Freediverka a koučka stres managementu Katarína Linczényiová
Freediverka a koučka stres managementu Katarína Linczényiová
autor: archiv K. Linczényiové

Když se potkáte s Katarínou Linczényiovou, máte z ní respekt. Je jí teprve 24 let a drží všechny národní rekordy ve freedivingu za Slovensko, při kterých se potápí do hloubek kolem 90 metrů na jeden nádech. Přitom dech zadrží až na sedm minut. Je také certifikovanou mentorkou stress & performance managementu British Psychological Society. V rámci této své druhé kariéry pracuje s manažery po celém světě a snaží se je naučit, jak lépe odolávat stresu. Propojení obou profesí je celkem logické. Při freedivingu je zásadní zvládnutí své vlastní psychiky ještě více než u jiných sportů. "Jedna negativní myšlenka by mě mohla pod vodou stát život," říká Katarína, která se ke své kariéře sportovkyně a stres konzultantky nedostala zadarmo. Po maturitě odešla z domova, a aby mohla trénovat v cizině, pracovala například v obchodě se zvířaty nebo myla lodě v přístavu, v roce 2013 si při ponoru poranila plíce. Pokud zrovna neškolí nebo není ve vodě, mohli byste ji vidět také jako lektorku kurzů pro handicapované, blogerku a modelku.

Katko, letos jste nemohla závodit, jak to zvládáte?

Tento rok byl těžký a nevěděla jsem, jestli se ještě budu moci někdy potápět. Měla jsem velké problémy se středním uchem. Podstoupila jsem dvě operace, jednu na Slovensku a druhou v Itálii. Každá rekonvalescence trvala kolem dvou měsíců. Dobrá zpráva ale je, že se můžu dál potápět do velkých hloubek. Bohužel i přes velkou snahu jsem se na mistrovství světa ani Evropy neumístila. Velmi mě to mrzí, protože jsem tento rok považovala za svůj comeback do světa soutěžního sportu, od kterého jsem měla poslední dva roky pauzu. Na druhou stranu je to pro mě zkouška, nevzdat se. Ve sportu jste někdy nahoře, někdy dole a nesmíte se vzdát, když jste zrovna dole. To považuji za důležité i ve stres managementu. Nevzdat se, i když se cítíte bídně. Musíte si věřit, že bude líp, že se odrazíte, i když to možná chvíli bude trvat. Takže i já věřím, že po oddychu, který si dávám teď do konce roku, začnu zase trénovat.

Překážek jste musela překonat už více. V sedmnácti letech Vám diagnostikovali autoimunitní onemocnění.

Ano, v sedmnácti jsem měla problém s klouby tak velký, že hrozilo, že nebudu chodit. To se naštěstí nenaplnilo, ale stále trpím imunitní nedostatečností a musím si pravidelně píchat injekce. Naučila jsem se s tím žít, i když mě to v určitých situacích omezuje. Týden, kdy aplikuji injekci, musím upravit trénink, nezvládnu tolik jako zdravý člověk. Když jsem začala mít potíže úplně ze začátku, bylo to pro mě opravdu strašné. Vůbec jsem nevěděla, co bude, neměla jsem naději. Můj sen o tom, že budu profesionální sportovkyně, tehdy skončil.

Ale začala jste s freedivingem...

Ano, pod vodou jsem se cítila velmi dobře, přestože moje tělo bylo dost zdevastované léčbou. Navíc tento sport nezatěžoval moje nemocné klouby. Psychicky jsem na tom tehdy také nebyla zrovna skvěle. Freediving byl proto pro mě ideální, protože nevyžaduje velkou fyzickou kondici, není třeba, abyste byla absolutně zdravá, ale abyste byla schopná se zcela uklidnit. Pod vodou jsem se cítila šťastná.

Bylo potřeba správné uklidnění hodně trénovat?

To bylo právě úžasné, protože jsem se hned na začátku dokázala uvolnit i bez tréninku. Proto je pro mě tento rok také tak těžký, protože jsem najednou zjistila, že už to tak nefunguje. Něco se změnilo. Doteď to přicházelo samo a nemusela jsem to řešit. Je to pro mě určitá frustrace. Musím na sobě pracovat. Někdy je práce na sobě samém důležitější než talent. Je to pro mě ale zároveň výzva jako pro stres konzultanta.

Trénujete ve zvládání stresu vysoké manažery. Co jim jste schopná přenést z prostředí sportu?

Sport má mnoho společného s byznysem. V obojím existují určité cíle, kterých potřebujete dosáhnout. Musíte mít strategický plán, jak se k nim dobrat, a je velmi důležité, abyste jich dosáhli co nejefektivněji. Ve freedivingu nevyhrává ten, kdo umí zadržet dech nejdelší dobu, ale ten, který umí s co nejmenší námahou dosáhnout co největší hloubky. V byznyse potřebujete dělat rychlá rozhodnutí, která vás nestojí příliš energie, času nebo investic. Zároveň ale musíte zůstat adaptabilní na požadavky trhu. Vidím paralelu v nastavení uvažování, které mají společné jak sportovec, tak byznysmen. Tento "mindset" mohou sportovci manažerům předat bez toho, aby musel daný manažer být například sám sportovcem.

