Joseph E. Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2001. Nyní působí jako profesor na Kolumbijské univerzitě. V minulosti zastával funkci viceprezidenta a hlavního ekonoma Světové banky.
Joseph E. Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2001. Nyní působí jako profesor na Kolumbijské univerzitě. V minulosti zastával funkci viceprezidenta a hlavního ekonoma Světové banky.
autor: Reuters

Vyspělé ekonomiky trpí řadou hluboce zakořeněných problémů. Konkrétně ve Spojených státech dosahuje nerovnost nejvyšší hladiny od roku 1928 a růst HDP zůstává ve srovnání s desetiletími po druhé světové válce žalostně vlažný. Podle posledních prognóz deficit federálního rozpočtu letos dosáhne 900 miliard dolarů a po roce 2021 překoná každoročně hranici bilionu dolarů. Přesto už cukrové vybuzení vyvolané posledním zvýšením schodku opadá a Mezinárodní měnový fond prognózuje růst USA ve výši 2,5 procenta letos a 1,8 procenta v roce 2020 oproti 2,9 procenta v roce 2018.

K problému nízkého růstu a vysoké nerovnosti americké ekonomiky přispívá mnoho faktorů. Trumpem a republikány žalostně koncipovaná daňová "reforma" prohlubuje stávající nedostatky daňového práva a sype ještě větší část příjmů do kapes těch, kdo vydělávají nejvíc. Současně je dál špatně řízená globalizace a finanční trhy se setrvale zaměřují spíš na vytěžování zisků než na poskytování užitečných služeb.

Ještě hlubším a podstatnějším problémem je ale rostoucí koncentrace tržní síly, která dominantním firmám umožňuje kořistit ze zákazníků a tlačit do kouta zaměstnance. Výkonní ředitelé a manažeři si pro sebe ukrajují čím dál vyšší výplaty na úkor pracujících a investic.

Manažeři amerických firem si například zajistili, aby velká většina výhod z daňových škrtů šla do dividend a odkupů akcií, které v roce 2018 překročily rekordních 1,1 bilionu dolarů. Odkupy zvedly ceny akcií a zvýšily poměr zisku k akcii, na němž závisí odměny mnoha manažerů.

Důkazy o rostoucí tržní síle lze vidět téměř všude. Velké marže přispívají k vysokým firemním ziskům. Sektorům od drobností typu krmiva pro kočky po velké věci, jako jsou telekomunikace či aerolinie, dominuje hrstka firem; na úrovni lokálních trhů je problém ještě zřetelnější.

Jak kyne tržní síla firemních kolosů, bobtná i jejich schopnost ovlivňovat penězi poháněnou americkou politiku. A jak se systém ohýbá ve prospěch firem, pro obyčejné občany je mnohem těžší domáhat se náhrady za nekalé jednání či zneužití. Krásným příkladem je rozmach rozhodčích doložek v pracovních smlouvách a uživatelských dohodách, které korporacím umožňují řešit spory se zaměstnanci a zákazníky skrze jim nakloněného prostředníka, a ne před soudem.

Hnacích sil upevňování tržní síly je vícero. Jednou je růst sektorů s rozsáhlými síťovými účinky, kde může snadno dominovat jedna firma, jako je třeba Google nebo Facebook. Další je převažující postoj mezi podnikatelskými lídry, kteří přistoupili na předpoklad, že tržní síla je jediný způsob, jak si zajistit trvalé zisky. Jak prohlásil rizikový investor Peter Thiel: "Konkurenční soupeření je pro nuly."

Někteří přední američtí podnikatelé prokázali opravdovou vynalézavost při vytváření překážek na trhu s cílem bránit každé smysluplné konkurenci. V tom jim pomáhá laxní vymáhání stávajících zákonů na ochranu hospodářské soutěže a skutečnost, že tyto zákony nejsou novelizovány tak, aby odpovídaly ekonomice jedenadvacátého století. V důsledku toho v USA klesá podíl nových firem.

Nic z toho americké ekonomice nevěstí nic dobrého. Rostoucí nerovnost přináší klesající agregátní poptávku, protože nejvyšší vrstva distribuce bohatství obvykle spotřebuje menší díl svých příjmů než lidé žijící se skromnějšími prostředky.

Na straně nabídky navíc tržní síly oslabují pobídky k investicím. Firmy vědí, že budou-li produkovat víc, budou muset snížit ceny. Investice proto zůstávají slabé, navzdory rekordním ziskům amerických firem a bilionům dolarů v hotovostních rezervách. A vedle toho, proč se obtěžovat vytvářením čehokoli hodnotného, když můžete využít své politické moci k dobývání vyšších rent vykořisťováním trhu? Politické investice, které zajistí nižší daně, vynášejí mnohem více než skutečné investice do strojů a zařízení.

Situace je ještě o to horší, že nízký americký poměr daní k HDP − už před Trumpovým daňovým škrtem činil jen 27 procent − znamená nouzi o peníze na investice do infrastruktury, vzdělávání, zdravotní péče a základního výzkumu, jichž je zapotřebí k zajištění budoucího růstu.

Politiky potlačující ekonomicky škodlivé nerovnováhy sil jsou přímočaré. Ekonomové chicagské školy, vycházející z předpokladu, že trhy jsou obecně soutěživé, během uplynulého půlstoletí zúžili zaměření politiky hospodářské soutěže výhradně na ekonomickou efektivitu namísto obecnější starosti o moc a nerovnost. Paradoxní je, že tento předpoklad se prosadil jako dominantní v okruhu tvůrců politik, právě když ekonomové začínali odhalovat jeho nedostatky. Rozvoj teorie her a nových modelů nedokonalých a asymetrických informací odhalil zásadní meze modelu konkurenčního soupeření.

Zákon musí toto zpoždění dohnat. Praktiky narušující konkurenční soutěž by měly být nezákonné, tečka. Vedle toho existuje řada dalších změn, které jsou nezbytné k modernizaci amerických zákonů na ochranu hospodářské soutěže. Američané potřebují totéž odhodlání v zápase za konkurenční soupeření, jaké jejich korporace projevily v boji proti němu.

Jedná se, tak jako vždy, o politickou výzvu. Avšak vzhledem k tomu, že americké korporace nahromadily obrovskou moc, je důvodné pochybovat, zda je politický systém s to reformní úkol zvládnout. Připočtěme si k tomu globalizaci moci firem a deregulační orgie a protekční kapitalismus a je jasné, že vůdčí úlohy se bude muset ujmout Evropa.

© Project Syndicate, 2019