Zaujme na první pohled. Na komodě hned proti vstupním dveřím do kanceláře ředitele motolské nemocnice leží totiž vedle jiných suvenýrů položená historická bambitka. "Tím střílíte nezvané návštěvy?" zavtipkujeme. "To je replika, ale je to dobrý nápad k zamyšlení," směje se Miloslav Ludvík. Devatenáct let řídí největší českou nemocnici. Vlastně s roční pauzou, kdy z pozice ministra zdravotnictví vedl celý resort. Spíš by však v jeho kanceláři člověk, který šéfa Fakultní nemocnice Motol zná, čekal sbírku zmenšenin reálných letadel, protože je velký fanoušek létání. K suvenýrům mu zřejmě brzy přibudou i nějaké předměty z Filipín. Právě odtud se totiž chystá nemocnice lákat zaměstnance, aby šli za prací do Česka. Tak moc personál chybí.

Před dvaceti lety jste u nás zakládal pobočku nadnárodní farmaceutické firmy, máte zkušenosti s šéfováním státnímu úřadu, řídil jste ekonomicky orientované firmy a léta jste v čele největší nemocnice. Můžete proto jako málokdo jiný porovnávat, jaké jsou rozdíly mezi druhy řízení. V čem je vidíte?

Rozdíl je v tom, že řídíte státní nemocnici. Kdybych totiž řídil nestátní špitál, tak tam zase pak až tak velký rozdíl v managementu není. Ty jsou totiž také orientované na výkon a zisk. Jenže ve státním musíte brát ohledy na jiné zákony. Administrativní džungle je jiná, protože pečovat o státní majetek je daleko horší a obnáší to víc předpisů, na které musíte brát ohled, než v komerční sféře. Řekl bych, že manažersky je proto vyšší level řídit státní firmu než jiný byznys.

Jaká byla největší výzva, s níž jste se ve státním sektoru setkal? To, že jste přivedl Motol z červených čísel do černých?

Finance určitě nebyly tak velký problém jako fakt, že tato nemocnice má pozici jedničky v zemi. Je největší a v devadesátých letech byla také nejproblémovější. Takže spíš stabilizace organizace coby celku.

Miloslav Ludvík (55 let)

Manažer a exministr zdravotnictví. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a poté i Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Věnoval se obchodu jako obchodně-ekonomický ředitel společnosti Wellcome East Europe nebo výkonný ředitel firmy ČS Factoring. Byl také generálním ředitelem české pobočky nadnárodní farmaceutické společnosti Apotex. Od roku 2000 do roku 2016 působil jako ředitel Fakultní nemocnice v Motole, odkud si na rok odskočil na ministerský post. Nyní zpět šéfuje nemocnici v Motole. Třikrát byl zvolen jako kandidát za ČSSD na pražský magistrát. Je ženatý, má tři dcery a jeho velkým koníčkem je létání.

Čím to, že právě ve zdravotnictví je tak těžké sehnat lidi, i když špitály mezi sebou soupeří nabízením bytů, zaměstnáním zbytku rodiny nebo statisícovými náborovými příspěvky?

Lidé chybí, protože se tu udělala řada dramatických chyb kolem roku 2004, co se týče změn ve vzdělávání sester i lékařů. Další věc je, že to není jen český problém. Stejný řeší manažeři ve vyspělejší části Evropy. V té méně vyspělé nejsou takové potíže. Slyším to v Německu, Rakousku, Anglii a my do té vyspělé části Evropy, co se týče zdravotnictví, patříme. Celé je to dáno kombinací mnoha faktorů, když pominu ten český se vzděláváním. Mladá generace chce do práce nastupovat až ve čtyřiadvaceti letech. Dříve chodily sestry do nemocnic v osmnácti a to je dramatická změna. Obrovsky také klesá chuť pracovat přesčas. Nemluvím teď o kategorii padesát plus, ale o kategorii třicet minus. Generace mileniálů je přesvědčená, že volný čas je absolutně svaté a nárokové právo. Bohužel jsou obory, kde je nepřetržitý provoz potřeba.

Má to nějaké řešení?

Nevím. Co bych já udělal, je, že by se z každé zdravotnické školy stala vyšší odborná škola. Tedy každý, kdo by z ní vyšel, by měl titul. Zvýšilo by to prestiž a úroveň jednotlivých zdravotnických škol. Další řešení vidím v tom, že by studenti nemuseli na zdravotnických školách maturovat z matematiky.

Vrátil byste tu praxi, že praktické sestry nastupovaly do nemocnic v osmnácti letech?

To už nejde vrátit, i když s osmnáctiletými je snazší domluva než se čtyřiadvacetiletými lidmi. Dnes si všichni chtějí co nejvíc užít. Takže v práci je ideálem mileniála hlavně žádné noční. Mladí dnes chtějí dělat od osmi do čtyř a konec.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?