Náruč tulipánů. Jejich letošní sezona byla krátká. Vykvetly během jediného týdne. Ty, které drží v náručí Karol Benešová, jsou už vlastně na odpis.
Náruč tulipánů. Jejich letošní sezona byla krátká. Vykvetly během jediného týdne. Ty, které drží v náručí Karol Benešová, jsou už vlastně na odpis.
autor: Zbyněk Pecák

Představte si kancelář plnou IT programátorů s patřičným platem a hýčkáním od zaměstnavatele v krásném moderním prostředí, kde si člověk napůl hraje a přitom vlastně jen tak mimochodem pracuje. František Hába to vše vyměnil za montérky a traktor.

"Práce už se pro mě po nějaké době stala rutinou. Vezměte si: přijdete do kanceláře, uděláte si kafe, chvíli programujete, pak se zase s kolegy sejdete v kuchyňce na kafi nebo na jídle, posloucháte nějaké to politikaření, jdete na mítink... Prostě mě to přestalo nabíjet. Bylo tam pro mě už jen málo výzev, málo věcí, které jsem nezkusil. Tím netvrdím, že jsem se naučil v oboru všechno. Jen jsem začal mít potřebu dělat něco rukama," vypráví.

Něco podobného člověk slýchá od čtyřicátníků, které postihl syndrom vyhoření, ale ne od pětadvacetiletého mladíka. Jenže František Hába to díky své mámě a přítelkyni, jež spolu začaly pěstovat zprvu na malém políčku staré druhy květin, měl jednodušší a přehodil výhybku od klávesnice k rukám ušpiněným hlínou. "Bavíte se se sousedem, jemuž je asi osmdesát, a celý život pracuje v zemědělství, a i on s pokorou přiznává, že každý rok se naučí něco nového, co ještě nevěděl. A to je na farmaření to nejzajímavější," říká.

Sedíme na kládách před statkem v Mšeckých Žehrovicích a pijeme sluncem provoněnou vodu. Dopolední slunce už pořádně hřeje, byť jaro začalo vlastně teprve před týdnem. Před námi se důstojně promenáduje kohout, asi aby dal návštěvě dostatečně najevo, komu to tu vlastně patří. František Hába už má od rána za sebou běžnou práci s traktorem, nebo spíš traktůrkem, s nímž projížděl mezi čtyřmi fóliovníky a převážel potřebné věci. A hlavně zkontroloval chladicí místnost, kde se květiny uskladňují, než je vypustí do světa. Právě kvůli ní jsme reportáž dělali nadvakrát: večer před domluveným termínem totiž přišla zoufalá esemeska "Nejezděte, porouchala se nám chladicí místnost, musíme rychle zachránit, co se dá..."

"No ano, jedna klimatizační jednotka odešla a my jsme si toho všimli bohužel pozdě. Jenže pro tulipány znamená i pouhé zvýšení teploty o několik stupňů konec. Rozkvetou a už se nehodí do vazeb, takže jsme takto přišli asi o tisíc květin," připojuje se k nám Karolína (Karol) Benešová, spolumajitelka farmy a vlastně její zakladatelka. Na začátku totiž bylo její přání dělat po vysoké škole něco smysluplného, kde je vidět jasný výsledek. A také jí vadilo, že květiny z květinářství nevoní a hned druhý den sklopí hlavičky.

"Letošní sezona vůbec začala trochu hekticky, protože ze zimy jsme skočili hned do léta, díky počasí. Takže třeba všech padesát tisíc tulipánů, které máme, se muselo sklidit během jednoho týdne. Musí se to udělat hned, jakmile jste schopná rozeznat, jakou bude mít tulipán barvu a pak jej už uchováváte ve dvou stupních Celsia. Potíž je, že porucha zvýšila teplotu na sedm stupňů, a tím pádem tulipány začaly kvést i v lednici," popisuje neslavný začátek sezony její přítel.

Myslet si, že se vše povede, je iluze

Podobné chyby jako ta s chladicí místností však oba farmáři z Loukykvět berou jen jako poučení. "Kdo se pustí do zemědělství, měl by si nastavit výchozí očekávání úplně opačně, než je to v jiném byznysu. To znamená předpokládat, že většina věcí se nepovede. A jestli se povede jen desetina z toho, co jste chtěli, tak je to úspěch," říká František Hába. "Vezměte si jen to, jak moc závisíte na počasí. Spousta lidí čeká, že se pustí do farmaření a všechny kytičky vzejdou a budou kvést. A pak jsou hodně zklamaní. Lepší je říct si: hele, když mi vyjde jeden záhon z té stovky, tak to je fakt dobrý," dodává.

