Krize
Krize
autor: archiv

"Špatné" výdaje, které hospodářské krize spouštějí, jsou výsledkem soukromých i veřejných rozhodnutí, která nevedla k očekávaným výsledkům či skončila ztrátou. Zvláště nepříznivé jsou tehdy, pokud je firmy i vlády financovaly ze značné části cestou úvěrů. Finanční ztráty a břemeno zadlužení, které lze jen obtížně splácet, nutí ekonomické subjekty k úsporám. Jejich dopad na ekonomiku většinou výrazně posiluje chování bankovního sektoru, který v této situaci - z obavy před dalšími ztrátami - tvorbu úvěrů zpravidla výrazně omezuje.

Dlouhodobým řešením problémů, jejichž primární důvody jsou spjaty se špatnými investičními či úvěrovými rozhodnutími, však není další zvyšování výdajů. To sice řeší následky, ne však skutečné příčiny krize. Prvotním příčinám krizí lze čelit jen odstraněním faktorů, které ke špatným rozhodnutím přispěly. Tuto skutečnost si velmi jasně uvědomoval již Tomáš Baťa, který ve svém vystoupení v roce 1932 prohlásil doslova: "V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. Řešením je nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic..."

PŘÍČINY ŠPATNÝCH ROZHODNUTÍ

"Špatná" rozhodnutí ekonomických subjektů vznikají zpravidla v důsledku chybného posouzení nebo nedostatečného respektování rizik. V případě soukromých subjektů jde nejčastěji o rizika spojená s finančním investováním.

Riziko jako takové k trhu patří. Úspěšnost ekonomických rozhodnutí, především těch dlouhodobějších, nelze předem zcela odhadnout. V rozporu s občasnými představami to nedokáže ani vláda. Ochota firem a investorů podstupovat rizika je pro ekonomiku klíčová: je nositelem inovací a tím i dlouhodobé dynamiky. Vlastní zájmy přitom soukromé subjekty za "normálních okolností" vedou k obezřetnosti. Jejich riziková rozhodnutí proto pro ekonomiku většinou nejsou problémem. "Špatná" rozhodnutí mají individuální povahu a trh je dokáže poměrně rychle korigovat.

Ke vzniku krize dochází, když se špatná rozhodnutí hromadí. Kumulované ztráty ekonomických subjektů mohou totiž vést k prodlouženým obdobím hospodářského pesimismu a s nimi spojeným "poptávkovým šokům", schopným destabilizovat nejen jednotlivé trhy, ale i ekonomiku jako celek.

Zvýšený sklon ekonomických subjektů nerespektovat tržní rizika a přijímat rozhodnutí s vyšší pravděpodobností ztrát má většinou tři hlavní, "systémové" příčiny. Prvou tvoří levné úvěry, ke kterým dochází nejčastěji pod vlivem politiky centrální banky, ale i komerčních bank. Nižší úrokové sazby podporují půjčky, vedou však i ke snaze bank nabízet "výhodnější" investiční produkty zatížené vyšší (a většinou ne zcela transparentní) mírou rizika. Druhou příčinou je mylná představa investorů, že růst cen určitých aktiv, například cenných papírů či nemovitostí, bude trvat nekonečně dlouho. Třetí příčinu tvoří relativně nová forma tržního selhání, kterou je tzv. morální hazard. Vzniká v situaci, kdy soukromé, ale i veřejné subjekty za svá špatná rozhodnutí nenesou (plnou) odpovědnost.

Za kumulací špatných rozhodnutí, která spustila poslední krizi, stály všechny tři příčiny. Důležitou úlohu v jejich rámci však sehrála především třetí z nich.

MORÁLNÍ HAZARD A JEHO PŘÍČINY

Důvodem snížené odpovědnosti soukromých subjektů při investičních či dalších rozhodnutích zpravidla není prudký úpadek morálky. Sklon ke zvýšeně rizikovému jednání je však vyvolán skutečností, že případné negativní důsledky svého rozhodnutí mají možnost přenést na někoho jiného.

Tato možnost není zcela nová. V soukromé sféře je známa dlou-hodobě v oblasti pojištění, kde tento termín (v Anglii) v 17. století vznikl. Jejím typickým příkladem je pojištěnec, který se po uzavření pojistné smlouvy chová méně obezřetně, neboť následky svého rizikového jednání plně nehradí. K dlouhodobě známým případům morálního hazardu patří i jednání najatého podnikového managementu, který přijímá riziková rozhodnutí, jejichž případné negativní důsledky nese sám jen omezeně. Jejich hlavní část nesou totiž vlastníci firmy, případně její zaměstnanci. Před tímto rizikem oddělení vlastnictví a řízení firem varoval již Adam Smith.

K nejčastějšímu výskytu morálního hazardu dochází dnes ve finanční sféře. K příkladům patří jednání finančních zprostředkovatelů a "poradců" doporučujících svým klientům riziková investiční rozhodnutí, za jejichž nepříznivé finanční důsledky sami nenesou odpovědnost. Většinou na nich naopak vydělávají, a to i při fatální finanční ztrátě klienta. Morální hazard nesou i finanční instituce vytvářející investiční produkty vedoucí k "rozpojení vztahu" mezi věřitelem a dlužníkem, nejčastěji v podobě tzv. sekuritizace aktiv. Jde o produkty, jejichž rizika se finanční instituce nesnaží nijak významně omezovat, mimo jiné proto, že potenciálním investorům nejsou jejich rizika dostatečně zřejmá. Příkladem morálního hazardu ve finanční oblasti je však i jednání osob či firem žádajících o úvěr, jehož riziko znají jen ony samy.

