Každý den s manažerem se mi zapíše do paměti něčím výjimečným. Ten se Stéphanem Nicolettim byl nezapomenutelný tím, že jsem slzela smíchy natolik, až se mi rozmazala řasenka. Stačí, když charismatický Francouz, jinak generální ředitel jedné ze tří nejsilnějších stravenkových firem v Česku UP Česká republika, dříve známá pod názvem Le Cheque Déjeneur, začne popisovat své krušné začátky v Česku. Skončil školu, prošel tehdy povinnou vojenskou službou ve Francii, a když se rozhlížel co dál, známý mu nabídl místo v Praze. Tady se totiž právě rozjížděla nová pobočka tradiční francouzské firmy na stravenky. Na nabídku kývl a to mu změnilo celý život.

"Já vůbec nevěděl, kam jedu. Ještě večer před odletem jsme seděli v hospodě s kamarádem a říkali jsme si: Praha, proboha, kde to je? Někde v Rusku?" vzpomíná. Psal se rok 1996, jemu bylo čtyřiadvacet a neznal ani slovo z jazyka země, do které přijel. "A teď si představte, že jsem vystoupil na stanici metra Hůrka, kde jsem měl zajištěný byt, a byl večer. Hrůza. Šok. Jen já sám, tma, všude kolem samé paneláky, žádné obchody. O supermarketech, které jsem znal z Francie, jsem si mohl nechat jen zdát," popisuje první setkání s Prahou. Několik dní tak ani nevěděl, jak je Praha krásná, protože se do centra nedostal. Pendloval mezi bytem na okraji Prahy a sídlem firmy tamtéž. Začínali spolu ve dvou, s dalším francouzským kolegou a zároveň spolubydlícím, takže první rok ani nevěděli, jak se najíst. Nedokázal si jídlo objednat, a tak se živil výhradně těstovinami z pytlíku.

"To bylo rychlé, šup šup, a už jsem zase mohl pracovat. Taky to bylo jedno z mála jídel, které místní večerka nabízela, a hlavně se to nedalo s ničím splést. Ne jako když jsem se pokoušel si objednat něco v restauraci a přinesli mi něco podivného, rozhodně ne to, co jsem chtěl," vzpomíná. Jen o víkendu si dovolil vyhodit si z kopýtka a cestoval přes půl města do tehdy jediného pražského McDonald's na stanici metra Muzeum.

V celosvětovém řetězci se mu taky nemohlo stát nic podobného jako v restauraci, když se jej servírka zeptala, jestli si dá po jídle ještě kávu. "Nemám rád zdrobněliny jako pejsek, kočička a tak. Už jsem byl hrdý na to, že to umím rozlišovat, tak jsem jí chtěl říct, že si kávu nedám, že mě bolí žaludek. Jenže mi nedošlo, že žaludek není zdrobnělina od slova žalud. Dodnes nezapomenu ty obličeje okolosedících ani to, jak mě má brzy budoucí žena celá rudá vleče domů," vzpomíná.

Divoká léta s Halinou-Malinou

"Víkendy vypadaly tak, že jsme si se spolubydlícím kolegou řekli: Co podnikneme? Hospoda, holky, diskotéka? Haha. Vtip. Vzali jsme nůž a dva dny řezali kartony se stravenkami, abychom je pak mohli spočítat, roztřídit a rozvézt k zákazníkům. Když se nám povedlo sehnat firmu, která si zaplatila reklamní prostor, tak jsme vzali lepidlo, dvakrát přetřeli štůček a ještě udělali cvak cvak z každé strany, aby reklama na bloku stravenek držela. No a když musíte udělat sedm tisíc štůčků, tak to máte víkend v háji," vypráví kuchyňské začátky firmy. Těch zákazníků bylo mimochodem na začátku jen pět a konkurence na trhu stravenek byla velká. A divoká.

"Jako na Divokém západě. Vše bylo dovoleno a byly to dost kovbojské časy. Restauratéři byli často naštvaní, protože podnikání se stravenkami tu vypadalo tak, že majitelé těch lokálních firem si nakoupili drahá auta, žili na vysoké noze, ale už jaksi zapomněli zaplatit těm hospodám, takže řada stravenkových firem krachovala a zůstávaly po nich dluhy. Málokdo si dnes vzpomene, že třeba jednu z nich zaštítila svou tváří i populární spisovatelka Halina Pawlowská, takže stravenky této zkrachovalé firmy se jmenovaly Halina-Malina."

Řadu z takových firem proto tehdejší Le Cheque Déjeneur odkoupil a pomalu, ale jistě si budoval stále silnější postavení na trhu. Dnes trhu prakticky dominuje trojlístek firem − spolu s Up je to ještě Sodexo a Edenred. Naposledy v roce 2007 firma koupila známou stravenkovou společnost Sorbi. A jak rostla firma, rostl i Stéphane Nicoletti. Prošel si mnoha pozicemi, ale zůstal věrný jen této jedné firmě. "Dostal jsem důvěru jako mladík a díky tomu, že jsem si od začátku všechno dělal sám, jsem mohl vyrůst. To by se mi v mateřské společnosti ve Francii nepodařilo tak rychle," říká a dodává, že na mladých schopných lidech firma ostatně dodnes stojí a sází na ně.

"Můj francouzský šéf jezdil často po Evropě a brával rád stopaře. A víte, kolik z nich už dostalo práci ve firmě, vyrostlo a dnes jsou úspěšní v tom, co dělají? Filozofie zakladatele, který společnost před padesáti lety založil, je, že se o zisk bude dělit se zaměstnanci. Takže společnost ve Francii funguje jako družstvo a spolumajitelem je vlastně každý zaměstnanec. Podobný institut ale tady v Česku není," popisuje. Navíc vysvětluje, že filozofie majitele se odráží v tom, že francouzský šéf společnosti nemá problém vzít partu mladých zaměstnanců jen tak do hospody na pivo a popovídání. "Možná i díky tomu je loajalita k firmě velká. Už když to vezmu jen za Česko, tak většina z těch lidí, kteří s námi začínali, je tu dodnes," říká šéf.

Ostatně za stopem je i zajímavý příběh sponzorství jednoho ze známých českých kulturních časopisů A2. To totiž taky šéf vzal místního novináře jednou do auta a od té doby je firma sponzorem tohoto časopisu, takže místo lesklých plytkých magazínů tady všude leží literární časopis.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?