Ví, o čem mluví. On i Karol Benešová jsou farmáři samouci, navíc rození Pražáci, kteří se teprve nedávno odstěhovali na vesnici za Kladnem a všechno se učili za pochodu metodou pokus omyl. Radili se hlavně s internetem a kanálem YouTube. Tady také okoukali zavlažovací systém a další chytré tipy, které nám postupně František Hába ukáže.

Na skromné začátky a pouhé dva roky existence však už dnes mají dvouapůlmilionový obrat. Podařilo se jim totiž loni dostat se do on-line supermarketu Rohlík, který rozváží potraviny a nyní tvoří zhruba třetinu obratu firmy, a také mají obrovskou poptávku po svatbách. Jen letos jich dělají přes sto padesát, což je na hranici možného. Svatby také tvoří třetinu obratu. Možná i díky originálním nápadům, které mají: nevěsty s družičkami si tu totiž mohou své kytice natrhat na polích samy, což je oblíbená zábava, na kterou se nevěsty hodně těší.

A i další dobré nápady plodí zisk: třeba nabídka květinového předplatného, kdy si zákazník na dobu sezony, to znamená zhruba od dubna do listopadu, objedná vázanou kytici z toho, co právě kvete a předplatí si její každotýdenní dovoz až domů či jako překvapení někomu do práce. "Zajímavé je, že předplatné často objednávají muži coby dárek k Vánocům, ale adresy na doručování si mohou spravovat sami na webu, takže je vidět, že se často pravidelně střídají nebo je jich rovnou víc," směje se František Hába, který má dovážkovou službu na starosti. Aneb: muži zřejmě přišli na to, jak snadno a elegantně potěšit manželku i milenky zároveň...

"Spočítali jsme si, že jsme schopni se vlastními silami za pomoci brigádníků a s tou rozlohou polí, kterou máme, dostat na maximálně desetimilionový obrat. Nebude to hned, spíš postupnými krůčky, taky ještě splácíme hypotéku na statek a milionový leasing na rozvozový chladicí vůz. Ale příští rok bychom mohli být na dvojnásobku obratu," míní František Hába, a dokládá tak, že z jeho světa bývalého programátora čísla přece jen nezmizela.

Což vzápětí doloží dalšími čísly: "Teď potřebujeme hlavně farmu zefektivnit. Zjistili jsme třeba, že když používáme železné tyče, na něž pak věšíme pro nás důležité konstrukce, tak stačí, když jsou o půl metru delší a brigádník je tahá ze země o minutu dvě déle. A když je jich 400, tak je to pak na práci znát. Zní to sice jako drobnost, ale potřebujeme je zkrátit, abychom zefektivnili provoz. A totéž učíme od začátku i brigádníky: když sázejí sazeničky, tak to musí být tři pohyby, protože když jich sázíte tisíc, tak se neefektivita nasčítá," vypráví. A člověku dojde, že kombinace IT programátora a farmáře v tak náročném a nevyzpytatelné odvětví, jakým je zemědělství, je vlastně hodně dobrá.

Proto si František Hába propočítal, že s takovou spotřebou vody, jakou farma má, by finančně vykrváceli připojením na obecní vodovod. Proto si vybudovali vlastní jezírko - retenční nádrž, odkud vodu berou. Na letošní sucha jsou tak připraveni. "Zrovna jsme dobudovali drenáže, aby voda, která je na polích nadbytečná, zbytečně neunikala, ale vracela se zpět do systému," ukazuje další chytré vychytávky farmy. Jak jinak: taky tip z internetu.

Kontrola květin na zítra

Dalším z dobrých nápadů farmy Loukykvět je kurz květinové vazby. Ten farma otevřela letos nově v lednu, když ještě na polích ležel sníh, ale byl okamžitě vyprodaný na celý rok dopředu. Není divu: květiny, které tady berete do rukou, totiž v květinářství neuvidíte.

