Po tom, co se obchodní manažerka Taťána Princová vrátila z třicetidenní pouti do španělského Santiaga de Compostela, se rozhodla splnit si svůj dávný sen. Opustila svou dosavadní práci ve vlastní firmě a v padesáti začala studovat pětiletý obor farmacie. "V té době jsem skoro dvacet let pracovala v obchodě a nejmladší dceři bylo deset, toužila jsem po změně," vysvětluje dnes šedesátiletá zaměstnankyně lékárny na pražském Smíchově.

Z matfyzu do obchodu

Medicína Princovou lákala už od mládí. Přestože ji v patnácti přijali na konzervatoř, matka jí umělecké studium rozmluvila. "Řekla, ať si vyberu pořádnou profesi." Když se po absolvování gymnázia rozhodovala o volbě povolání, váhala mezi studiem na lékařské fakultě na Slovensku a matematicko-fyzikální fakultě v ukrajinském Lvově. "Lákala mě škola v cizině, proto jsem se nakonec rozhodla pro matfyz," vzpomíná. Touha po medicíně ji ale nepustila ani při studiu matematiky. Souběžně se přihlásila ke studiu druhého oboru v medicínském institutu.

Díky svému hudebnímu nadání procestovala mladá Princová spolu s dalšími československými hudebníky několik sovětských republik. "Zpívala jsem, hrála jsem na harmoniku a akordeon," vzpomíná. Během studijního pobytu v tehdejším Sovětském svazu nejen ovládla ruštinu, ale také potkala svého manžela. "Byl to můj sportovně založený spolužák, co se mi neustále kvůli mojí nemotornosti vysmíval, proto jsem ho volala příjmením Princ a to mu zůstalo dodnes," popisuje začátek svého doživotního partnerského vztahu. Ten přinesl kromě radostných chvilek i nedostatek času, kvůli kterému musela lékařský obor opustit, aniž by ho dostudovala.

Taťána Princová (60)
jarvis_5bd73801498e15d21f5baca1.jpeg

Pochází z Trnavy, žije v Praze. Vystudovala matematicko-fyzikální fakultu ve Lvově a farmacii na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Má tři děti a pět vnoučat. V současnosti pracuje jako lékárnice v síti lékáren Neopharm. Ve volném čase se učí anglicky, tančí zumbu a v Radotíně organizuje kulturní akce.

Po dokončení studia se manželé vrátili na Slovensko, později se přestěhovali do Prahy, kde manžel dostal pracovní nabídku. Příležitost uplatnit se ve vystudovaném oboru se Princové nikdy nenaskytla. Hned po škole odešla na mateřskou postupně se třemi dětmi. V 90. letech spolu s kolegy manžela založila firmu, která obchodovala s potravinami a provozovala restaurační byznys. "Potravinářství a restaurace tenkrát zažívaly velký rozkvět a v oboru se dalo dobře vydělávat," líčí. Jako obchodní manažerka firmy v práci trávila 12 hodin denně. "Děti doslova vyrůstaly v obchodě," dodává.

Když jí začalo táhnout na padesát a v obchodě strávila téměř dvě dekády, přišla životní krize. "Můj život se najednou proměnil ve stereotyp." Po tom, co si v roce 2006 přečetla knihu o středověké poutní cestě k hrobu apoštola Jakuba ve španělském městě Santiago de Compostela, si uvědomila, že potřebuje absolvovat přesně takový druh dobrodružství. "Chtěla jsem si vyčistit hlavu," vzpomíná na hlavní důvod, kterým ji pouť oslovila.

Manžel se mi smál

K tomu, aby sama ušla 800kilometrovou trať, dokonce postrádala základní dovednosti. "Když jsem se učila skládat spacák, což jsem nikdy nedělala, se mi manžel jen smál," vzpomíná. Španělsky tehdy neuměla ani slovo. To se v průběhu měsíční cesty, kdy se potkala a seznámila s velkým množstvím lidí, změnilo. "Jednou jsem zabloudila a nechali mě u sebe přespat benediktini. Jelikož je to mužský řád, musela jsem noc strávit v předsíni, do kláštera jsem coby žena nesměla," líčí. Jako nejnáročnější popisuje Princová horský úsek trasy v Pyrenejích. "Po cestě tam narazíte na spoustu křížů jako připomínku lidí, kteří přechod nepřežili," přibližuje.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?