Jakub (vlevo) a Dominik Bartoníkovi
Jakub (vlevo) a Dominik Bartoníkovi
autor: Kubíček.studio

Přestože jim je oběma jen těsně přes dvacet let, jsou plně zapojeni do fungování rodinné firmy. Nevypadají, že by jim to vadilo. Naopak, jsou to oni, kdo neustále přichází s novými nápady a vylepšeními. "Táta nám otevřel dveře a ukázal směr. Pak už to bylo jen na nás," říká Jakub Bartoník. Je vidět, že s bratrem Dominikem tvoří skvělý tým. Při rozhovoru se vzájemně doplňují, ale přitom si neskáčou do řeči. Skoro ideální bratrská dvojice. V rodinné firmě si celkem přirozeně rozdělili práci. Jakub vystudoval střední vinařskou školu a Zahradnickou fakultu Mendlovy univerzity a už v šestnácti letech se stal ve firmě sklepmistrem. Dominik se před nedávnem pustil do výroby bylinkových a ovocných sirupů, s nimiž poměrně záhy uspěl na trhu. Když vyprávějí o tom, jak před pár týdny byli v Číně objednat linku na jejich plnění do lahví, nadšení z nich je téměř cítit. Skoro si říkáte, že tihle dva se z práce zbláznit snad ani nemohou, i když pracují mnohem více, než většina jejich vrstevníků.

Trávíte spolu hodně času v práci, ale i mimo ni. Jak se s tím vyrovnáváte? Třeba v období, v jakém spolu mluvíme, kdy pracujete na opravdu velké zakázce?

Jakub Bartoník: Myslím si, že za tu spoustu let, co už takhle fungujeme, jsme trochu vytrénovaní. Vlastně odmalička jsme se v naší rodinné firmě pohybovali a vyrostli v ní. Takže nám to připadá přirozené. Samozřejmě že existují momenty, kdy jste naštvaní, frustrovaní a máte toho, jak se říká, plné zuby. To nejdůležitější je ale vnímat náladu lidí kolem sebe. Známe se opravdu dobře, a tak se snažíme vycítit, kdy je ten druhý už opravdu naštvaný, a radši se na chvíli stáhnout, nechat ho odpočinout. Jednou za čas se samozřejmě i my pohádáme, to je ale normální v rodině i ve firmě. Ale myslím, že základní pravidlo v tomhle případě je spolu komunikovat. Pokud nastane nějaký problém, je potřeba o něm mluvit, nenést si jej v sobě. Hodně pomáhá to, že nejen my coby rodina, ale i další lidi ve firmě, fungujeme jako dobrá parta. Dělá mi radost, když i naši zaměstnanci opravdu "kopou" za firmu, podporují ji i na sociálních sítích a tak dále.

Dominik Bartoník: I když je hodně práce, víme my, ale i naši zaměstnanci, že ji prostě musíme nějak zvládnout. Společný cíl, který máme, je možná jedním z důvodů, proč se nehádáme. Víme, co je potřeba. Pokud se budeme vzájemně dohadovat, osočovat se, jen si práci budeme komplikovat. Snažíme se vždy včas si uvědomit, že nejen já toho mám hodně, ale ostatní jsou na tom stejně. Rozčilovat se a hádat jen ubírá síly, které jsou potřeba jinde.

Jakub a Dominik Bartoníkovi

Do práce rodinného vinařství Bartoník se zapojili odmalička. Postupně začali hrát stále větší a větší úlohu a dnes jsou nadšenými mladými motory, pohánějícími firmu kupředu. K původnímu penzionu postupně přibylo vinařství, kde výroba vína je Jakobovou doménou. O výrobu sirupů z černého bezu a postupně dalších bylinkových a ovocných příchutí se stará Dominik. Kromě toho nabízejí méně tradiční produkty, jako jsou vinný mošt, vinné želé a nebo vinná kyselka. Firma letos získala ocenění Živnostník roku Jihomoravského kraje.

V kolika letech jste se začali reálně zapojovat do provozu firmy? Váš otec vyprávěl, že už jako malé děti. Ale kdy jste to začali brát vážně?

DB: Opravdu odmalička, rodiče začali podnikat v 90. letech. Tehdy jsme byli ještě malí, měli jsme řeznictví. Ale velkým impulzem byl bratr, který se rozhodl studovat vinařskou střední školu, a to přivedlo tátu k myšlence, kromě penzionu, který máme, začít vyrábět také víno. Tím přibývala práce, kterou bylo potřeba udělat. Museli jsme úplně jinak začít starat se o naše vinohrady. Přikupovali jsme další a už nic jiného nezbylo. Na vinici jsme museli pracovat všichni: táta, máma i my dva.

JB: Zrovna nedávno jsem o tom přemýšlel a uvědomil jsem si, že nás táta do práce ve firmě nikdy nijak nenutil. Nebylo nám řečeno: "Teď jsme postavili penzion, budete v něm pracovat." Byl to velmi přirozený přechod, kdy jsme se do fungování firmy více a více zapojovali. Jako malí jsme se v našem řeznictví pletli dospělým pod nohy a dnes už s bratrem vlastně míříme k tomu, abychom za pár let mohli firmu převzít. Zrovna nedávno jsem přemýšlel nad tím, co rodiče udělali dobře, že to funguje dodnes bez závažnějších problémů. V otcově generaci je ale opravdu poměrně málo těch, kteří dokážou svým dětem otevřít dveře do firmy, tak jako to provedl on, a udělat jim takový prostor, jako on nám. Musí to mít samozřejmě své mantinely. Táta se nám snažil vždycky ukázat cestu, přivést nás k něčemu zajímavému, ale pak nás nechal, abychom si na spoustu věcí přišli sami. Neservíroval nám je na zlatém tácu. Občas jsme si museli své místo i vydobýt, ale o to více nás to pak bavilo.

