jarvis_5c98f3c7498ec245710c2a9f.jpeg
Podnikatel Martin Cígler
autor: Tomáš Nosil

O volbě místa pro podnikání nijak neuvažoval. Když na začátku devadesátých let zakládal firmu, začal tam, kde právě bydlel. Ani během času ale nepociťoval rozdíl v tom, kde jeho firma sídlí. Dnes už se ostatně stejně část softwaru prodává přes internet, a u větších zakázek jezdí dodavatel za zákazníkem. "Česko není tak velké, aby to nešlo," říká zakladatel společnosti Cígler Software Martin Cígler.

Kde se vlastně zrodil nápad založit si firmu na účetní software?

V lednu 1990 jsem pracoval ve výzkumném ústavu veterinárního lékařství. Kromě mě tam pracovalo asi tři sta veterinárních lékařů. Byl jsem jedním z mála těch, kteří tam měli zkušenost s počítači a technikou vůbec, a rozhodně jsem tam byl jediný programátor. Vytvářel jsem programy zajišťující spojení mezi tehdejšími JZD a zvěrolékaři. Když po listopadu 1989 začali téměř všichni fungovat jako podnikatelé, já zrovna pracoval na programu nazývaném Veterinární ceník, šlo v podstatě o ceník léčiv pro tento obor. Jenže pak nastal problém, abych mohl dostat zaplaceno, musel jsem vystavit fakturu. A to byl začátek.

Dal jsem v práci výpověď a oznámil manželce, že začínám podnikat. Byla v té době těhotná, takže jsem jí opravdu radost neudělal. Nicméně pak jsem během několika týdnů naprogramoval první verzi svého fakturačního programu. V té době začínalo podnikat množství lidí a měli podobný problém jako já původně. Takže jsem začal program prodávat. Odtud už to byl krůček k požadavku umět fakturu také zaúčtovat. Sedl jsem tedy k počítači a na Invexu 1990 jsem vystavoval účetnictví Money 1, což byl jeden z prvních účetních programů na našem trhu vůbec. Začátek byl vlastně poměrně jednoduchý.

Jedna z věcí, kterou podnikatelé na vašem účetnictví oceňovali, byla jednoduchost. Základní účetní úkony mohli zvládnout i lidé, kteří se v tomto oboru nevyznali. Bylo to tak?

Situace v té době byla trochu jiná než dnes. Můžeme to přirovnat k době, kdy Apple otevřel poprvé svůj AppStore. První aplikace, které se zde objevily během měsíce, byly poměrně jednoduché. Byly to ty, které se daly vytvořit za pár týdnů. Mně zabralo naprogramování účetního systému na začátku devadesátých let asi dva měsíce, přičemž jsem ho dělal opravdu sám. Nároky uživatelů na tyto systémy byly v té době relativně malé − nepotřebovali množství funkcí. Šlo o to, aby program plnil ty základní úkoly, které potřebovali řešit. Ale i z pohledu technologie byly věci o něco snazší, používalo se v podstatě jen pár programovacích jazyků, nevyužívalo se množství zásuvných modulů jako dnes a tak dále. Takže od rozhodnutí vytvořit účetní software do prodeje první licence neuběhly ani tři měsíce. Dnes vytvoření konkurenceschopného ERP systému znamená práci pro tým lidí na čtyři až pět let. Ten vývoj je opravdu hodně podobný tomu, co zažíváme u chytrých telefonů. Dnes najdeme v obchodech Google i Apple propracované aplikace, jejichž vývoj trval řadu měsíců i let. Přitom před lety jsme my sami zkoušeli, jak bude prostředí těchto obchodů fungovat, a během čtrnácti dní jsme připravili aplikaci Money Dnes. Přestože neuměla nic jiného než stahovat aktuální bankovní kurzy, stáhlo si ji tehdy přes 60 tisíc lidí. Byla totiž jednou z prvních, které něco podobného uměly, a navíc to byla jedna z prvních českých aplikací na AppStore.

Jaká byla cesta od okamžiku, kdy jste sám vytvořil první produkt, ke skutečně fungující firmě?

Přibližně první rok či rok a půl jsem těžil hlavně z kontaktů, které jsem měl. Mnoho kamarádů kolem mě byli programátoři nebo měli k IT nějak blízko. Takže jsem je postupně zapojoval. Zhruba v roce 1992 už jsme začali nabírat lidi z volného pracovního trhu a postupně jsme rostli. Ve druhé polovině devadesátých let jsme měli asi třicet lidí. Jak já říkám, je to ta hranice, kdy můžete jít společně do restaurace, ale už potřebujete rezervaci.