Karol Benešová totiž od počátku věděla, že chce pěstovat staré druhy květin, na které se zapomnělo, jako jsou srdcovky, cínie, máky, hrachory, pryskyřníky... A taky to dělat co nejšetrněji k přírodě. To znamená, že pole se tu hnojí kobližkami od koní nebo si spolumajitelé sami vyrábějí takzvané jíchy, což jsou přírodní odpuzovače hmyzu nebo něco jako vitaminy pro květiny namísto průmyslových hnojiv. Výsledkem je, že květiny skutečně voní. A jak se vzápětí ukazuje v místnosti, kde se květiny na dřevěném ponku vážou do kytic, jsou barevně až neuvěřitelně pestré.

Teď tady ještě pracují čtyři brigádnice a chystají vazby na zítřejší ranní rozvoz květinového předplatného. Zatímco František Hába šel pracovat do dílny, Karol Benešová kontroluje kvalitu květin i vazby. "Všechno si pěstujeme sami od semínek, ale v biokvalitě máme jen menšinu semen. Není mezi nimi až tak pestrý výběr, jaký chceme," popisuje. "Dávalo by to smysl, kdybychom se chtěli certifikovat jako biofarma a dosáhli tak snáz na některé dotace, ale zatím o tom neuvažujeme. Máme své ekologické zásady a z těch neustupujeme."

Tak třeba František Hába jezdí s parním strojem mezi záhony a propařuje jím půdu, což je ekologický způsob, jak se zbavit plevele i chorob a rostliny pak prý i rostou rychleji. "Využíváme taky silážních plachet," vede nás na pole a názorně ukazuje, že plachty sice propustí vláhu, ale plevel pod nimi neroste.

Buřtguláš pod širým nebem

V korunách jabloní, švestek a ořešáků bzučí včely, ale Karol Benešová se nad stromy jen zasměje: "Kdepak, založit pobočku ovoce-zelenina určitě neplánujeme. To jsme si pořídili spolu se statkem, ale je pravda, že květy třešní, jabloní a švestek využíváme hlavně na svatby," říká, zatímco vyhlašuje pauzu k obědu pro všechny brigádníky. Vařila máma a buřtguláš, jehož měly být původně jen čtyři porce pro brigádnice, se dělí rovným dílem z velkého hrnce mezi všechny lidi pracující na statku. Obědvá se rovnou na dvorku, zatímco pod nohama se strávníkům proplétají slepice. Rustikální idyla. Kdo by pak nevyměnil svět počítačových mágů za něco podobného?

Po společném obědě začíná kurz vazby květin ve stejné místnosti, kde se dopoledne vázaly květiny na předplatné a pro zavážku do internetového supermarketu Rohlík. "Nikde jsem vazbu nestudovala, jen jsem si prošla floristickým kurzem, a taky mi za to na sociálních sítích profesionální floristé patřičně nadávají. Přitom my velmi sledujeme trendy ze zahraničí a ty kopírujeme," vypráví Karol Benešová, zatímco obhlíží kbelíky s květinami a očima vybírá, z čeho naučí dnešní kurzisty vázat kytice.

Farma Loukykvět

Existuje dva roky. Patří Karolíně Benešové a Františku Hábovi. Obrat dělá 2,5 milionu, ale farma splácí hypotéku za statek i milion za chladicí auto na rozvoz. Hospodaří v Mšeckých Žehrovicích za Kladnem na rozloze polí 10 tisíc metrů čtverečných. Pěstují květiny od semínek a bez chemie. Vrátili na trh starobylé odrůdy ze zahrádek našich babiček, jako jsou hrachory, okrasné fazole, máky a podobně. Jejich cílem je zvýšit dostupnost českých květin v supermarketech, takže jednají se sítí Sklizeno či Makro.

První důležité pravidlo je: že neexistuje žádné pravidlo. "Přesněji, ve světě se ustupuje od kytic vázaných dokulata a volí se spíš ledabyle rozevláté vazby. Však nás taky floristické časopisy patřičně nesnášejí," směje se naše učitelka a rovná si na ponku před sebou květiny, co se jí momentálně líbí: rozkvetlý plnokvětý mák, pryskyřník, čemeřici barvách od červené až po temně modrou, tulipány, narcisy, ale také kokošku pastuší tobolku, což je pro generaci dnešních čtyřicátníků cosi jako jedlý polní plevel a ve vazbách komerčních květin se zcela jistě neobjevuje.

