Inéz Cusumano
Inéz Cusumano
autor: archiv firmy

Ve svém vystoupení na konferenci Restart kariéry jste citovala Paula Coelha - Každý se narodí se svým osobním příběhem, ale jen málokdo jej dokáže prožít. Co bylo ve vašem případě tou silou, která vás "nakopla" nejprve do USA, pak do Japonska a nakonec do realitního byznysu?

Vášeň, touha poznat svět, najít v něm svoje místo, být prospěšná. Postupně jsem zjistila, že mi přináší obrovskou radost a naplnění, když mohu vytvářet místa se všemi možnými souvislostmi. Od rekonstrukce zdevastovaného zámku přes vytvoření kosmetických produktů pro jeho lázně až po napsání dětské knihy pro princezny, které ho navštíví.

Když jste se poprvé ocitla sama v cizině - líbilo se vám to, nebo jste měla ze začátku strach? Co bylo nejtěžší při sžívání se s cizími kulturami?

Nejtěžší pro mě bylo v osmnácti letech opustit domov, menší město na Slovensku, kde jsem vyrůstala, kde jsem byla chráněna a hýčkána láskou mojí maminky. I ten relativně malý rozdíl mezi mentalitou Čechů a Slováků mi tehdy připadal propastný. Těžce jsem si zvykala i na jihu Japonska, ale tam jsem opravdu měla důvod...

Nejjednodušší pro mě byly USA. Pamatuji si ten pocit, když jsem se poprvé octla v New Yorku a cítila jsem, že jsem doopravdy doma.

Při delším pobytu v zahraničí se dostanete mimo svoji komfortní zónu a pěkně vás to prověří.

Co podle vašeho názoru nejvíc pomáhá, když si chce člověk najít cestu k přátelům v jiné zemi?

Nemám ověřený recept. Jenom být sama sebou, bez předsudků, dělat věci, které vás baví, stýkat se s lidmi, kteří jsou vám příjemní. A být trpělivá, nebo si alespoň jednoduše počkat, až se to vše složí do jedné krásné mozaiky. Za odměnu se vám rozšíří obzor a poznáte nové přátele. Opět bych si to chtěla někdy vyzkoušet...

Říkala jste, že v Japonsku jste pochopila, že nejste člověk do korporace. Proč? Co vám na korporaci nejvíc vadí?

Ten můj prožitek byl opravdu extrémní, protože byl v japonské korporaci, kde kulturně panují úplně jiná pravidla než v západní Evropě nebo USA. Velkou roli v tom hrála téměř neexistující role ženy v managementu japonské korporace. Vyprávění o tom by vydalo na celý článek. Ale jednoduše řečeno, po této zkušenosti jsem se nikdy neodhodlala přiblížit se k velké společnosti jako zaměstnanec.

Realitní byznys v devadesátých letech byl hodně drsné prostředí. Čím jste si podle vás jako mladá, a žena k tomu, dokázala vybudovat autoritu?

Pár let po pádu komunismu jsem dokončila studium zahraničního obchodu. V té době to byla velká jazyková výhoda, také jsem vedle školy hodně pracovala, takže jsem už byla poměrně ostřílená. U samostatného podnikání jsem dlouho kvůli "drsnému" prostředí a nedostatku zkušeností nevydržela, ale v rámci skupiny amerických a izraelských developerů mi bylo dobře. Tam jsem mohla použít vše, co jsem uměla, a hodně se toho naučit. Měla jsem kolem sebe tým zajímavých lidí, jak zkušených developerů, tak i mladých začínajících kolegů, jako jsem byla já sama, a mohla jsem se o ně opřít. Byly to pionýrské začátky, kdy i sehnat telefonní linku byl velký problém. Pamatuji si můj první mobilní telefon od Nokie, který stál myslím 90 000 Kč a musel se nosit v poměrně velké tašce... Málem mi upadlo rameno.

Jakou roli podle vás hraje v životě štěstí? A myslíte si, že opravdu přeje připraveným?

To už je hodně filozofické, až duchovní téma. Když se narodíte do milující rodiny, zdravá a s dobrými geny, je to štěstí, nebo jste si to zasloužila? Pokud odhlédnu od tohoto počátku, kde si netroufám odpovědět, tak později jsem už opravdu byla hodně připravena. Vždy jsem paralelně pracovala na deseti projektech a jeden až dva z toho vyšly.

