Sportku zásadně nesází. Právě proto, že ač vystudoval psychologii, jež se v Česku považuje za trochu iracionální vědu, má i své původní matematické vzdělání: zabýval se totiž statistikou a teorií pravděpodobnosti. "To mě od sázení sportky odvedlo. Což ale neznamená, že nevěřím, a tedy i nesázím na zázraky. Zajímají mě ale takové zázraky a mimořádnosti, jejichž pravděpodobnost mohu ovlivnit," říká Radvan Bahbouh, jeden z nejzajímavějších koučů v Česku.

Jenže jak se vůbec dá něco tak složitého, jako je lidská psychika, vtěsnat do vzorečků? Podle Radvana Bahbouha bychom spíše než o matematických vzorcích měli uvažovat o opakujících se vzorech. "I přes jedinečnost našich životních drah můžeme v lidském chování nacházet mnoho podobností, které nám umožňují ledacos odhadnout. Stejně jako můžeme odhadovat délku lidského života, můžeme odhadovat, zda člověk dostuduje, včas dokončí práci, anebo uspěje ve vztahu," vysvětluje.

Přesně takto se podle něj dá například i odhadnout předem, zda bude někdo dobrý šéf. A nezáleží přitom nijak zvlášť na psychotestech s barvičkami a rychlým rozhodováním, jimiž se tak rádi zabývají mnozí personalisté. Nejlepším odhadem budoucího chování zaměstnance či potenciálního šéfa je totiž chování minulé. Tedy vlastně po česku možná zjednodušeně řečeno "dobrá pověst". A Radvan Bahbouh navíc sází i na energii, která z člověka čiší. Nebo taky ne.

"Proto je vždy dobré podrobněji zjistit, zda a jak už daný člověk lidi vedl, byť třeba neformálně. Důležité je slyšet, jak o lidech kolem sebe smýšlí, nakolik se dokáže přizpůsobit rozdílům v jejich osobnostech. Z ingrediencí charismatu hraje významnou roli i energie. Každá další informace umožňuje zpřesnění našeho odhadu," vypráví.

Na námitku, kde je pak prostor pro svobodu a vlastně i pro koučování, které má člověka přece přivést ke změně, je připraven. "Vždycky můžeme leccos změnit. V případě našeho vůdcovství je například nejdůležitější vize, kam se chceme se svým týmem dostat. Právě vyjasněním vize můžeme člověka v jeho vůdcovství výrazněji posunout." Na všech těchto odhadech se mu přitom obecně líbí právě to, že jim nejsme vydáni napospas. "Na jejich základě se můžeme rozhodnout naše chování změnit a tím se vymanit z toho, co by se zdálo předurčené. V tom tkví zásadní rozdíl oproti předpovědi počasí. Ta by budoucí počasí ovlivňovat neměla."

Matematika versus psychologie

Přejít od studia matematiky ke studiu lidské duše je pořádný skok. Jenže Radvan Bahbouh tvrdí, že je to přirozené. Úplně první výzkum, kdy si uvědomil výhody kombinace obou přístupů, byla totiž už na střední škole práce, za kterou dokonce se svým spolužákem před třiceti lety získali celostátní cenu v rámci středoškolské odborné činnosti. "Šlo o to prokázat, že když se opravy chyb v diktátech nebudou dělat po oznámení špatné známky, ale až těsně před dalším diktátem, budou si je žáci lépe pamatovat. A mimochodem, ten můj spolužák je dnes výborný psychiatr," říká.

K mapování komunikace v týmech, tedy k sociomapám, se dostal jen o pět let později na vysoké škole. Týkalo se to řešení otázky, zda se dá snížit riziko závažného nedorozumění v posádce - jakékoliv, ať už záchranky nebo při cestě na Mars - a tím snížit i riziko nehody. Problém, který se řešil na mnoha frontách a jehož řešení se nakonec úspěšně našlo.

Radvan Bahbouh

Radvan Bahbouh
Foto: Libor Fojtík

"Zatímco na začátku devadesátých let bylo pětašedesát procent nehod způsobeno zjevným, a přitom korigovatelným selháním lidského faktoru, je dnes tento podíl menší než třicet procent. V této souvislosti jsem rád, že se již dvacet pět let kontinuálně zapojujeme do mezinárodních experimentů simulujících let na Mars a další dlouhodobé kosmické lety. V tuto chvíli se právě připravuje projekt Sirius 2019," načíná věc, která by si zasloužila samostatnou kapitolu. Podle něj však daleko větší počet podobných studií, kombinovaných s následnou zpětnou vazbou a týmovým koučováním, vedou při své práci ve firmách.