V devadesátých letech bylo Brno jakousi líhní pro počítačové firmy u nás. Vzniklo jich tam hodně. Čím to podle vás bylo?

O místě podnikání jsem opravdu na začátku vůbec neuvažoval, bydleli jsme v té době v Brně. V devadesátých letech byla situace na trhu práce z našeho pohledu o něco jednodušší. V té době v Brně nesídlila žádná z velkých IT firem jako dnes. Vysoké učení technické a také Masarykova univerzita již tehdy vyučovaly počítače a programování. Obě tyto školy dodnes produkují velmi kvalitní pracovníky pro IT, byť každá trochu jinak zaměřené. A tihle lidé byli v Brně i v devadesátých letech. Musíme si navíc uvědomit, že práce programátora v polovině devadesátých let byla vnímána trochu jinak než dnes. Možná z té doby se s tímhle oborem pojí pocit, že jsou to "jacísi divní lidé". Většina tehdejších programátorů přitom nebyli vystudovaní programátoři, ale absolventi strojní fakulty či dalších technických oborů, které programování prostě bavilo. Takže tehdy sehnat programátora bylo mnohem snazší. Dnes je to úplně jinak.

Jak se měnila atmosféra ve firmě s narůstajícím počtem zaměstnanců? Začínal jste sám a postupně jste rostli. To je pro mnoho manažerů kritická situace.

Vždycky jsem si zakládal na tom, že ve firmě panuje jakási kamarádská atmosféra. Nemyslím, že by se to v čase nějak zásadně měnilo, a zdá se mi, že to tak funguje dodnes. S většinou lidí si dodnes tykáme. Výjimkou je, pokud si někdo vykání vyžádá. Jenže dnes už jen v našich brněnských kancelářích pracuje ve třech budovách přes 240 lidí, takže je všechny osobně nemohu znát. Občas se mi tak stane, že potkám někoho na chodbě a začnu mu tykat. Jenže ono jde ve skutečnosti o zákazníka, který byl u nás na jednání.

Vždycky jsem si zakládal na kamarádské atmosféře a to se snažím držet dodnes. S většinou lidí ve firmě si tykám.

Mám pocit, že dnes je tenhle přístup hlavně v IT firmách poměrně běžný, snažíme se fungovat neformálně. Samozřejmě existují nějaká základní pravidla, která je třeba dodržovat. Ale jinak si každý může upravit pracovní dobu, jak mu to vyhovuje, s výjimkou setkání s významnými zákazníky se nijak nezabýváme tím, jak chodit oblečeni. Snažíme se, aby lidi práce u nás bavila.

Mnoho zakladatelů firem má s tímhle přerodem problém. Jak těžké pro vás bylo připustit si, že nemůžete řešit a řídit úplně vše?

Já se tady snažím oddělovat dvě roviny. Tou první je manažerská struktura, kterou jsme museli vytvořit, a druhou je komunikace. U nás stále funguje, že pokud od někoho potřebujete informaci nebo pomoc, jdete za ním přímo. Moje kancelář má neustále otevřené dveře a kdokoli ze zaměstnanců za mnou může přijít. Nemusí se objednávat u sekretářky. Všichni vědí, že pokud jsou dveře zavřené, mám jednání nebo se jim zrovna nemohu věnovat, ale většinu času jsou otevřené. Pokud jde o management, je to trochu jinak. V určité fázi se musíte oprostit od přesvědčení, že sami uděláte práci lépe. Nebo si aspoň připustit, že sice to sami lépe uděláte, ale František dokáže úkol splnit také dobře. A pokud mu jej nepřenecháte, sami se zhroutíte a on nebude mít šanci růst, přestane ho práce bavit a odejde. Poměrně záhy jsem se tak naučil předávat část svých rozhodovacích pravomocí manažerům a spoléhat se na ně. Jedním z úkolů, který ode mě každý manažer dostal, bylo vychovat si nástupce. Bez toho se totiž nemohli ani oni dočkat povýšení.

Tento přístup k managementu bývá k vidění zejména v IT firmách. Proč je pro ně tak typický a jinde se s ním nesetkáváme tak často?