Když jste popisovala koupi zámku, bylo v tom hodně intuitivního. Podnikání je však zároveň velmi racionální věc. Kde je pro vás hranice mezi tím, k čemu vás táhne srdce, a tím, co považujete za rozumné? Pro mnohé tvrdě pracující lidi je život něco jako "úkol z pilnosti". Pro vás evidentně ne, i když tvrdá práce tam být musí také. Takže otázka zní: říká-li vám intuice, že byste něco měla udělat, a veškeré racionální argumenty hovoří proti, co uděláte?

Je fakt, že jsem nikdy nehledala projekt nebo zaměstnání na základě toho, kde můžu vydělat nejvíc peněz. Spíš mě cestou životem oslovovaly jisté věci, kterým jsem chtěla věnovat svůj čas, schopnosti a energii. To je asi část mojí osobnosti - hlava v oblacích. Ale současně jsem ekonom, pevně nohama na zemi, takže jsem si vždy spočítala nejhorší možný dopad projektu, a pokud jsem s následky byla ochotna žít, tak jsem se do něj pustila a snažila se z něj udělat prosperující byznys. Někdy to bylo jednoduché, někdy byl ten proces rozhodování mezi srdcem a hlavou hodně bolestný a zdlouhavý. Většinou zvítězilo srdce, ale občas i hlava. Poslední dobou si vybírám samé srdeční záležitosti, kterými ale existenčně neohrožuji rodinu ani firmu.

Když člověk jde dál, musí nutně někdy něco a někoho nechat za sebou. Jak postupujete v těchto případech? Jsou pro vás tyto situace těžké? A co vám pomáhá je uskutečnit?

V podnikání jsou pro mě ze všeho nejdůležitější lidé. Materiální věci tolik neřeším. Takže rozloučit se s těmi, se kterými to dál už nejde nebo kteří vás sami opustí, je pro mě to nejtěžší. Já to už zažívám jenom zprostředkovaně, přímo to vše zařizuje ředitel společnosti, ale vždy to silně emocionálně prožívám. Pomáhá komunikace, vysvětlování, v případě rozloučení z naší strany férové finanční vyrovnání, pomoc při nalezení nového, vhodnějšího zaměstnání.

Říkala jste, že připravujete v Chateau Mcely tři manažerské programy. O čem budou a kdo je cílová skupina těchto programů?

Díky expertize mého manžela Jamese A. Cusumana a jeho partnerů z celého světa můžeme pomoci firmám s programy ve třech oblastech: 1. Jak oživit vášeň pro práci v lidech "z managementu" prostřednictvím nastolení rovnováhy mezi jejich pracovním a osobním životem; 2. Jak poskytovat klien-tům opravdovou službu; 3. Jak pomoci přepracovaným manažerům od vyčerpání.

Mají podle vás lidé "z managementu" něco společného? Pokud ano, co to je?

Myslím, že mají (máme?) toho hodně společného. Žene je kupředu tvořivá síla, jsou zodpovědní, často nesou na svých bedrech "váhu světa", někdy pálí pomyslný knot svíčky z obou stran do úplného vyčerpání, někdy jsou hodně charismatičtí, strhávají lidi přirozeným šarmem, někdy si k vedení lidí musí vypomáhat jinými způsoby. Na každý pád si při své náročné práci musejí neustále doplňovat vědomosti, nezastavit se v dnešním rychle se měnícím světě, jinak jsou odstaveni na vedlejší kolej.

Ve vašem zámku hledají mimo jiné útočiště manažeři, kteří se potřebují na chvíli zastavit a najít sami sebe. Ocitla jste se taky někdy v situaci, že jste nevěděla, co chtít, nebo že vás nic nebavilo? A jaké bylo řešení?

Po osmi letech práce pro investiční realitní skupinu jsem se právě do takové situace sama dostala. Ztratila jsem povědomí o životních prioritách. V obrovském pracovním nasazení a rychlém tempu jsem neměla čas zamyslet se nad tím, jak to změnit, tak jsem si naordinovala dlouhé prázdniny. A opravdu se mi to v hlavě vše srovnalo. Jak se říká, vše máme uvnitř, jenom se k tomu musíme dostat.

