Svým přístupem se snaží bourat bariéry mezi sportem handicapovaných a zdravých lidí. A jde mu to víc než dobře.

Co je pro vás cennější? To, že jste mistr světa v závodu Ironman 70.3 v kategorii handicapovaných sportovců, nebo že za sebou mnohdy necháte i stovky zdravých závodníků?

Mně hodně pomáhá právě triatlon a taky běžecké lyžování, protože tam primárně startuju s nehandicapovanými sportovci. Když si zdravý člověk přečte čísla závodu 70.3 Ironman - 1,9 kilometru plavání, 90 kilometrů cyklistika a 21,1 kilometru běh -, řekne si, do toho bych nešel, to je blázen, což je v tu chvíli pro mě kompliment, ale to je tak celé. Teprve až ten samý člověk vidí, že jsem dokončil v konkurenci zdravých sportovců v první třetině, někdy i čtvrtině, a spoustu jich tak porazil, je to už hmatatelný úspěch. Mnohem víc než to, že jsem ten závod v kategorii handicapovaných vyhrál a stal se mistrem světa. Už nejsem ten nejlepší z chudáků.

Jak to vnímají zdraví sportovci, že jste je předstihl? Asi ne všichni vám běží v cíli nadšeně gratulovat, i tady asi pracuje mužské ego, ne?

To záleží na typu závodu. Když zůstaneme u triatlonu, tak ten je egem prosáklý. Nejlepším atletům se nepřiblížím, ale jsem schopný dokončit v první čtvrtině. Pro někoho je to hodně velká rána, když dojedu do cíle, přesednu z běžecké formule na invalidní vozík a cílem dobíhá zdravý sportovec, na kterém je vidět, že skoro prožil klinickou smrt - a já už mám pomalu po sprše. Někdy jejich pohled mluví za vše a nemusí ani promluvit, abych viděl, že jsou naštvaní. Nezastírám, že mě to potěší. Mnohem raději mám ale jiné situace. Vždycky si vzpomenu, jak se na handbiku škrábu do kopce a předjíždí mě člověk na kole. Oba jsme úplně vyřízení. On najednou zvedne palec a řekne: "Jsi můj hrdina!" Je to nepopsatelný pocit, když vidím, že to moje sportování má širší rozměr.

A co na lyžích, třeba na Jizerské 50?

To je úplně v pohodě. Se svým handicapem nejsem schopný vyrovnat se první ambiciózní polovině startovního pole. A té druhé, kam spadám, už o výsledek tolik nejde. Když ty lyžaře míjím, často se setkávám s reakcí, že je to skvělé, že je takto "dávám", a že mi fandí.

Dá se říct, že jste dnes už profesionální sportovec, že se sportem uživíte?

Dlouhé roky jsem se sportem uživit nedokázal. Profesionálem jsem se stal až letos, kdy se mi povedlo dokončit Vasův běh a vyhrát 70.3 Ironman. Tyto úspěchy přilákaly sponzory a mám peníze na celou letošní sezonu. Řekněme, že jsem profesionál, ale ne na nějaké extra úrovni, ten příjem ze sportu není zas tak velký a jako manažer se musím hodně ohánět.

O jakém rozpočtu se bavíme?

Během jedné sezony potřebuji přibližně devět set tisíc korun. Abych byl v klidu a zaplatil nezbytné věci, potřebuji ještě tak tři sta tisíc navíc. Jen sportovní vybavení, které handicapovaní sportovci používají, je velmi drahé. Handbike, speciálně upravené kolo na ruční pohon, stojí kolem čtvrt milionu korun, běžecká formule, což je sportovní vozík, plus minus polovinu. Nejlevnější je plavání, tam stačí neopren. V posledních letech jsem si oblíbil lyžování. Běžkařská sledge vyjde tak na padesát tisíc. To sice není v porovnání s ostatními položkami nic dramatického, ale trvalo mi pět let, než jsem vyvinul takovou, která mi stoprocentně vyhovuje.

V čem byl problém?

Já jsem s běžeckým lyžováním začínal v době, kdy s tím, že by vozíčkář lyžoval na běžkách, nebyly u nás téměř žádné zkušenosti. Během pěti let jsem vystřídal sedm sledgí, pořád jsem něco upravoval. Ve sportu handicapovaných vždycky záleží na konkrétním postižení, jestli máte poškozenou krční páteř, vrchní, nebo spodní část hrudi, nebo bederní páteř. Podle toho vám buď funguje, nebo nefunguje trup, ruce a nohy. Já mám postiženou míchu ve střední úrovni hrudní páteře, mám tak omezenou funkci trupových svalů. Musím mít takovou sledge, která mi umožní ideální sezení, to je nesmírně důležité.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?