Co je vaše první rada manažerům?

Základní podmínkou je, že člověk musí mít chuť v sobě něco měnit a pracovat na sobě. Bez toho to nefunguje. Musí vědět, že ho to bude stát úsilí, čas a energii. Pokud s tímhle můžeme začít, často si pak v dalších věcech dovede manažer pomoci i sám. Mluvíme samozřejmě o motivaci. Potom jsou lidé, kterým je třeba s motivací pomoci. První bod ve stres managementu je tedy motivace něco udělat, změnit. Pro plno lidí je to těžké, nemají moc rádi změny. Jako když vás bolí hlava. Je snadnější si vzít léky než řešit, proč mě hlava bolí. Chci po manažerech, aby například měnili něco ze svých zažitých návyků během dne.

O co dalšího se opíráte?

Hodně mi záleží na tom, abych mohla přinést tomu, s kým pracuji, nějaké praktické rady. Po ověření motivace je důležité trénovat tzv. stav mindfulness. Je to stav, kdy jste schopni se soustředit pouze na současný okamžik, myšlenky vám neodbíhají do minulosti, do budoucnosti ani nikam jinam. Říká se tomu také "žít v momentě". Pak musíme identifikovat, jaké myšlenkové a emocionální vzorce z těch, které máte v hlavě, produkují stres. Což je u každého velmi individuální. Chceme se dozvědět, jaké myšlenky ve vás konkrétně vyvolávají poplach. Až když je dokážeme identifikovat, můžete řešit, jak je odstranit nebo přepsat.

Je těžké přijít na to, co nás stresuje?

Ano, zjistit to někdy trvá velmi dlouho. Pomáháme si tím, že lidi bereme do vody. Pomáhá nám fyziologie lidského těla, to, jak mozek vnímá realitu. Vystavíme je určitým situacím, kdy poznáváme, jak funguje jejich mysl a co je spouštěčem negativních pocitů.

Pracujete i s lidmi, kteří jsou ve stavu vyhoření?

Vyhoření je následek stresu. Při mojí práci se zaměřuji na to, jak eliminovat situace, kdy se do stresu začínáte dostávat, místo toho, jak je ze stresu pak zpátky vyprostit. Je to přístup prevence. Z dlouhodobého hlediska to znamená hodně práce a energie zredukovat stres jako takový. Jde o to, přemýšlet, jak se do stresu nedostat.

Jak to konkrétně zařídit?

KATARÍNA LINCZÉNYIOVÁ
Freediverka a koučka stres managementu Katarína Linczényiová

Katarína je freediverka závodící na světových mistrovstvích, je certifikovaná koučka stresu u British Psychological Society. Je třetí ženou na světě, která se ponořila do největší hloubky, 90 metrů. Katarína představuje nový pohled na to, čeho jsme jako lidé schopni. Freediving není jen sport, ale i terapie a trénink. Zvládání stresu je zásadní nejen pro hluboké ponory. Katarína své metody převedla do business prostředí a školí manažery a další profesionály.

Soustřeďte se na to, že jste tady a teď, už jsem to zmínila. Existují na to i různé metody, jak to lze cvičit. Mně se nejvíc osvědčují věci, které jsou jednoduché. Například přistupujte k situacím s odstupem, nesuďte hned, zda jsou pro vás dobré nebo špatné. Naše mysl je ve své podstatě velmi kritická. Také můžete zkusit podívat se na komplexní situaci tak, abyste viděli bod, který je pro vás důležitý i přes to, že ostatní struktura je velmi komplikovaná. Je to, jako když vám ukážu obraz plný čísel a vy si najdete jen jedno z nich. To, které pro vás má smysl. Abyste to dokázali, potřebujete u toho přestat řešit, co je pro vás zrovna výhodné nebo nevýhodné, dobré nebo špatné.

Například?

Byla jsem jednou pozvána, abych předváděla během módní přehlídky. Můžu vám říct, že jsem k módnímu průmyslu přistupovala vždy velmi kriticky. Považovala jsem to za něco malicherného. Řekla jsem si ale, že to ani neznám a už to kritizuju. Snažila jsem se tedy prostředí lépe pochopit. Viděla jsem lidi, kteří měli radost z toho, že něco tvoří. Našla jsem si tam pozitivní stránku. Zbytečně si předjímáním zavíráme možnosti vidět něco jiného.

Jak se máme chovat, když svým rozhodnutím negativně ovlivníme okolí?

