Anette Reissfelderová chtěla být původně novinářka. Dnes pracuje jako koučka a má klienty zejména v Hamburku a v Praze.
Anette Reissfelderová chtěla být původně novinářka. Dnes pracuje jako koučka a má klienty zejména v Hamburku a v Praze.
autor: HN - Lukáš Bíba

Člověk nemá pomoc kouče chtít, musí ji potřebovat, říká Annette Reissfelderová, koučka původem z Německa s více než pětadvacetiletou praxí. Do České republiky se přestěhovala v půlce devadesátých let, kdy spolu se svým partnerem založila konzultantskou firmu orientovanou na průmysl. "Tehdy tu převládal silný obraz Němce jako precizního puntičkáře. Všechno, co jsem považovala za profesionalitu, lidé přisuzovali mému německému původu," popisuje stereotypy, které tenkrát v zemi panovaly. Souběžně s řízením firmy absolvovala v průběhu následujících osmnácti let výcviky v systemické terapii a řadu koučovacích a supervizních výcviků. Řada z nich proběhla v češtině, což ji výrazně posunulo i z jazykového hlediska. Dnes má za sebou víc než 10 tisíc koučovacích hodin se zákazníky, půlku z nich tvoří vlastníci firem, jednatelé nebo členové představenstva. Jako koučka působí střídavě v Hamburku a v Praze, ojediněle i po celé západní a střední Evropě.

Radím lidem, ne společnostem

Když studovala ekonomii na University College London, snila pracovat jako novinářka pro britský časopis The Economist. "Představoval pro mě svátý grál novinařiny," vzpomíná Reissfelderová. Záhy zjistila, že novinářské povolání vnímala příliš idealisticky. "V průběhu studia jsem si přivydělávala v prostředí jednoho německého nakladatelství, tam jsem poznala každodenní realitu novinářů," vzpomíná na okamžik, kdy si uvědomila, že práce novináře je plná rutinních činností a komunikace s neinspirativními lidmi.

Svého idealismu se nevzdala, uplatnila ho ovšem v jiném oboru. Poté co dokončila pětileté studium psychologie na Univerzitě v Hamburku, začala působit jako trenérka v oblasti štíhlé výroby (lean production, výroba omezující plýtvání) ve výrobních firmách. "Pomáhala jsem lidem začít vnímat změny z hlediska možností, které přinášejí, pozitivně," popisuje práci, v níž se její idealismus projevil. Částečný přesun automobilového průmyslu z Německa do České republiky a poradenská zkušenost jejího partnera v Česku vedly k myšlence založení poradenské společnosti.

"Neumím radit společnostem, ale umím radit lidem, kteří je vedou," konstatuje Reissfelderová. Předmět koučování se zpravidla odvíjí od nějaké změny ve firemním postavení dotyčného nebo změny v celé firmě. "Jsou to situace, kdy se člověk připravuje na novou pozici, sloučení firmy nebo zavedení nové technologie," uvádí příklady takových změn.

Vztah kouče a klienta podle ní stojí hlavně na rovném postavení a vzájemné důvěře. "Nejsem ten typ kouče, co šíří svá moudra směrem dolů k "méně zkušenému" klientovi, moje komunikace s klientem probíhá na stejné úrovni jako s rovnocenným partnerem," definuje vztah, kde se neustále vyvíjí obě strany. Ve své praxi využívá široký okruh inspirace, který čerpá nejen z prostředí koučování a řízení, ale i z filozofie, psychologie nebo neurovědy.

Svůj přístup dává do kontrastu s takzvaným transakčním koučováním a mentoringem, které dominují v klasické anglosaské koučovací tradici. Takový přístup spočívá v dosahování cílů prostřednictvím analýzy a změny konkrétního chování, hlubším vrstvám klientova života se naopak nevěnuje. "Anglosaské pojetí koučování má rozhodně blíž ke sportu. Kouč je placen za výkon, tedy za to, nakolik jeho svěřenci pod jeho vedením uspějí. Nikoliv za to, nakolik se jim pomůže vyznat se ve svých vlastních myšlenkách a pohnutkách," popisuje hlavní rozdíl koučka.

Zjednodušování neprospívá

Hledání správného kouče může být v dnešní záplavě nabídek pěkná "fuška". Aby si člověk vybral kouče správně, musí si nejdřív uvědomit, jaký typ spolupráce očekává. Od toho by se měla odvíjet kritéria hledání odborníka. Po tom, co se výběr koučů zúží, doporučuje Reissfelderová prozkoumat reference dotyčných odborníků na LinkedInu a přečíst si jejich publikace. "Jen málokdy se mi stává, že za mnou dorazí klient a neodvolá se na doporučení nebo nesleduje moje články," konstatuje. Závěrečný krok je pak osobní setkání. Už během něj oba poznají, zda spolupráce bude mít přidanou hodnotu. "Neumím si například představit, že bych koučovala současného amerického nebo českého prezidenta," říká. Pátrali by podle ní po někom, kdo jim pomohl komunikovat ještě účinněji, nikoliv rozvíjet sebe sama.

