Tak na tento Den s manažerem jsem se vyloženě těšila. Jednak zapracovala nostalgie: kdysi jsem s Michalem Lukešem dělala svůj vůbec první novinářský rozhovor v Praze. To tehdy, když se stal v pouhých 26 letech ředitelem největší kulturní instituce v Česku. A pak vím, že je to nenapravitelný optimista, který navíc pusu nezavře, takže si s ním člověk užije dost legrace a novináři mají i šanci zjistit řadu zajímavých věcí z historie. Koneckonců − historikem chtěl být už od páté třídy základní školy.

Jediné, co není typické pro post vysokého manažera, jakým již 17 let Michal Lukeš v čele Národního muzea je, je fakt, že neřídí auto. Nemá totiž řidičák. Takže jej klidně můžete kdykoliv potkat v metru či ve vlaku. Což je ostatně doprava, kterou to má z domova za Prahou do práce v centru na Václavském náměstí nejpohodlnější a nejrychlejší. Na hlavním nádraží, tedy jen pár kroků od budovy bývalého Federálního shromáždění, kde má kancelář, je to vlakem 25 minut, kdežto autem by cestoval hodinu a půl. Takto navíc ještě stihne ve vlaku vyřídit nejdůležitější e-maily.

Jeho den začíná v šest ráno tím, že se budí společně se svými dcerami. Vypraví je do školy a do školky a ve své kanceláři sedí zhruba od půl deváté. "To začíná nejnudnější část dne. Byrokracie, papíry a zase papíry," rozhodí trochu zoufale rukama nad stolem plným pracovních smluv, dopisů a další administrativy, kterou je nutné podepsat. "Nezdá se to, ale mýma rukama musí projít i třeba dovolenky mnpha zaměstnanců, kterých je celkem 550, cestovní příkazy, faktury, objednávky prací, protože pod nás spadá 40 objektů, takže na stole generálního ředitele se denně shromažďuje fakt velká kupa papírů," vysvětluje. Papírování mu obyčejně zabere hodinu, tentokrát je však mnohem kratší: čeká jej mimořádná výroční porada oddělení PR.

Vrátíme lidem velrybu

"Teď je porada poměrně velká − sejdeme se dohromady i s výstaváři a stavaři, protože se potřebujeme dohodnout, jak to udělat s produkcí expozic. Muzeum je sice opravené, ale do konce roku − což je za chviličku − musíme otevřít osm tisíc metrů čtverečních stálých expozic. Rádi bychom otevřeli třeba výstavu 20. století k výročí 17. listopadu, což znamená, že se právě tvrdě pracuje na finalizaci odborných příprav i na zadávání veřejných zakázek na zhotovitele," říká cestou ředitel.

Na poradě se také řeší, jak změnit komunikační strategii muzea, jelikož muzeum vyvíjí celou novou aplikaci, která návštěvníka provede. A taky se řeší fakt, jak přes média říct návštěvníkům, že muzeum bylo nejdřív jen normálně staré. Pak se zavřelo kvůli opravě, a bylo tedy důležité dát návštěvníkům vědět, že celá instituce nestojí jen na jedné budově, ale spadají sem třeba zajímavé hudební nebo cestovatelské expozice v centru Prahy. Jenže doba pokročila a změnily se webové stránky a moderní technologie a nová podoba muzea mění i cestu k lidem.

Michal Lukeš

Vystudoval historii a slovakistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Absolvoval stáže v Německu, Rakousku, Itálii a USA. V Národním muzeu začal pracovat už jako student vysoké školy, a to na postu dokumentátora oddělení novodobých českých dějin. Před tím, než se stal zřejmě nejmladším ředitelem velké státní instituce v Česku, pracoval ještě dva roky jako náměstek ředitele Divadla bez zábradlí. V jeho 26 letech jej tehdejší ministr kultury Pavel Dostál jmenoval ředitelem Národního muzea včetně všech jeho přilehlých institucí. Ředitelem je doposud. Je ženatý, má dvě děti a jeho obrovským koníčkem je vaření. Jako kuchař si ostatně přivydělával i na vysoké škole.

"Takže teď se znovu mění komunikační strategie a celé vedení hledá cestu, jak návštěvníkům říct, že se sice lidem vrátí stará známá velryba, která mimochodem z budovy ani v době rekonstrukcí nezmizela, ale zároveň nejsme cosi old fashion. Tedy ty zaprášené vitríny, jako dřív v polorozpadlém domě, kde vymýšlíme expozice mamutů, abychom byli aspoň něčím pro návštěvníky atraktivní, ale že jde už o moderní muzeum, kam se dá jít skvěle pobavit. Dostali jsme šanci na nový život. A je jasné, že už nestačí jen muzeum otevřít a prodávat lístky. Dnes hledáme cesty, jak komunikovat s cílovými skupinami návštěvníků," doplňuje generální. A vzápětí se nechává unést historickou exkurzí ke stavbě.

"Je jen málo tak moderních muzeí v Evropě. Je to sice novorenesanční budova, ale ty samotné vnitřní konstrukce jsou stavěny na svou dobu moderní newyorskou metodou. To znamená železné konstrukce domu, které jsou vyzdívané a teprve na ně je nalepený ten vnější dortík. Stavaři mě teď asi utlučou, jak to neodborně vysvětluju, ale ona to byla na tehdejší dobu docela dost převratná metoda. Tak třeba v těch chodbách, kde bylo technické zázemí pro zaměstnance, se použil vlnitý plech. Památkáři to tam pietně zachovávají, protože to je asi první použití levného, dobrého a dodnes moderního materiálu, ovšem již na sklonku 19. století. To mě samotného překvapilo," vysvětluje Lukeš. Stačí. Je víc než jasné, že po rekonstrukci má muzeum skutečně šanci na úplně jiný život.

I o tom je na poradě řeč. Nově otevřené muzeum už totiž nebude mít dámy na trhání lístků, ale turnikety. Nejenže se tím zmenší fronty, protože člověk si sám bude moci pípnout vstup z předem zakoupené vstupenky z chytrého mobilu, ale zároveň se napojí na zdejší wi-fi a získá tak další zajímavé informace o výstavách. A muzeum ostatně taky − o samotných návštěvnících, které bude moci pozvat příště na novou zajímavost.

Ředitel v dobrovolném exilu

Hned po poradě řeší Michal Lukeš pracovní telefonáty a je znát, že je na roztrhání. Po osmi letech totiž končí rozsáhlá rekonstrukce historické budovy Národního muzea a blíží se konečná kolaudace. Ta bude 26. února, a historická budova se tudíž nastálo otevírá už v březnu. Každý chce slyšet, co nového se chystá a jak se podle něj těch uplynulých osm let podepsalo na jeho životě šéfa důležité státní instituce. Konkrétně například tak, že se on sám i jeho podřízení přestěhovali do sousední budovy bývalého Federálního shromáždění, která také spadá pod muzeum.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?