V České spořitelně pracuje Petr Michalík už přes patnáct let coby vývojář v IT oddělení. Jeho lidé se soustřeďují mimo jiné na to, jak a čím budeme v blízké budoucnosti platit. A jak se budou tyto platby ověřovat. Tedy nejen esemesky do mobilu, otisk prstu, trojrozměrná certifikace za pomoci skenu obličeje, ale i třeba zjišťování, v jaké duševní pohodě člověk byl, když zrovna manželce kupoval kytku na benzince. I díky tomu je fanouškem agilního řízení, protože podle něj na projektech šetří peníze i čas. Prostě "ajťák", který míní, že za více než čtvrt století fyzické bankovky už budou existovat leda v muzeu. Hlavu si však od práce nezapomíná pravidelně vyčistit, a to dlouholetým koníčkem − astronomií. Za hvězdami neváhá cestovat i do odlehlých končin světa, jako třeba do Botswany. Tam se totiž ještě dá nebe pozorovat a fotit bez světelného smogu, jaký je běžný v civilizaci.

"Přitom jsem ten typický "ajťák", vývojář, co autisticky sedí a kouká do počítače," směje se muž, jenž stereotyp "ajťáka" dokonale vystihuje i tím, že v běžné řeči používá pro laika nesrozumitelná slova z planety IT, ale jeho druhou kariérou jsou hvězdy. Což je úplně jiný svět.

Je to jen můj dojem nebo platí, že lidé z IT mají obvykle zajímavé koníčky?

Nepletete se. Vidím to kolem sebe také. Třeba můj kolega Ivan Novák, který mě před lety přijímal do České spořitelny, je plachtař a létá na kluzácích. Letos v létě dokonce skončil pátý na mistrovství světa v Polsku. Což je slušný úspěch. Dělal jsem mu tam pomocníka a v tu chvíli to byl i můj koníček. Možná mě na tom stejně jako na astronomii přitahuje to, že jde o hodně komplexní záležitost. Zasvětí člověka do celé řady oborů. Plachtaři musí být zkušení v meteorologii, v technice, protože letadla si spravují sami, v matematice…

Petr Michalík (47)
jarvis_5bf8168e498ec86e38280eb0.jpeg

Člen dvaadvacetičlenného týmu pokročilých inovací v České spořitelně. V České bankovní asociaci vede skupinu pro definici standardu českého open bankingu. Je ženatý, má tři děti. Jeho koníčkem je amatérská astronomie, i když v jeho případě už slovo "amatér" moc neplatí. Je to jeho druhý život vedle práce, protože za svým koníčkem neváhá cestovat po celém světě a hledat místa bez světelného smogu, kde se dají hvězdy dobře pozorovat. Tedy konkrétně spíš komety. Také s sebou stále nosí skicák a černobílé akvarelové tužky, a ve volných chvílích si skicuje. Má rád zejména architekturu. Jinak je členem sekce pro meziplanetární hmotu České astronomické společnosti. Meziplanetární hmota jsou právě komety, meteorority a další objekty ve vesmíru. Svůj koníček i práci ve stejném týmu bankovních inovací sdílí i se svým bratrem dvojčetem Pavlem, jenž se věnuje především vývoji API České spořitelny.

Dost často se kolegové taky věnují umění nebo něco vyrábí. Měli jsme třeba jednoho, který se věnoval specifickým fotografiím v infračerveném světle, což byly úžasné věci. Nebo třeba kolegové mají 3D tiskárny, které si sami postavili, a něco si na nich tvoří. Takže dovedou svůj programátorský um přetavit v něco, co vytváří umělecká díla či je to užitečné pro ostatní. Třeba přijde kolega za jiným a říká: "Hele, mně se rozbil knoflík od karmy, vytiskneš mi ho?" A pro dotyčného je to výzva, naučit to tiskárnu.

Jak jste se ke hvězdám vlastně dostal?