Pepper de Callier žije v České republice už 14 let. Zabývá se globálním koučováním a doporučuje při výběru kouče seznámit se i s tím, jak se vyrovnal s osobními problémy.

Pepper de Callier žije v České republice už 14 let. Zabývá se globálním koučováním a doporučuje při výběru kouče seznámit se i s tím, jak se vyrovnal s osobními problémy.
Foto: Libor Fojtík

Lidé, kteří uvažují stylem "my versus oni", se do manažerských ani jiných vedoucích funkcí podle Reissfelderové zkrátka nehodí. Člověk, který chce vést lidi, by na sobě měl pracovat, aby se nestal obětí svých vlastních sebeobranných mechanismů. "Jde o způsob myšlení, jehož úkolem bylo zajistit přežití. Dá se způsob myšlení, který vznikl před 15 000 lety, uplatnit na epochu doposud největšího blahobytu v historii lidstva?" uvažuje. Zatímco ještě před sto lety podobný způsob uvažování mohl přinést své plody, dnes podle ní přestává být funkční. Důvod, proč v dnešním světe roste poptávka po takto zjednodušujících pohledech, je podle ní zřetelný. Svět je čím dal složitější a lidé už se v něm neumějí vyznat.

Kvóty nejsou řešením

Za účinný prostředek, který má za úkol zvýšit věkovou, genderovou nebo etnickou diverzitu ve vedení firem, je v poslední době považováno zavedení kvót. "Kvóty pro ženy ve vedení jsou řešení jen naoko, sice z formálního hlediska zvětšují diverzitu ve firmě, hlubší podstatu problému neřeší," vysvětluje koučka, proč samotné kvóty nemění způsob myšlení ve společnosti. Nemusí se osvědčit ani příjemcům kvótové politiky. "Pokud získá žena pozici díky kvótám, má tendenci se ptát, co se od ní za to očekává," popisuje možný dopad. Pocit, že pozici získala díky kvótě, nikoliv díky vlastnímu přínosu, může ženu frustrovat. "Pak ženy často odcházejí v průběhu prvních dvou let od nástupu, a to na vlastní žádost," shrnuje.

Na druhou stranu uznává, že proti Německu je Česká republika v otázce postavení žen pozadu. "Příkladem jsou ženy, které nechtějí mít děti. V české společnosti jsou stále odsuzovány, zatímco v Německu se to respektuje jako soukromé životní rozhodnutí," uvádí příklad. Za obzvlášť těžké považuje postavení žen v automobilovém průmyslu, s nímž pravidelně přichází od styku. "Jedna moje klientka musela nejdřív vést podobně velký výrobní závod v Německu, aby se připravila na stejnou pozici v Česku," říká s úsměvem.

Vůdcovství ve mně probudila máma

Kouč a autor několika knih Pepper de Callier se narodil a vyrostl na venkově uprostřed státu Indiana. Už jako malý kluk doprovázel svou matku, která v té době působila na pozici výkonné ředitelky ve velké americké korporaci, na pracovní jednání. Přestože pro období 50. let bylo velmi vzácné, aby žena zastávala takto vysokou funkci, výjimečnost své matky neviděl v jejím postavení, ale v tom, jak velký vliv měla na lidi. "Byla moje první mentorka a koučka. Probudila ve mně zájem o vůdcovství a pochopení toho, co to znamená být lídr," popisuje de Callier její úlohu ve volbě své profesní dráhy.

Za sebou má víc než pětatřicetiletou praxi v koučinku, posledních 14 let strávil v České republice. "Když jsem s koučinkem začínal, neexistoval pro to, co dělám, ani název. Říkal jsem tomu globální konzultování," vzpomíná. Obor koučování se rozrostl v průběhu devadesátých let, kdy se začal rozvíjet internet a vznikalo velké množství nových firem. Díky tomu rostla potřeba koučů, kteří by se věnovali řízení změn a přípravě manažerů na vyšší pozice. "Za posledních padesát let se toho změnilo hodně, co ovšem zůstalo stejné, jsou lidé," shrnuje.

V důchodu život teprve začíná

Svou kariéru v oboru koučování zahájil v poradenské firmě Korn Ferry. Později působil jako partner ve dvou nejrespektovanějších náborových a konzultantských firmách světa, Spencer Stuart a Heidrick & Struggles. Druhá jmenovaná byla svého času nejuznávanější firmou v oboru vyhledávání manažerských talentů. Když před 15 lety odešel do důchodu, navrhla jeho manželka, původem Evropanka, přestěhovat se do Evropy. "Usadili jsme se nejdřív ve Francii a později jsme se přestěhovali do Itálie, byly to ale jen dočasné zastávky," popisuje.