Jsem přesvědčen, že je to charakteristické pro všechny firmy, v nichž se sejde extrémně velké množství velmi chytrých a vzdělaných lidí, kteří zároveň musí být poměrně silné osobnosti. Takoví lidé v IT často jsou, a zároveň tento typ lidí lze jen velmi obtížně řídit jinak. S těmito lidmi je potřeba jednat jako rovný s rovným, hůře snáší direktivní řízení, musí mít svůj prostor. Podobnou atmosféru bych čekal třeba v různých výzkumných ústavech. A samozřejmě do toho patří také skutečnost, že IT je obor s jednou z nejvyšších platových hladin a nejvyšším převisem poptávky po lidech. IT společnosti se tak snaží dobré pracovníky si udržet. Jednou z věcí, na které se ptám při pracovních pohovorech, je, jestli uchazeče jeho práce baví. Protože lidi, kteří si chtějí jen odsedět počet hodin, ve firmě nechci.

jarvis_5c98f3df498e11e9dce82098.jpeg
Foto: archiv M. Cíglera

Měl jste někdy pocit, že sídlit v Brně vás v něčem znevýhodňuje?

Nemyslím si to. Už před notnou dobou vznikla diplomová práce, která se zabývala penetrací našich produktů v jednotlivých regionech Česka. Tak ukázala, že zhruba Jihomoravský kraj byl oblastí, kde jsme měli nejsilnější postavení. Naopak existovaly regiony, kde jsme tak silní nebyli, jako například severní Čechy. My jsme ale už asi dva či tři roky po založení firmy začali budovat poměrně silnou partnerskou síť. Musíme si uvědomit, že tehdy ještě v Česku nefungoval internet, jak jej známe dnes. Pro lokální prodejce výpočetní techniky jsme tak byli zajímavým partnerem. Oni měli své zákazníky a chtěli jim nabídnout i účetní software. Hlavní obchody se tehdy odehrávaly buď v lokálních prodejnách, nebo na specializovaných IT výstavách, jako býval Invex v Brně. To se změnilo až někdy po roce 2000.

Navíc v té době bývalo zvykem, že klient jezdil za svým dodavatelem. Dnes je to naopak, když si zákazník kupuje ERP systém, rozhodně nepojede k nám. My naopak musíme vyrazit k němu, vše mu u něj ve firmě předvést a přesvědčit ho, že jsme lepší než konkurence. Protože software samotný si je dnes poměrně podobný, rozhoduje o úspěchu často právě prezentace, schopnost navázat vztahy, mezilidská chemie. Prodejci jsou dnes zvyklí jezdit za zákazníkem a je vlastně jedno, odkud jezdí.

Uvažoval jste někdy o přesunu firmy jinam, třeba do Prahy, kde přece jen sídlí řada velkých potenciálních zákazníků?

Neuvažovali, ale je pravda, že jsme naši pražskou pobočku otevřeli již koncem devadesátých let a ta velmi rychle rostla, pokud jde o počet zaměstnanců. Trh je zde prostě velký, spádová oblast byla již tehdy přes dva miliony lidí. Byli jsme tak jednou z prvních mimopražských IT firem, které si pražskou pobočku otevřely, dnes ji má snad každá, pokud v těsné blízkosti Prahy nesídlí. Na druhou stranu, z pohledu vývoje bylo pro nás Brno vždy výhodné. V devadesátých letech jsme například přenesli část vývoje i na Slovensko, kde byli tehdy dostupní programátoři a jejich platy byly nižší. To už dnes úplně neplatí a my máme vývoj zpět v Brně, ale z blízkosti Slovenska pořád trochu těžíme. U aplikací, které se dají prodávat přes internet, už fyzické sídlo vlastně úplně ztrácí relevantnost. Teoreticky řečeno, kdybychom si najali programátory na Novém Zélandu, mohli bychom pořád prodávat. Kontakt se zákazníkem je ale v našem oboru čas od času nutný.

V polovině devadesátých let začalo skvěle fungovat doporučení. Pokud o vás spokojený zákazník řekne známým, máte vyhráno.

Dnes už by ta otázka u softwarové firmy zřejmě vůbec nepadla. Ale i vy jste zmínil silnější postavení v jihomoravském regionu. Opravdu vás to tehdy neomezovalo?

