili o krizi, my jsme se nebáli a investovali. Šli jsme na nové trhy, otevřeli nové afilace, rozběhli EPC projekt Adularya v Turecku, inženýringové dodávky napříč světem a posílili energetické projekty, včetně dodávek pro jadernou energetiku. Výsledkem je, že nám rostou tržby i zisk. Skupina má za rok 2012 nejvyšší tržby ve své historii. Výkony narostly v roce 2012 na téměř 25 miliard korun, což je o čtyři miliardy více než v roce 2011. Předběžně konsolidovaný čistý zisk je meziročně vyšší o 54 procenta.

 

Podnikatelská story

Jan Světlík přišel do Vítkovic jako čerstvý absolvent technické univerzity v roce 1982. Prošel řadou profesí a později manažerských pozic. Nejdůležitější pro jeho pozdější kariéru se ukázala funkce ředitele společnosti Vítkovice Lahvárna. Dceřiná společnost, která se zabývala výrobou vysokotlakých ocelových lahví, měla při státem nařízené restrukturalizaci Vítkovic projít útlumem. Jan Světlík ale přesvědčil tehdejší vedení Vítkovic, aby dceřinou firmu privatizovalo. S kolegy a finančními investory založil akciovou společnost Vítkovice Holding. Ta postupně dokázala koupit jak firmu Vítkovice Lahvárna, tak několik evropských konkurentů. V roce 2003, kdy český stát nabídl k prodeji strojírenské Vítkovice, zastřešovala už Světlíkova firma skupinu firem se souhrnným ročním obratem čtyři až pět miliard korun. Do státního tendru vstoupila s ambiciózním projektem na oživení strojírenské společnosti a uspěla. Následovala řada ozdravných zásahů, které nevedly k propouštění, ale naopak znamenaly nové pracovní příležitosti pro vysoce kvalifikované zaměstnance. Společnost se úspěšně začlenila do skupiny a dnes je součástí uskupení Vítkovice Machinery Group, jehož roční obrat se počítá v desítkách miliard korun.

Jan Světlík je příznivcem a sběratelem umění. Díky jeho pomoci se v Ostravě v posledních letech opakovaně uskutečnily mimořádně úspěšné výstavy českých umělců z přelomu 19. a 20. století. Do Ostravy Jan Světlík mimo jiné vrátil i několik obrazů ze sbírky Oskara Federera. Kromě toho je Jan Světlík autorem vize proměny Dolní oblasti Vítkovic, někdejšího brownfieldu, v prostor pro vzdělávání a kulturu. V roce 2012 se areál plný historicky a architektonicky cenných průmyslových objektů (s titulem Evropské dědictví) po zásadních rekonstrukcích otevřel návštěvníkům. Ostrava získala klenot, který v okolní Evropě nemá obdoby - vysokou pec přestavěnou na vyhlídkovou a naučnou trasu, plynojem proměněný v aulu a koncertní sál, energetickou centrálu přestavěnou do podoby interaktivního Science leasing centra a důl, ve kterém vzniknou filmová studia a umělecké dílny.


Ing. Jan Světlík

Jan Světlík je předsedou představenstva a generálním ředitelem společnosti VÍTKOVICE HOLDING, předsedou představenstva a generálním ředitelem privatizované společnosti VÍTKOVICE a působí také ve statutárních orgánech dalších významných firem ze skupiny VÍTKOVICE MACHINERY GROUP, v níž je rozhodujícím akcionářem. Skupina zahrnuje více než tři desítky firem v ČR, Evropě i za oceánem a její roční obrat se dostává pravidelně přes dvacet miliard korun. Je rovněž prezidentem Národního strojírenského klastru. V letošním roce získal ocenění Manažer roku 2012.

 

Nemám rád projekty, které jsou solitérní, nikam nesměřují, do ničeho nepatří. Zazáří a zhasnou. My jdeme úplně jinou cestou. Podporujeme výhradně to, co směřuje k technickému vzdělání a k rozvoji regionu.

"Chodil jsem do provozu vždycky a chodím pořád. Znát fabriku od kovárny po projekci je výhoda. Rád si tuhle znalost udržuju," říká Jan Světlík.

Foto: archiv Vítkovice, a.s.

Související