Narodila se do rodiny vodáků. Dětství strávila na vodě a už v desíti letech se začala účastnit závodů. "Celá rodina pádlovala, sestra, bratr, máma byla reprezentantkou, a dědeček byl dokonce na olympiádě. Jezdit na vodě pro mě bylo normální," vzpomíná Marie Sehnalová, za svobodna Řihošková, česká kajakářka a kanoistka, držitelka několika medailí na mistrovstvích světa, dnes podnikatelka a matka dvou dcer. Vystudovala Fakultu životního prostředí na České zemědělské univerzitě a poté, co vodní slalom v 31 letech opustila, začala se věnovat dětem a podnikání. Společně se švagrem se pustila do distribuce přírodních barev a olejů. "Vždy jsem se bála, že skončím jako vyhořelá sportovkyně," svěřuje se bývala závodnice. Na vodě podle ní platí stejné pravidlo jako v byznyse. Není nejúspěšnější ten, komu se vše daří, ale ten, kdo se nehroutí, když dělá chyby.

Cela vaše rodina je sportovně založena a má silný vztah k vodě. Vedli vás ke sportu nějak cíleně?

Jezdili jsme na vodu jako děti. Nás to bavilo a měli jsem oproti našim vrstevníkům náskok. V době, kdy závodil můj děd, lidé dělali to, co je bavilo. A když jim někdo změřil stopkami čas a seřadil je podle výsledků, ukázalo se, že byli dobří. Lidé nesoutěžili kvůli vysokému výkonu. Nebyla nutná ani takzvaná raná specializace, kdy se děti už od čtyř let začínají úzce specializovat na konkrétní pohybovou aktivitu. Dnes je to absolutně normální. Často to děláme, protože chceme mít doma Jágry a Kvitové. V tom vidím spíše ambice rodičů než zábavu dětí. Spousta fyziologů dokonce tvrdí, že pohybová specializace zhruba do 12 let nemusí být úplně prospěšná z hlediska pohybového rozvoje.

Mění tento přístup povahu sportu?

Zásadně, a to z hlediska tlaku na výkonnost. Nechci zobecňovat, ale zdá se mi, že dřív víc záleželo na tom, co koho baví, zatímco dneska je daleko méně prostoru pro neorganizovanou hru a je vyšší tlak na výsledky. Tato změna je částečně dána i změnou prostředí, kdy děti nemají příležitost trávit čas volnou hrou.

Marie Sehnalová (Řihošková) (37)

Závodnice ve vodním slalomu, držitelka několika medailí z mistrovství světa a mistrovství Evropy ve vodním slalomu. Narodila se v Olomouci, kde do roku 1999 žila. Poté se přestěhovala do Prahy. Má dvě dcery. Vystudovala obor krajinné inženýrství na České zemědělské univerzitě v Praze. Je jednatelkou firmy Biofa a ombudsmankou Strany zelených.

Vedete ke sportu i své děti?

V rodině lyžujeme, surfujeme, muž aktivně jezdí na raftech. Neřekla bych, že je někam vedeme, ale v kajaku už seděly.

V kolika letech jste si uvědomila, že z vás bude sportovkyně?

Bylo to docela brzo. V deseti letech už jsem za sebou měla pár závodů, ale nebylo jich moc. Ve slalomu se začíná závodit od 11 let a v 10 letech jsem jela dvakrát za rok závod v kategorii předžáků. Většinou šlo o děti těch rodičů, kteří se kolem sportu pohybují.

Na vysoké škole jste ale studovala životní prostředí. Proč jste nenastoupila na sportovní školu?

Potřebovala jsem se vymezit vůči rodinné tradici. Sice jsem netušila, co chci studovat, chtěla jsem jen jezdit na vodě, ale věděla jsem, že jednoho dne se sportem skončím. K přírodě jsem měla silný vztah a zaujal mě obor krajinné inženýrství, tak jsem tam nastoupila.

Jak se vám dařilo slaďovat školu a tréninky?

Bylo to náročné. Trénink obvykle probíhal dvakrát denně, byla to hodina čisté fyzické aktivity, plus převlíkání, transport, někdy rehabilitace. Vstávala jsem v půl šesté, v sedm jsem byla ve škole, pak jsem šla do Troje na trénink, opět do školy a zase na trénink. Vyžadovalo to velkou motivaci. Můj kouč říkal, že dvě věci se dají zvládnout, ale tři už ne. Mou hlavní motivací bylo dokončit vysokou školu. Strašně jsem se totiž bála, že skončím jako vyhořela sportovkyně. A také jsem chtěla vyhrát olympiádu!

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?