Poté co rodinná kamarádka Dána Huňátová, která v té době zastávala funkci velvyslankyně ČR v Egyptě, pozvala de Calliera na ekonomický summit do Prahy, bylo o místě trvalého bydliště rozhodnuto. "Zamilovali jsme se do města a rozhodli se usadit v Praze," popisuje kouč, který bydlí v Praze s rodinou už víc než 14 let. Dnes se zabývá globálním koučinkem, působí v několika nadacích a neziskových organizacích zaměřených na rozvoj v oblasti řízení byznysu a pravidelně přispívá blogy na internet.

Nejčastější problém, který podle něj dnešní lídři řeší, je vnitřní soudržnost pracovního týmu. "Žijeme v epoše, kdy společnosti neustále mluví o tom, že chtějí větší digitalizaci. Čím víc se digitalizujeme, tím víc podle mě potřebujeme naše analogové lidské schopnosti komunikace a vztahů," popisuje podstatu problému. Ve světě, kde většina lidí pracuje vzdáleně z domova, je podle něj čím dál těžší posilovat vnitřní vztahy uvnitř firmy. "Největší výzva pro dnešní lídry je, jak provázat digitální a analogový svět, velká data a analýzy a komunikaci a vztahy," dodává.

S touto výzvou se potýkají firmy všech rozměrů, od nejmenších po globální korporace. Na druhou stranu, globální společnosti častěji čelí výzvě v podobě posilování soudržnosti v kulturně rozmanitém týmu. "O USA se často mluví jako o tavicím kotlíku národů - přestěhujete se do USA odkudkoliv a stáváte se Američanem. Já osobně dávám přednost principu mozaiky. Přestože vidíte okraje jednotlivých jejích střípků, zapadají do sebe a tvoří nádherný celek," líčí zkušený kouč svůj přístup k utváření firemní kultury nadnárodních společností.

Potřebujeme nový slovník?

Feminismus je založen na rovnosti, nikoliv na preferování žen, zdůrazňuje de Callier. "Mám však pocit, že potřebujeme nový slovník. Když někdo vysloví slovo gender nebo feminismus, hned vám naskakuje myšlenka o pozitivní diskriminaci, nikoliv o rovnosti," vysvětluje. Větší smysl podle něj dává hovořit o konkrétních vlastnostech jedinců, nikoliv o skupinových vlastnostech různých genderů. "Je nespočet vědeckých a statistických důkazů, že společnosti s vyšším zastoupením žen ve vedoucích funkcích dosahují lepších finančních výsledků, proto nejde o dávání přednosti jednomu pohlaví před druhým, ale o racionální volbu," odůvodňuje svůj postoj. Zatímco ještě před deseti let byl jasným odpůrcem kvótové politiky ve vztahu k ženám ve vedení firem, dnes zastáncům kvót rozumí mnohem víc. "Připouštím, že v prostředí, kde se žádné změny nedějí, kvóty mohou být prostředkem, jak takové změny nastartovat," objasňuje změnu pohledu. Postavení žen v byznysu problematizuje nejen ve svých sloupcích, ale i v rámci pravidelných diskusí pořádaných v rámci Aspen Institute Central Europe. Před devíti lety se také spolupodílel na založení programu nadace Vodafone určeného pro ženy ve vedoucích pozicích.

Lídrem se člověk stává

Vůdcem se člověk stává, nebo se jím rodí? Pro de Calliera nejde o žádnou rétorickou otázku. Lídrem se podle něj jedinec stává díky vlastní práci na sobě, tedy pochopení vlastní zkušenosti, sebeuvědomění a touze se zlepšit. "Rysy, potřebné pro to, aby se člověk stál vůdcem, přesahují kulturu nebo pohlaví. Mezi ně patří sebeuvědomění, cílevědomost, empatie a pochopení situace, v níž se nacházím," říká. Je zajímavé, že ani věk podle něj nehraje ve vývoji lídra žádnou podstatnou roli, důležitá je jenom ochota dotyčného se vyvíjet. "Dobrým příkladem je firma Mars, kde lidi nenajímají na základě zkušeností, ale na základě jejich potenciálu," uvádí praktickou ukázku tohoto přístupu.

Sám však v průběhu své dlouhé poradenské kariéry musel odmítnout řadu jednotlivců. "Dneska se stalo populárním chlubit se slavným koučem. S lidmi, kteří to dělají, podle mého nemá smysl spolupracovat," vysvětluje jeden z důvodů. Během volby kouče doporučuje nejen nastudovat jeho odborné zázemí, ale i to, jak se vyrovnal s osobními selháními. "Pokud to sám nedokázal, jak pak pomůže vám?" uzavírá.