MORÁLNÍ HAZARD VEŘEJNÉ POLITIKY

Historicky nejnovější (a nejnebezpečnější) forma morálního hazardu vzniká ve veřejné sféře. Je spojena s působením vlád, ale i mezinárodních organizací. Odráží situaci, kdy "pojištění" finančních či dalších soukromých institucí proti rizikům, resp. odpovědnosti za vlastní rozhodování poskytuje přímo či nepřímo vláda.

Toto "pojištění" přitom nemusí být (a většinou není) explicitní. Jedná se spíše o (většinou oprávněnou) víru ekonomických subjektů, že vláda v případě potřeby zakročí v jejich prospěch, a to i když se do svých problémů jednoznačně dostaly vlastním zaviněním.

Spoléhání na vládní "garance" sklon k rizikovému či méně obezřetnému jednání posiluje. Zvýhodnění rizikového jednání se přitom děje vždy na úkor ostatních. Vzniká především u velkých či "systémově důležitých" podniků a finančních institucí, které jsou tzv. too-big-to fail.

Obdobný morální hazard vzniká i na mezinárodní scéně, a to u států spoléhajících na pomoc zvenčí, většinou ze strany nadnárodních organizací. Jeho typickým důsledkem je zadlužení vlád. Hlavním důvodem zadlužení Řecka a dalších zemí EU a s ním spjaté krize eurozóny nebylo euro jako takové, ale skutečnost, že EU nedala finančním trhům zavčas a dostatečně najevo, že zadluženým státům nepomůže. Kdyby to učinila, přestaly by finanční trhy Řecku půjčovat a problém jeho zadlužení by nevznikl.

Rozšíření morálního hazardu, tj. ztráty odpovědnosti za vlastní rozhodování, bylo jedním z hlavních faktorů vzniku nedávné finanční a hospodářské krize. V jeho důsledku nebyly finanční trhy schopny efektivně alokovat finanční zdroje. Vládní pomoc neodpovědným subjektům, která k poklesu jejich odpovědnosti přispěla, vedla pak ke vzniku rozpočtových deficitů a vládních dluhů.

VÝCHODISKA Z MORÁLNÍHO HAZARDU

Morální hazard je v přímém rozporu s jedním z hlavních argumentů ve prospěch tržní ekonomiky - argumentu, že trh vede k osobní odpovědnosti. Jeho řešení by proto mělo patřit k prioritám hospodářské politiky.

Řešením morálního hazardu v soukromé, především finanční sféře je regulace omezující možnost a motivaci přenášet rizika finančních operací na druhé, např. povinností finančních institucí své klienty o možných rizicích plně informovat. Finanční instituce se této regulaci zpravidla brání, mj. s odkazem na možnost "soukromého řešení" morálního hazardu. Toto řešení je však pro jednotlivé finanční subjekty většinou drahé, a jejich vzájemná soutěž jeho zavádění brání. Ve prospěch regulace hovoří i skutečnost, že některé finanční operace (produkty), které finanční sektor ke snížení investičních rizik vyvinul, přinesly naopak jejich zvýšení (především finanční deriváty).

Regulatorní řešení však většinou není jednoduché. Regulace finančních trhů může totiž morální hazard naopak sama vytvářet. Je tomu tak například v situaci, kdy investoři důvěřující nově zavedené regulaci jsou ochotni v jejím důsledku více riskovat. Příkladem je veřejné pojištění bankovních vkladů, v jehož důsledku mohou být vkladatelé při volbě finanční instituce méně obezřetní. Na trhu se pak ve vzájemné konkurenci mohou lépe prosazovat banky nabízející "výhodnější", především však rizikovější produkty.

Řešení morálního hazardu veřejné politiky je neméně důležité. Je-li ztráta odpovědnosti za vlastní rozhodování jednou z příčin krize, neměla by vláda k této ztrátě přispívat. Řešením je zabránit vzniku očekávání (především na straně vlastníků a manažerů firem), že korporacím, které se v důsledku svých špatných rozhodnutí dostaly do problémů, vláda pomůže.

Toto řešení pochopitelně přináší složitá dilemata. Rozhodování vlády ve prospěch velkých firem totiž často vypadá jako nezbytná či rozumná pomoc, bránící dominovému efektu. Záchranu neodpovědných korporací "usnadňuje" často i fakt, že náklady této operace jsou ze značné části skryté. Jejich méně viditelnou součástí jsou zpravidla prodloužení doby trvání hospodářského poklesu a dlouhodobá krize veřejných rozpočtů vedoucí k nutnosti omezování výdajů a zvyšování daní.

Zásadním řešením morálního hazardu ve veřejné politice je zabránit politickému vlivu velkých korporací, především tomu, aby se mohly stát "příliš velkými na to, aby mohly selhat". Stojí za připomenutí, že původním cílem protimonopolního zákonodárství nebylo jen chránit spotřebitele před omezováním soutěže, ale bránit tomu, aby příliš velké korporace ovlivňovaly rozhodování vlády.

 

Jan Urban
Consilium Group, Management Consultants

 

Riziko jako takové k trhu patří. Úspěšnost ekonomických rozhodnutí, zejména dlouhodobějších, nelze předem zcela odhadnout.

Morální hazard je v přímém rozporu s jedním z hlavních argumentů ve prospěch tržní ekonomiky - argumentu, že trh vede k osobní odpovědnosti.

Autoři: Jan Urban