Ptát se manažerů, v čem by se oni a jejich podřízení měli rozvíjet, dává velký smysl ze sociálních a psychologických důvodů. Každý totiž potřebuje mít pocit, že má právo a možnost vyjádřit se k tomu, co se ho bytostně týká. Z pohledu výkonnostního to už tak velký smysl však nedává. Proč? Protože téměř nikdy nedostaneme od dotyčného smysluplnou a funkční odpověď.

Čím to je? Zaprvé, dotázaní nemají potřebný odstup. Jsou zajatci svých osobních a firemních myšlenkových stereotypů. Vždy nakonec dojdou nejdál, jak sami mohou, a když vyčerpají své možnosti, nápady a jejich variace, bezradně se zastaví. Nevědí, co dál, nevědí, kde dělají chyby, kde je příležitost k růstu. V té chvíli další pokrok buď není možný, nebo začne být velmi pomalý. Za druhé, většina dotázaných není k takovému posuzování znalostně vybavena. Jsou to sice profesionálové, ale v jiných oborech.

Lehká a těžká hlava

Školení time managementu jsou pořád velmi oblíbená a žádaná. Mají je rádi školitelé, zadavatelé i účastníci. Když zaměstnancům nabídnete na výběr z patnácti možností školicích programů a zařadíte mezi ně time management, můžete se vsadit, že bude zvolen do finální pětky. O čem to však vypovídá? Skutečně ti lidé pociťují tak silnou potřebu rozvíjet své sebeorganizační schopnosti, zkracovat realizační časy, zvyšovat svou výkonnost? Dejme tomu, kdo chce, ať si tomu věří. Ti nedůvěřivější z nás se ale nejspíš přikloní k jiné verzi příběhu.

V této verzi se zájemci o školení time managementu dělí do dvou základních skupin. Do té první, která tvoří drtivou většinu, patří ti, kteří se školí pouze z nutnosti nebo povinnosti. A když už tedy musí na nějaké školení jít, vybírají si takové, které zní povědomě a na první pohled vypadá, že bude zábavné, lehké a hlavu nezatěžující. A přesně tomu obrazu vyhovuje běžná představa o školení time managementu.

A pak je tu ta druhá skupina. Překvapivě ani ta se neskládá z lidí toužících po školení, ale z lidí volajících o pomoc. Lidí, kteří prožívají trýznivé pocity zahlcení, jsou frustrováni, mají všemožné neurotické projevy, jsou zaplavováni úzkostnými pocity, jsou to lidé, kteří cítí, že mají potíže, ale nedokážou formulovat, co přesně potřebují. A tak se snaží intuitivně volat o pomoc směrem, který se zdá být jejich potížím nejblíže.

A jsme zpátky u tématu, kterému jsme se věnovali v úvodu textu. A sice, že bychom neměli chtít po pacientech, aby si sami stanovovali svou diagnózu. Jsou to vysoce postavení manažeři, specialisté na vzdělávání, školitelé, kteří by měli odkrývat podstaty jevů a vytvářet pro ně zvládací postupy. Ale dělají to? Ani moc ne, ve většině případů se spokojí s rolí nákupčích nebo v případě školitelů s rolí prezentátora univerzálních banalit.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?