Výsledky koučování jsou měřitelné

Tyto a další podobné studie lze podle něj chápat jako důkaz toho, že se týmy prokazatelně zlepšují v případě kvalitní zpětné vazby a následné intervence. Tedy že počet selhání, ať už v jakémkoliv směru, lidském, výrobním či profesním, se sníží. "Mezi výkonem týmu a jeho komunikací je prokazatelná vazba. Týmové koučování pomáhá vytvářet akční plány, které komunikaci měřitelně zlepšují," říká.

Totéž prý platí i u individuálního koučinku. Podle Bahbouha se nehodnotí nijak hůře jen proto, že člověk se porovnává sám se sebou, a ne s pokrokem celého týmu, kde existují excelovské tabulky výkonu, ale díky individuálním dosaženým cílům. A ty mají být na počátku hodně velké. Asi v duchu motta, které mi kdysi v první třídě napsala třídní učitelka do památníku:

"Vysoko, děvčátko, vysoko hleď,

za orly v oblaka odvážně leť.

Nebe je hranicí, kam až smíš jít,

všechno se podaří, umíš-li chtít..."

Radvan Bahbouh s tím souhlasí. "Proto by si měl koučovaný na začátku svých sezení stanovit takový cíl, jehož dosažení se mu nezdá příliš pravděpodobné. Podstatné je to, že se dá každý pokrok průběžně sledovat," komentuje to. Příklad? Kdysi vedl s kolegyní projekt v pankrácké věznici, kdy v rámci takzvaných "Ateliérů" pomáhali hledat vězňům jejich silné stránky. Pro jednoho z nich to bylo umanutí napsat knihu. A opravdu ji napsal.

Ostatně takto kdysi koučink začínal - stanovením vysokých cílů, kterých dosáhneme skrze změny psychiky. Coby povolání a tajný tip vysokých manažerů na vlastní rozvoj, se o něm veřejnost dozvídala tak zhruba před deseti patnácti lety. Jenže vznik profesionálního koučinku u nás se dá datovat už do doby před půlstoletím. Jako oficiální obor se vyčlenilo z psychologie před pětadvaceti lety.

Koučování se podle Radvana Bahbouha na začátku devadesátých let vynořilo z méně jasně definovaného proudu osobnostního rozvoje. A ve světovém kontextu jsme tehdy nebyli ani jinak pozadu. "První profesní organizace koučů zaměřující se na dohodu o základních pravidlech vznikaly právě v devadesátých letech. Samozřejmě že slovo kouč je daleko starší, ve sportu se objevilo již před sto padesáti lety," vypráví.

Zpočátku totiž měla rozhodující vliv na růst sportovní výkonnosti časová dotace tréninků. Jenže už před půl stoletím začalo být zjevné, že se nedá jít cestou většího zvyšování zátěže sportovců. Tak se hledaly další cesty. "Tou nelegální byl doping a tou legální lepší mentální průprava. Idea lepší motivace a psychické kondice se pak ze sportu v osmdesátých letech rozšířila i do jiných prostředí," říká Radvan Bahbouh a skromně přitom jaksi zapomíná, že právě on byl na začátku devadesátých let u toho, když se formovala profese kouče, a významně tomu napomohl.

Největším problémem tak může nakonec být fakt, jak rozpoznat, kdo je dobrý kouč. Stačí na to rekvalifikace na pracovním úřadě? Několik vysokých škol, jako má Radvan Bahbouh? Nebo prostý fakt, že se jím prohlásím, protože mám pocit, že mám lidem co říct, například ve vaření? Vždyť koučem je dnes v Česku i Julie Gaia Poupětová, která vede páry k lepšímu sexu. Takže základní otázka zní: nemůže být koučování i tak trochu novodobým šamanismem či magií?

"Pokud připomeneme, že magie etymologicky znamenala moc či zplnomocnění, je určitě koučování moderní forma magie. To je však například i medicína. Důležité je zjistit, zda je skutečně patrný nějaký účinek," vysvětluje Bahbouh.

Co v magii koučování pomůže

Lidí, kteří ve svých pracovních profilech uvádějí, že jsou "kouči", je dnes v Česku přes deset tisíc. Jde o to, že je to podobně málo závazný termín jako lektor. V první řadě je proto podle Bahbouha dobré zjistit, zda je koučův dosavadní pracovní život dokladem toho, že dokáže hledat cesty k výjimečnosti. Také je dobré zjistit, jaké má v koučování vzdělání a zkušenosti, ideálně i prostřednictvím referencí. Nic ovšem nenahradí přímý kontakt, ze kterého nejlépe vytušíte, zda to bude osoba nejen akceptovatelná, ale i inspirující.