Naše pozice na domácím hřišti byla sice silnější, ale nebyl to nijak zásadní rozdíl. Opravdu záleželo na tom, jak kvalitního partnera jsme v tom kterém regionu měli. Například v Praze se nám záhy podařilo získat velmi úspěšného dealera, ze kterého se záhy stal první ředitel naší pražské pobočky. Stejně tak jsme měli silné partnery třeba na Karlovarsku či Ostravsku. Naopak na severu Čech jsme se více neprosadili, ale to bylo dáno i tím, že v České Lípě tehdy sídlila naše největší konkurence. Když to vlastně vezmu obecně, žádná z velkých firem vyrábějících účetní software nebyla tehdy pražská. Tehdy fungoval prodej podobně, jako je tomu dnes u aut, prodávalo se prostřednictvím regionálních prodejců a jejich šikovnost hodně rozhodovala o úspěchu v dané oblasti. U aut to tak zůstalo, software se dnes prodává ideálně tak, že se večer rozhodnete a ráno už na něm můžete fungovat, protože vše proběhne on­-line.

Samozřejmě, platí to jen u některých našich produktů, zejména těch pro menší firmy. U velkých ERP systémů je to trochu jinak. Ale tam je zase naše republika dost malá na to, abychom ji bez problémů přejeli během pár hodin. V devadesátých letech ale fungovala kombinace kvalitní dealerské sítě a obecné známosti značky. Dnes už to možná vypadá skoro směšně, ale když jsme si tehdy, za poměrně velkou sumu, zaplatili inzerát na zadní obálce jednoho významného časopisu, okamžitě se to odrazilo v objednávkách. To už by dnes nefungovalo. Zajímavým momentem pro nás byla asi polovina devadesátých let, kdy jsme měli kolem dvaceti tisíc zákazníků− a najednou začalo fungovat i doporučení. Dnes jsou na to složité výzkumy a firmy utrácí velké peníze, aby toho dosáhly. Pro nás byli spokojení zákazníci od počátku těmi nejlepšími propagátory.

jarvis_5c98f3e5498ec245710c2abb.jpeg
Foto: archiv M. Cíglera

Je pro vás jako podnikatele rozdíl sídlit v Brně nebo jinde?

Asi jediný zásadní rozdíl, který mě napadá, je četnost kontrol. Statistiky říkají, že v Praze je pravděpodobnost kontroly ze strany finančního úřadu velmi malá, my ji máme pravidelně. Ani z pohledu pracovního trhu velké rozdíly nevnímám, v Praze a Brně je největší nabídka kvalifikovaných sil pro IT, ale zároveň i největší konkurence. Často se setkáváme s tím, že naši zaměstnanci jsou oslovováni dalšími firmami z regionu. Mohlo by se tak zdát vhodnější sídlit třeba v nějakém menším městě, kde bychom třeba programátory získali levněji. Ale jednak jsou v Brně a Praze vysoké školy a řada studentů tu zůstane, jednak vzdálenosti nejsou tak velké. Pracovníka z jiného regionu tak může snadno zlákat vyšší plat právě v Brně či Praze, protože těch pár desítek minut v autobuse se mu vyplatí. Navíc výběr lidí mimo ona dvě velká města je menší. Já bych dnes rozhodně softwarovou firmu založil buď v Praze, nebo znovu v Brně. Praha má sice navíc letiště, ale my zase můžeme využívat zmíněnou blízkost Slovenska. I u nás ve firmě pracuje hodně Slováků.

A nebyl by právě tohle argument pro sídlo v Praze? Byli byste blíže poslancům, mohli lobbovat…

Dnes máme v Praze skoro stejně zaměstnanců jako v Brně. Ani od politiky nejsme nijak odstřiženi. Ředitel jedné z našich brněnských dceřiných firem je dnes poslancem Parlamentu ČR a v minulém volebním období byl zastupitelem v Brně. Nakonec, jeden z našich bývalých zaměstnanců je dnes pražským primátorem. Pro nás to je ovšem spíše nevýhoda než výhoda. Moc dobře si uvědomujeme, že například o zakázky vypisované Magistrátem hlavního města Prahy se prostě nemůžeme ucházet, protože by to celkem logicky vyvolávalo pochybnosti. V Česku je téměř pravidlem, že se poražený v soutěži o veřejnou zakázku odvolává, přičemž tahle vazba by byla určitě záminkou. Navíc si ani nemyslím, že by bylo možné nějakým lobbingem v českém prostředí přispět k tomu, že bude tvorba zákonů, alespoň těch, co se nás týkají, předvídatelnější. Praha má nespornou výhodu ve větší spádové oblasti, proto i pokud jde o obchod, máme tam více zaměstnanců než v Brně, kde je zase silnější vývoj.

