Kdyby měl francouzskou inženýrku Sophii Grugierovou stručně charakterizovat její zaměstnavatel, určitě by padlo, že je velmi loajální. V nadnárodním korporátu Schneider Electric, který je celosvětovým lídrem v průmyslové automatizaci a energetickém managementu, pracuje už více než třicet let. Sophie se dokázala prosadit v odvětví, které je považováno za typicky mužské. Po studiu techniky začínala jako ředitelka závodu, až ji její šéf před dvěma lety povýšil na pozici viceprezidentky pro lidské zdroje celé společnosti. Má tak na starosti 200 továren, 80 distribučních center a až 50 tisíc zaměstnanců po celém světě.

Vedle své práce chodí pravidelně povzbuzovat dívky do francouzských škol, aby se nebály studovat inženýrství. Vypráví jim svůj životní příběh a také je chce přesvědčit o tom, že i pro ženy je kariéra v technických odvětvích možná. Její největší radou nejen pro mladé ženy je, aby se nebály zůstat samy sebou a vzaly každou příležitost, kterou budou mít k dispozici.

Prošla jste ve společnosti několika pracovními pozicemi. Proč jste se rozhodla přejít z technického oddělení do HR týmu?

Každá pozice pro mě byla odlišná a každá byla výzvou a skvělou příležitostí posunout se dál. Opravdu jsem si práci jako manažerka v továrnách užívala. Už když jsem kdysi byla pracovnicí v závodu v malé společnosti, oslovili mě, jestli bych se nechtěla stát manažerkou. Řekla jsem si, že to zní zajímavě. Tím jsem chtěla být, až vyrostu. Ale po letech jako technická expertka jsem chtěla objevit, jak se pracuje i mimo továrnu. A tak jsem se rozhodla jít do HR oddělení. Od té doby jsem dělala HR manažerku a zabývala jsem se i řízením lidí, kteří pracují na našich distribučních centrech. A před dvěma lety jsem byla povýšena na viceprezidentku pro lidské zdroje. Mám na starosti dvě stě továren a osmdesát distribučních center po celém světě.

Sophie Grugierová (52)
jarvis_5bd73b9d498e15d21f5bc1ee.jpeg

Vystudovala elektroniku a inženýrství. Od roku 1990 působí v nadnárodní společnosti Schneider Electric, nejdříve byla technickou expertkou. Stala se i ředitelkou několika závodů ve Francii. Před deseti lety se přesunula do HR oddělení společnosti. Před dvěma lety povýšila na viceprezidentku pro lidské zdroje celé společnosti. Vedle své kariéry povzbuzuje mladé ženy, aby studovaly inženýrství. Má za cíl dostat do většího povědomí lidí, že práce v inženýrství není jen pro muže. V současnosti žije v Paříži, kde vychovává dvě děti.

Víte, kolik je u vás zaměstnanců nad padesát let?

Nevím úplně přesné číslo, ale přibližně je nás, zaměstnanců nad padesát, kolem dvaceti procent. Rozložení hodně záleží na konkrétních pracovních pozicích i zemích, ve kterých pracují.

Jak moc je pro vás důležitá věková diverzita napříč všemi týmy?

Hodně. Je to součást naší politiky. Konkrétně v distribučním řetězci ročně organizujeme čtyři akce na téma diverzity a začlenění do pracovního kolektivu. A právě různorodost generací je tématem jedné z nich. U našich zaměstnanců mají akce velký úspěch a hodně jim dávají. Všichni jsou z různých generací a jejich dobrá spolupráce v profesním světě je pro nás zásadní.

Vidíte rozdíly v tom, jak pracují mladší zaměstnanci oproti jejich starším kolegům?

Někdy jsou přirozeně mezi nimi rozdíly, ale nejsou nijak neobvyklé. Je to stejné, jako když se setkají dva lidé jiné národnosti, s různými zkušenostmi nebo i z jiné školy. V tomto ohledu jsou pro nás v současnosti klíčové nové technologie. Ukazují lidem různé formy spolupráce a další pohled na věc. Kouzlo je v tom, jak správně namíchat zaměstnance a nechat je pracovat společně, aby se jeden od druhého učili. U nás například funguje opačné mentorování. Mladí zaměstnanci sdělují své znalosti v nových technologiích svým starším kolegům. Ti se potom naopak odvděčí tím, že s nimi sdílí své dlouholeté zkušenosti.

Jak pohlížíte na to, že některé společnosti diskriminují starší zaměstnance?

Vidím to jako naprosto promarněnou příležitost, protože organizace by díky jejich zkušenostem a znalostem mohly mnohé získat.

Proč si myslíte, že jste se právě vy dostala na tak vysokou pozici?

Myslím, že jsem v první řadě měla dobrého manažera, který byl ochotný riskovat a nabídnout mi takovou pozici. Když mi to řekl, moje první reakce byla, že si nejsem jistá, jestli jsem na to připravená. Ale on mi dodal odvahu a odpověděl, že mi nabízí takovou práci, protože si myslí, že to zvládnu. Pokud to prý nevezmu, ukážu tím, že jim nedůvěřuji a nemyslím si, že oni jsou dostateční profesionálové. Hodně mě povzbudili a pak už bylo mou povinností říct ano. Musela jsem být zkrátka připravená na to, vystavit se takovému riziku.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?