Vy sama jste si někdy definovala věci, které vás baví, jak to doporučují odborníci, nebo to přicházelo tak nějak samo?

Přečetla jsem na to téma hodně literatury, v některých nerozhodných momentech si i něco napsala, ale nebylo toho mnoho. Občas jsem po cestě životem potkala učitele, který mi pomohl ujasnit si, kdo vlastně jsem. A pak se to vše (vědomosti, zkušenosti, intuice, city) v nějaký moment spojilo v jedno velké přesvědčení.

Vrhla jste se teď na výrobu kosmetiky. Je něco, čím vás bezprostřední kontakt s přírodou obohatil?

Využila jsem svojí vášně k aromaterapii, citlivého nosu, bohatých mnohaletých zkušeností s kosmetikou a kosmetickými procedurami v pozici klienta a také plně vybavené zámecké laboratoře svého alchymisticky laděného manžela - doktora fyzikální chemie - pro vytvoření vlastní kosmetické řady našich zámeckých lázní. Dlouho jsem hledala někoho, kdo by to udělal za mě, podle mých představ, absolutně čistě a na základě místní bylinkářské tradice, ale neúspěšně. Sama jsem se proto vrhla do studia literatury z celého světa a za pomoci profesionálního kosmetického vývojáře přírodní kosmetiky jsem to nakonec zvládla sama. Fascinuje mě práce v laboratoři při míchání. Vůně esenciálních olejů, fyzická váha některých surovin, se kterými tak trochu posiluji, napětí v některých fázích výroby, kdy se musí rychle, za určité teploty uskutečnit několik kroků. Do přírody unikám každou volnou chvilku, co jsem na zámku, ale s prací to zatím moc propojené není. To si připravuji jako další postup v kariéře - myslím, že se jednou stanu opravdovou babkou bylinkářkou. Zatím se musím spokojit s prací v laboratoři a u počítače.

Býváte někdy naštvaná? Necháváte tomu volný průběh, nebo to jako správná jogínka zvládnete už v zárodku? A myslíte, že emoce patří do podnikání?

V některých fázích projektu se pod obrovským tlakem nekonečného seznamu úkolů, které za mě nikdo jiný nemůže udělat, tak trochu hroutím. A jsem naštvaná. Ale navenek to tolik neventiluji. To poznají jenom nejbližší. Ano, tahám do podnikání obrovské množství emocí. Většinou velice pozitivních. Tím, že jsem do svých projektů zamilovaná, tak to jinak neumím.

Čím se nejlépe odreagujete?

Úplně nejvíc, když si najdu chvilku pro sebe, jen tak, bez další agendy. Projdu se sama v lese nebo si přečtu noviny s kafíčkem a kouskem čokolády v ruce. Jsou to chvilky tak vzácné, že si je pokaždé plně vychutnám.

ING. INÉZ CUSUMANO

Inéz Cusumano, iniciátorka a spolumajitelka projektu Chateau Mcely, vystudovala zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Po ukončení studia v roce 1992 pracovala ve společnosti Aso Group v japonské Fukuoce v rámci výměn-ného programu AISEC. V roce 1995 si doplnila vzdělání na Oxfordské univerzitě, Templeton College, v oblasti rozvoje nákupních center. V roce 1997 absolvovala na Harvardu program oceňování investičních projektů a jejich managementu. Od roku 1993 až do roku 2000 pracovala v rámci skupiny Prague Investments na několika pozicích, v letech 1993 a 1994 jako manažerka rozvoje projektu prvního nákupního centra západního stylu v ČR - Vinohradského pavilonu v Praze. V roce 2000 Inéz Cusumano opustila atraktivní práci ve skupině, aby se mohla věnovat realizaci svého profesního i soukromého snu - projektu Chateau Mcely.

 

Nikdy jsem nehledala projekt nebo zaměstnání na základě toho, kde můžu vydělat nejvíc peněz. Spíš mě cestou životem oslovovaly jisté věci, kterým jsem chtěla věnovat svůj čas, schopnosti a energii.