Pernštýnské náměstí zeje tradičně prázdnotou. Sem tam po velkých kočičích hlavách přeběhne skupinka úřednic z nedalekého krajského úřadu. Jedné z nich se v dlažbě zasekne podpatek, zastaví se, trhnutím botu osvobodí a pospíchá za svými kolegyněmi. Pak se prostranství opět ponoří do klidu. Je pondělí, blíží se půl desátá a Pardubice se po alespoň trochu rušném víkendu vrací do tichého začátku nového týdne. Návštěvník, který není na klidnou atmosféru tohoto východočeského města, známého kromě perníku také chemickým průmyslem a přízviskem pražského předměstí "zvyklý", může být jistou prázdnotou znejistěn. Fakt, že i tady se začíná něco dít, musí vycítit i absolutní neználek a cizinec.

Za posledních pět let jsme mohli po celé České republice sledovat výrazný rozvoj kavárenské kultury i vznik spousty nezávislých kulturních center. Postupem času se téměř celá země zahalila do industriálního hávu s nálepkou "hipster". Malé kavárny s výběrovou kávou, vousatými číšníky, kteří hosty usadí k malým stolkům z čehosi, co původně rozhodně nemělo sloužit jako podložka pod filtrovanou kávu z Kostariky, a s nevyužitými starými židlemi ze základních škol už nepotkáte jen na pražské Letné či Vinohradech. Poptávka po této verzi alternativního žití nejen mladých generací prosvištěla od Ostravy až po západ Čech. V celé této smršti ale zůstal jeden nedotčený ostrůvek − Pardubice. Tomu je ale teď konec.

Nabídka dne: dobrá káva a kus vzdělání k tomu

Březnové počasí občas nestojí za nic. Je čas zajít na něco dobrého na zahřátí. Ale kam? Jen pár kroků od hlavního náměstí proráží okolní nevýrazné poutače na obchůdky tyrkysová deska s nápisem Bakla café. Prostor za výrazným dřevěným vchodem se lehko stane útočištěm pro nejednoho milovníka kofeinového moku. "Dobrý den! Posaďte se, kam chcete," hlásí s úsměvem od ucha k uchu mladý barista v kostkované košili. Takto vřelé uvítání není v pardubických podnicích žádnou stálicí v menu. O to víc potěší a vzbudí v člověku pocit, že i toto město konečně zažívá obrodu.

"Kavárnický život jde ve městě hodně nahoru. Vzniklo tady pár vážně dobrých projektů," rozpovídá se u našeho společného kávového dýchánku majitel podniku Petr Baklík. Jeho kavárna byla ještě před pár měsíci trochu schovaná před okolním děním v postranní uličce za náměstím. I tam si ale své fanoušky našla. V únoru se podnik přesunul přímo na hlavní spojku mezi náměstím a pardubickým zámkem. Prostor je vzdušnější, designově následuje trend minimalismu a čistoty. Připomínkou, jak barvitý a pestrý ale celý koncept skutečně je, jsou lustry v sytých tónech modré, žluté či růžové. "Pardubice jsou oproti Praze ve vývoji podniků ve skluzu tak pět let. Na vině může být struktura obyvatel. Je tu spousta dobrých lidí s otevřenou hlavou, ale ti mizí za studiem nebo do zahraničí. Zůstává tu pak spíše starší, konzervativnější veřejnost, která určuje, co se tu děje," komentuje Baklík. Největší naděje pro město tak vkládá do mladých lidí, kteří buď v Pardubicích zůstanou, či, podobně jako on, načerpají zkušenosti ve větších městech a pak rozjedou podnikání ve svém rodném městě.

Konverzaci protíná obsluha. Před sebe dostávám objednanou filtrovanou kávu. Je vyvážená, lehce kyselá, tak jak hlásí "kafařské" trendy i mé vlastní požadavky. Při zmínce, že řadě lidí vadí kyselá káva, se Baklík usmívá. "Přechod na výběrovou kávu byl zajímavý. Lidé za mnou chodili a říkali, ať se vrátíme k tomu, co jsme měli na začátku, když jsme před šesti lety otevírali. A já jim musel vysvětlit, že nám se líbí, jak to děláme teď. Docela tvrdě jsme si za tím stáli a bylo vtipné sledovat, jak třeba za dva měsíce ti samí lidé přišli s tím, že si natolik zvykli na naši kávu, že si ji už jinde nechtějí dávat," vypráví nadšeně. Při otevírání moderní kavárny v místě, kde je značná část lidí stále zvyklá na zaběhlé postupy i produkty, vidí Baklík jako klíčové kromě představení nových, kvalitnějších alternativ také informování a vzdělávání. "Nejdříve jsme se začali my učit, co je dobré a jak dobrý produkt připravit, a poté jsme začali učit i návštěvníky kavárny. Začalo to tak, že jsem vždy ráno udělal filtrovanou kávu, dal ji na bar a nabízel příchozím na ochutnání. Tak jsme si vytvořili první 'filtrové' hosty, kteří k nám sem tam zavítali," vypráví.

Dopíjím svůj vlastní hrnek a do reproduktorů se dostávají první tóny skladby Cold, Cold, Cold od indie rockové kapely Cage the Elephant. Patří mezi mé osobní favority. Když ji slyším v prosvětleném prostoru kavárny, dochází mi, jak moc právě ona sedne k místní atmosféře. Jednoduchá, přímočará, má v sobě ale dostatek údernosti, aby člověku zůstala v hlavě. Dostáváme se k tématu, které už delší dobu viselo ve vzduchu − jaká by byla tato kavárna, kdyby vznikla v Praze, a ne v Pardubicích. "Od začátku by byla rychlejší a stala se spíš espresso barem. Lišila by se taky v nákladech, které s sebou nesou třeba vyšší nájmy. Ale nemám to s čím konkrétně srovnat," uvažuje Baklík.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?