Čas při vázání kytice

Krása je v tom, že každý týden vykvete něco jiného, nového, takže vázání květin na farmě se ani brigádnicím nikdy neomrzí, jak se svěřují. V době naší návštěvy zrovna končila sezona tulipánů a narcisů, takže jsou ve výsledné vazbě už hodně nakvetlé. Což je snad jediné pravidlo, které je třeba dodržet: aby kytice vydržela, je nutné volit květiny, které ještě nejsou zcela rozvité. Teď je nutné vzít ostrý nůž a nůžky a něco na zavázání kytice. "Ne, stužky nepoužíváme, ty máme jen do vazeb na svatby a ještě spíš dlouhé hedvábné. K takové rustikální kytici se hodí nejlépe motouz," radí Karol Benešová. A barvy? Móda? Momentální diktát trendů? Je jaro přece a to si žádá celou pestrou duhu a zapojit vlastní fantazii.

Účastníci se nejprve učí správně chytit zelené stvoly, které v kytici budou, jednou rukou do kříže. Je fajn, když je zeleň vyváženě na obou stranách budoucí kytice. A teď je třeba začít promýšlet, čím vyplnit střed. Chce to ovšem trochu grif, než se necvičená ruka naučí stvoly držet tak, aby květiny několikrát neupadly a nerozsypaly se na dřevěném stole. Karol Benešová si to užívá a s úsměvem bere čerstvě uříznutou větvičku mladých listů lískového ořechu a vkládá ji do kytice jako bonbonek na závěr.

Zapomeňte na pravidla o počtu květin v kytici, jimiž se podvědomě léta řídíme: pohřeb sudý počet, slavnosti lichý počet. Budoucí kytici je třeba pevně držet a podle vlastní fantazie do středu umístit ty nejhezčí vybrané květiny. Jejich barva nehraje roli. Na jaře se vedle sebe snesou všechny odstíny duhy. "Hodně oblíbené jsou dnes plnokvěté vlčí máky. Stará květina ze zahrad našich babiček a všichni ji dnes strašně chtějí," říká Karol Benešová.

Začátečníkům se kytice v rukou několikrát rozsype, než s blaženým úsměvem na tváři doklopýtají k tomu, že se jim povede kytici svázat hnědým motouzem. Je to druh umění zvládnout to jednou rukou. Nikdo se tím ovšem nenechá rozladit a trpělivě začne znovu od začátku. Tady ve voňavém království totiž čas běží jinak. Každý ví, že na japonskou přesnost při způsobu aranžování tradiční ikebany se tu nehraje. Toto je živelná oslava jara, barev a vůní.

Podobných kytic, jaké se účastníci kurzu snaží vyrobit dvě hodiny, zvládnou zručné brigádnice udělat několik desítek za dopoledne v rámci předplatného květin. Zbývá natisknout na roh papíru kulaté razítko s logem farmy Loukykvět a hnědý pergamenový papír přidat ke kytici. Ten jednak pomůže určit, která strana je ta "pohledová" a také kytici trochu zpevní a zabrání pylu, aby se cestou domů dostal všude. Zapomeňte na igelit! Ten květinám z louky vážně nesluší.

Kytici udržíte čerstvou díky Savu

Mimochodem, víte, jak nejlépe uchovat kytici dlouho čerstvou? Tak, aby vám vydržela déle než dovozové květiny, jež cestují podchlazené letecky bez vody a skloní hlavičky už druhý den po koupi? "Důležitá je dezinfekce. Takže doma seříznout stonky o centimetr dva a do vázy s vodou kápnout tři čtyři kapky Sava," dává poslední radu na kurzu Karol Benešová.

Den na farmě se chýlí k závěru, obvykle se tu totiž s prací končí v šest či sedm hodin. A začíná? "V 8.30. No... Teď ten začátek možná uspíšíme kvůli vedru, protože přes poledne se květiny sklízet nedají a ani se vám nechce," říká František Hába a dokazuje tím, že nějaká malá část pražského intelektuála, který je zvyklý začít pracovat až před devátou, v něm přece jen ještě zůstala. "Je to ještě horší. Šli jsme do farmy proto, že jsem vážně chtěl trhat plevel rukama a cítit mezi prsty půdu. A dopadá to tak, že třetinu času stejně sedím u počítače a spravuji objednávky, web, faktury a hlídám čísla. Takže jsem utekl z kancelářského života, abych se do něj zase obloukem vrátil," povzdechne si.

Jeho přítelkyně jej však hned se smíchem uklidňuje: "Neboj se, až na tom budeme za deset let hodně dobře, tak budeme mít vlastní účetní, závozníky, a když přijdeme na farmu, budou se nás ptát, kdo jsme, že si sem jdeme zahrabat v hlíně..."