Snažte se negativní dopad vždy co nejvíce eliminovat. Pokud se to už musí stát, je dobré si uvědomit, že jediné, co mám pod kontrolou, je moje reakce na danou situaci. Nemůžu ovlivnit, jak reaguje ten druhý. Pak je důležitá komunikace.

Jsme ve stresu, protože nemáme něco pod kontrolou. Jak se k tomu postavit?

Je užitečné si říct, že jakákoli situace přijde, jsem na ni připravená. Z toho vzniká jistota v naší hlavě, že máte pod kontrolou to, jak zareagujete. Pokud se ke mně někdo například chová negativně nebo agresivně, můžu se rozhodnout, že na to nebudu reagovat. Musíte k tomu mít ale velkou sebekontrolu.

Jakou máte další radu pro zvládání stresu?

Čas je nejdražší komodita, kterou máme, tu nedokážeme produkovat. Prožívat náš čas ve stresu a nepohodě je mrhání. Místo toho můžete být s rodinou, dělat něco, co máte rádi, nebo mířit k tomu, co v životě chcete. Stres nám bere tento čas. Je na každém, aby si zhodnotil, kolik času je ochotný věnovat stavu ve stresu. To vám dost pomůže.

Někdy si ale nejsme ochotní přiznat, že jsme ve stresu.

U každého se stres projevuje jinak. I když školím zvládání stresu, také mu nejsem imunní. Někteří lidé o sobě přemýšlí velmi negativně například v situacích, když nemají výkon, který by od sebe chtěli. To je to nejhorší, co pro sebe můžete udělat. Kritizovat se. Chvíli se neposuzujte, jen se pozorujte. Snažte se zjistit, co se děje. Nebičujte se za to, že jste ve stresu. Každý má nárok na to, se necítit se dobře, onemocnět. Máme i psychickou únavu a zbytečně bychom se za to neměli tyranizovat. Přijměte to a zkuste přemýšlet, co by se dalo udělat, aby se vám to nestávalo.

Co máme dělat v momentě, kdy už tu psychickou sílu vůbec nemáme?

Ve stresu nemáte něco pod kontrolu, při vyhoření nemáte energii. To je rozdíl. Při vyhoření navíc často potřebujete pomoc někoho dalšího. Ze stresu se můžete dostat sami. Velmi důležitý je psychický odpočinek. Proto si hlídejte svou mentální baterku, nezapomínejte ji doplňovat. V situacích, kdy lidem dojde energie, se často utápějí v pocitu viny, že se do toho stavu dostali. A to nemá už vůbec cenu.

Co dělat při akutním stresu? Jak se stabilizovat?

Hodně zhluboka se třikrát nadechněte, pěkně pomalu. Podívejte se na to, co vás vystresovalo, uvědomte si, co vám vadí. První dojem nemusí být ten skutečný. To, že se meeting posunul, vás sice zdrží, ale ve skutečnosti vás štve, že kolega nerespektuje váš čas. Pak se podívejte na tu situaci s odstupem. Řekněte si, co můžete a nemůžete ovlivnit. Nepouštějte do toho emoce. Zkuste se vidět, jako byste se dívali na film. Další skvělá metoda je říct si, kam mě tento způsob myšlení dovede. Když chcete někomu třeba vynadat. Co tím získáte? Na agresivitu odpovíte agresivitou, co z toho máte?

Můžeme nějak trénovat i bez konzultanta stresu, jako jste vy?

Většinou potřebujeme získat odstup. Abyste ho měli, musíte mít sebekontrolu a k tomu potřebujete být "teď a tady". Nemusíte trénovat jen v práci, ale v každé situaci, kterou si představíte. Být ve stavu mindfulness zkoušejte třeba na ulici, v kavárně. Mějte radost z toho, co děláte, užijte si daný moment. Jednou jsem pracovala s manažerem, který stres zajídal takovým způsobem, že snědl během hodiny až čtyři dezerty. Dělali jsme spolu cvičení, kdy jsem ho nutila, aby jeden dezert snědl tak, aby si uvědomil, jakou má konzistenci, co dělá na jazyku, jak voní. Ten člověk se rozplakal...

Vše je prostě v naší hlavě...

Freediving mě naučil více si věřit. Zjistila jsem, že když děláte něco pod psychickým tlakem, musíte si věřit, že to zvládnete. Ten úkol pak není hrozba, ale výzva. Je rozdíl mezi tím, když si řeknete, že bych to měla udělat, než když si řeknete, jestli to můžu udělat. Síla slov a myšlenek je velmi silná. Není dobré podceňovat myšlenky, které si tvoříme ve své vlastní hlavě. Může se vám přihodit, že se stanete tím, co si myslíte. Dávejte si na ně pozor. To je podstata stres managementu. Máme každý ovladač od své mysli a je na nás, zda s tím budeme pracovat. Lidé většinou nejsou ochotní pracovat se svým stravováním, tělem nebo hlavou. Nemají moc rádi změny. Je důležité je přesvědčit, že je to o vývoji, práci na sobě každý den.