Radvan Bahbouh (1970)

Radvan Bahbouh

Matematik, psycholog a výzkumník. Už v roce 1993 začal pracovat v Psychologickém ústavu Akademie věd ČR, kde vyvíjel metodu umožňující sledovat průběh a vývoj komunikace a spolupráce v týmech a organizacích - jde o takzvané sociomapování. Nyní kromě přednášek na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy vede společnost QED GROUP, kterou v polovině devadesátých let založil a jež poskytuje psychologický servis a koučink firmám i jednotlivcům. Je členem České asociace koučů. Napsal celou řadu populárně-naučných knih a vědeckých publikací. Je držitelem řady ocenění za svou vědeckou práci.

A není celé koučování vlastně jen o tom, že jsme třeba zapomněli nechat se vést svým "břichem", tedy vnitřním hlasem, který nám intuitivně radí dobře, jen ho už v běhu dnů nějak neslyšíme? "Určitě můžeme koučovat sami sebe, dávat si ambiciózní cíle, vyhodnocovat pokrok, plánovat nová obohacení... Ale takové sebekoučování stejně nepokrývá všechny potřeby. Někdy potřebujeme říkat nahlas, co jsme zažili a na co se chystáme. Někdy potřebujeme, aby nám někdo naslouchal. A aby nás podpořil v tom, podívat se na věci z jiného úhlu pohledu," vysvětluje Radvan Bahbouh.

Sám svého kouče nemá. Ovšem má svou "tlupu". "Největší inspirací je pochopitelně sama práce s klienty. Mám však kromě toho i různé další formy zastávek. Již devět let se třeba každý měsíc setkávám se stejnou skupinou lidí, s níž důvěrně sdílíme, co nám za poslední měsíc vzalo a dalo energii v práci, rodině i osobním životě. A také to, na co se v nejbližším měsíci v těchto oblastech těšíme a z čeho máme obavy. Když potřebujeme, tak se v té skupině dokážeme vzájemně podpořit a vyslechnout do větší hloubky. Pak mám také ve zvyku alespoň jednou do roka odjet na jeden dva týdny někam sám, zrekapitulovat si celý rok a rozhodnout se, čemu se budu chtít v nejbližším roce věnovat více a čemu méně," radí z vlastní zkušenosti odborník.

Podstatné je stále se učit nové věci

Ve vlastní rodině však metody, které se naučil, nepoužívá. Alespoň to říká. "Stejně jako není nikdo ve své vlasti prorokem, neměl by být ani ve své rodině nikdo koučem. Své děti ani ženu proto nekoučuji," říká.

Míní, že výchova je nejvíce ovlivněna vlastním dlouhodobým chováním než občasným, většinou nesystematickým vychováváním. "Určitě ale používám některé znalosti o tom, co působí na naši motivaci. Například ve způsobu zpětné vazby, kterým se snažím spíše zaměřit na pozitivní nadstandard než na paušální soudy či negativní výkyvy. A také se zaměřuji na úsilí více než na výsledek. Jsem moc rád, že s každým dítětem trávím nějaký čas samostatně - většinou přitom cestujeme a věnujeme se různým rozvojovým aktivitám. S prostřední dcerou jsme teď například byli na kurzu fotografování."

Možná v tom hraje roli i to, že se s manželkou a s dalšími svými dětmi museli vyrovnat se smrtí teprve ročního syna. Tehdy napsal úspěšnou knihu Pohádka o ztracené krajině, kde s bolavým tématem smiřoval. A tehdy si prý také uvědomil, že nejcennější je krajina vzpomínek na hezky prožité chvíle. Což jen potvrzuje další fakt, kterému celý život učí: totiž že člověk by se měl pořád něco nového učit. Sám se třeba naučil dirigovat orchestr. A to přesto, že mu to sotvakdy k něčemu v životě bude.

"Měli bychom se něco nového učit nejen kvůli obohacení našeho života, ale také kvůli tomu, abychom se přemýšlením udržovali na daleko vyšším stupni všímavosti. A vlastně i vděčnosti. Nakonec slovo děkovat je etymologicky odvozené od slova denken - myslet. Z tohoto úhlu pohledu se můžeme na koučování dívat jako na opakovaná díkůvzdání," zvážní.

Mimochodem: i taková negativní zkušenost se dá přetavit v pozitivum. Stačí se ptát, co daná událost, ať už je to vyhazov z práce, vážná nemoc, rozvod nebo smrt dítěte, může smysluplného přinést do našeho života. Nic jiného s tím totiž ani udělat nelze.

Související