Už s bráchou jako dítě. Nám se to líbilo, a tak jsme si našli nějaké knížky o astronomii a četli si v nich. Internet ještě neexistoval, tudíž jsme leželi v knihách. Pak jsme si našetřili na první dalekohled, jen co jsme mohli chodit na první brigády. To byla osmistovka z přerovské Meopty, dodnes ho mám schovaný. A začali jsme s pozorováním. Zároveň s tím jsme se dostali k prvním výpočtům, protože ono to není jen o tom, že mám dalekohled a někam ho namířím na oblohu, ale chci vědět na co a kdy. A v tom už je právě ta krásná komplexnost: potřebujete využívat matematiku, fyziku, umění fotografování nebo třeba být zruční v elektrotechnice a optice, abyste si vyrobila na dalekohled to, co je třeba, když se něco pokazí. Což ostatně dělám dodnes, protože sehnat některé věci je těžké. Jsou to třeba součástky, které se v Čechách nachází jen v pár kusech a v zahraničí se dají sehnat jen za neskutečné peníze.

Počkejte: čočku do dalekohledu si přece doma na koleně nevyrobíte a nevybrousíte…

Ale ano. Jsou na to postupy a i dnes jsou lidé, kteří si je vyrábí sami, i když už dnes nejsou tak nedostupným zbožím jako v 80. letech, kdy u nás skutečně nic nebylo. A zase je to pro ty lidi koníček, umět si to udělat sám.

Vidíte, a já myslela, že si kluci pořídí dalekohled spíš proto, aby mohli pozorovat třeba holky nebo je pak při měsíčku romanticky ohromovat znalostmi hvězdné oblohy.

Tak to ne, to slečny obvykle po chvíli pozorování moc nebaví. Někomu se to totiž může opravdu zdát jako trochu nudný koníček, protože když se podíváte dalekohledem na oblohu, neuvidíte rej pestrobarevných hvězd a mlhovin, jak jej asi každý zná z časopisů. Jenže takové snímky vznikly sto padesát kilometrů nad Zemí. Ve skutečnosti jsou však barvy na obloze viděné ze země jen velice slabé, takže je laik často ani nepostřehne. Do planetária jsme ale chodili na kroužek elektrotechniky. Za tím vším u nás s bráchou byl jen skutečný zájem o astronomii a všechny ostatní koníčky se nám k tomu báječně hodily.

Vy neváháte vyrazit za pozorováním nebe ani do pouště, že?

Ano, byl jsem před časem v Argentině, Paraguayi, Brazílii… Obloha tam vypadá úplně jinak. Loni jsme se domluvili s bratrem a sami dva vyrazili do Botswany. Tam bych se rád dostal ještě jednou s dalekohledem, protože to byl úplně jiný zážitek. Plánovali jsme to dlouho předem a zůstali jsme tam několik týdnů. Z Johannesburgu jsme vyrazili vybaveným půjčeným autem a jeli jsme vlastně ve stopách cestovatele Emila Holuba. Chtěli jsme dělat něco, co má smysl a cíl. Takže jsme vzali jeho cestopisy a vyrazili. Dokonce jsme byli i v tom domku, který do cestopisu nakreslil a popisoval tam i setkání s králem Bakweny. Skutečně jsme ho našli, i když teď, po uplynulých sto letech, už jsou z něj jenom rozvaliny. Vlastně jsme nakonec objeli celou Botswanu po jejím obvodu. Chtěli jsme se dostat ještě na Viktoriiny vodopády, ale když jsme viděli ty proudy turistů, tak jsme to otočili jinam. Spali jsme v komunitních rezervacích u domorodců a cestou zpět do Jihoafrické republiky jsme si řekli, že musíme přejet Kalahari. To je místo na pozorování hvězd úplně úžasné. Byli jsme tam v červnu, kdy začíná zima, což znamená, že přes den je skoro třicet a v noci minus osm. Teplotní rozdíly sice komplikují cestování, ale díky tomu, že jsou tam chladné jasné noci, vidíte na obloze tělesa, která je u nás možné pozorovat jenom dalekohledem.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?