Před mnoha lety, kdy jsem pracoval v různých pozicích jako zaměstnanec, jsem měl v této věci poměrně jasno - nadřízení, kteří začali ztrácet nervy a zvyšovali hlas na ostatní kvůli dosažení výsledků u mě ztratili tím okamžikem respekt. Věděl jsem, že budu muset vyměnit zaměstnání, protože následovat a dřít se pro někoho, ke komu nemám úctu, nedokážu. Nechápal jsem, proč někdo vůbec používá tyto metody k získání výsledků. Byl jsem svědkem toho, kdy mí nadřízení byli potupně shazováni svými nadřízenými a brněla mi v těch chvílích pěst, která chtěla chránit mé přímé nadřízené. Byl jsem také svědkem toho, jak vyšší manažeři nedokázali vůči takové potupě nijak reagovat ve strachu ze ztráty svého zaměstnání. Pak si svou frustraci vybili na svých podřízených, a to stejným, ne-li ještě horším způsobem. Připadalo mi to jako předpotopní styl vedení lidí, které je spíše historickým reliktem doby komunismu. A když jsem založil vlastní firmu, tak jsem se zapřisáhl, že nikdy tak hluboko neklesnu. Nicméně pak jsem se dozvěděl, že mnoho západních korporací na tom není nijak moderněji. Proč se nepoužívají pouze pozitivní incentivy, proč se neřídí a nevedou lidé láskou, nebo přesněji řečeno náklonností? Není švihání bičem jen projevem duševní nevyspělosti a neschopnosti nalézt lepší a konstruktivnější řešení?

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?