Martin Cígler

S podnikáním začal již v roce 1990. Nejprve vytvořil fakturovací program a záhy nato software pro účetnictví. První verzi naprogramoval sám během několika týdnů. Postupně se stala jeho firma Cígler Software jedním z nejvýznamnějších dodavatelů účetního softwaru v Česku. Dnes ji začlenil do společnosti Solitea, která postupně pohltila několik dalších firem. Sám si v ní drží již pouze čtvrtinový podíl. Martin se již podruhé letos zúčastnil legendární Rallye Dakar jako člen posádky doprovodného vozidla. Říká, že je to spolehlivý způsob, jak si vyčistit hlavu.

Vaše firma se jmenovala původně Cígler Software. Jak těžké pro vás osobně bylo vzdát se svého jména v jejím názvu?

Šlo o logický proces. Po roce 2000 začalo docházet ke konsolidaci trhu, software byl stále složitější, vývoj náročnější. A Česká republika je z tohoto pohledu poměrně malá. Firmy se tak začaly spojovat. Tehdy jsme byli vlastně amatéři, chtěli jsme dát dohromady to, co umíme nejlépe, a z toho těžit. Jenže nakonec jsme vždy narazili na debatu o tom, kdo bude mít jaký podíl. Já jsem si v té chvíli uvědomil, že jedním z motorů růstu a expanze i za hranice mohou být akvizice. Proto jsem několik let strávil přesvědčováním investorů, abych pro tento plán získal dostatečný balík peněz. Tak vznikl projekt, který dnes nese název Solitea. Nakonec pomohla náhoda, potkal jsem se s člověkem ze slovenské J&T Finance Group a zafungovala mezi námi chemie. Nakonec jsme se někdy v letech 2011/2012 domluvili, že vytvoříme novou zastřešující společnost. Zejména kvůli chystaným akvizicím na českém trhu jsem nechtěl původním jménem vyvolávat negativní náladu, přece jen když vás přebírá konkurent, není to vždy přijímáno s nadšením. Samotný název jsem vymyslel někdy nad ránem po druhé lahvi červeného, když mě napadlo využít přesmyčky z latinského solutio, tedy řešení. Přiznám se, že mně se ten název původně ani moc nelíbil, ale ostatní mě přesvědčili. Pochopili jsme, že pokud máme uspět, potřebujeme silnou značku, proto se postupně i společnosti pod Soliteou přejmenovaly. To se týkalo i původní Cígler Software. Dnes máme většinu firem sjednocenu pod jednotnou značkou, někdy s přídomkem původního názvu, a zachovali jsme názvy jejich produktů. Obecně se snažíme, aby atmosféra v jednotlivých firmách zůstala stejná jako předtím, nechceme měnit firemní kulturu.

Kolikrát vás napadlo odejít? Říci si, mám vyděláno, chci odpočívat.

Zatím mě ta práce baví a mám pocit, že jsem kolegům užitečný. Až tyhle dvě premisy platit přestanou, odejdu. Ale zároveň se snažím pravidelně si vyčistit hlavu. Naposledy se mi to povedlo na Rallye Dakar, které jsem se účastnil v doprovodném vozidle. To je skutečně způsob, jak spolehlivě přijít na jiné myšlenky. Tři týdny nevíte, že máte nějakou firmu, protože se doslova snažíte přežít. Když se pak vrátíte, máte spálená záda, mozoly, ale také spoustu svěžích myšlenek.

Jak jste se k účasti na Dakaru vlastně dostal?

Vždycky mě bavila jízda mimo silnice v terénu, několikrát jsem procestoval střed Islandu, dojel jsem autem do Murmansku nebo do Íránu. Jeden můj kamarád pak hledal posádku do doprovodného vozidla, které pomáhá na trati, veze náhradní díly a tak dále. Když mi to nabídl, rozmýšlel jsem se asi deset minut a přijal, aniž bych věděl, do čeho jdu. Letos jsem jel už podruhé, to už jsem tušil. A přes neuvěřitelnou náročnost jsem se hodně těšil.

Autoři: Jan Lodl