Jak jste se od začátku dostali až sem?

DB: Začínali jsme s malými cíli, pak přišly větší a teď už máme před sebou ty opravdu velké. Já jsem například už jako malý kluk snil o tom, že jednou vybudujeme velkou továrnu. A možná se splnění toho snu blížíme, myslím, že jsme na dobré cestě. Díky tomu, jak jsme se do firmy zapojili, rozšiřujeme si obzory, učíme se nové věci. A protože jsme malá firma, museli jsme proniknout i do marketingu a podobných činností. Snažili jsme se jít dál, někdy se nám podařilo sehnat jen materiál na nějakou budovu, kterou jsme potřebovali, a postavili jsme si ji sami.

JB: Náš táta říká, že nemůžeme vymyslet nic nového. Už jako malé kluky nás brali na své cesty po Evropě, hodně jsme toho viděli. Občas nás táta na něco zajímavého upozornil, někdy nás samotné zaujala nějaká věc, a zapamatovali jsme si to. Hodně věcí, které dnes děláme, jsme okoukali v zahraničí, hlavně v Rakousku, ale i jinde. Třeba nápad dělat vinné mošty, vinné želé a další produkty není náš, tyto věci se už dávno vyrábí. Ale u nás je skoro nikdo nedělal a někteří vinaři se podivovali, proč děláme z vína želé a raději jen neprodáme. Ale vlastně i v marketingu, za který kromě výroby vína ve firmě odpovídám, se snažím koukat kolem sebe, inspirovat se věcmi, které se mi líbí.

Když jsme viděli nějakou příležitost, snažili jsme se ji využit. Tušili jsme třeba, jak obtížná cesta nás čeká, že to bude tak trochu nadoraz. A stejně tak jako s cíli, od těch malých příležitostí jsme se dostali ke snaze využívat ty velké. Hodně vinařů prodává víno jen po kartonech a zákazníka, který chce dvě tři lahve, odmítnou. Já bych nikdy nic takového neudělal. Táta nás učil vážit si každého zákazníka, ať je malý a chce dvě lahve, nebo velký a objednává od nás 20 tisíc lahví sirupu.

DB: Cennou zkušeností je pro nás i účast na různých výstavách a veletrzích. Tam se setkáváme přímo s našimi zákazníky, můžeme s nimi mluvit. Často nás pak i oni sami inspirují k něčemu novému.

Říkali jste, že se postupně chystáte na převzetí firmy. Ale působí to tak, že mnoho nových impulzů, které posunuly firmu dál, přišlo právě od vás. Od Jakuba třeba jeho studiem vinařství, a za začátkem výroby sirupů stojíte vy, Dominiku. Nežárlí váš otec někdy na to?

JB: S tímhle u nás nikdy nebyl problém. Tátu pořád beru jako autoritu, vždyť to byl on, kdo vinařství založil. Zprvu jsme víno vyráběli společně, ale poměrně záhy mi dal prostor, abych starost o sklep mohl převzít, ale od začátku, kdy na všem pracujeme pospolu, táta pomáhal a pomáhá vyrábět víno, je-li to potřeba. Když jsme potřebovali zprovoznit vinný sklep, prostě jsme všichni vzali kladiva a dali se do práce. Dominik byl v té době ještě malé dítě, ale už tehdy s námi byl v archivním sklepě a pomáhal nám otlouct omítku, nastříkat stěny vápnem a tak dále. Po celou dobu naše firma fungovala a dodnes funguje jako rodina. Myslím, že táta je na nás hrdý a pyšný a podporuje nás v tom, abychom se snažili něco dokázat.

DB: Firma nese naše jméno − Bartoník jsem já, Jakub i táta. Každý z nás čtyř, nesmíme zapomínat na naši mámu, na tom má nějaký podíl a všichni to vědí. Občas se s tím setkáme u prarodičů, kteří nám třeba chtějí radit. Ale my jsme už o dvě generace dál, a tak máme na spoustu věcí trochu jiný pohled. A oni už nechápou, proč chceme hodně věcí zautomatizovat, proč se tolik věnujeme marketingu, podle nich jsou to zbytečně vyhozené peníze.

JB: Je pravda, že občas se najdou lidé, kteří se mě ptají proč si své vína nepodepisuji i křestním jménem Jakub, vždyť to spoustu vinařů takhle dělá. Ale to já nechci, fungujeme jako tým a na tom hodně záleží. Oni by si tam napsali Jan, Kryštof, ale podle mého názoru, dokud se nám podaří vydržet jako rodina, nikdo z nás nebude chtít být vepředu, do té doby to bude fungovat. I když máme samozřejmě funkce ve firmě rozdělené, neříkáme, že Jakub vyrábí víno, Dominik sirupy a tak dále. Znám případy firem, kde se bratři pohádali i jako lidé, začali každá svůj byznys a při tom ani jedna z jejich firem nakonec nepřežila. Vystupujeme jako rodinné vinařství a snad to tak i zůstane.

Jakub Bartoník
Jakub Bartoník
Foto: Kubíček.studio

Myslíte si, že to může opravdu vydržet?

DB: Má to i obchodní smysl. Máme jednu značku pro všechny naše produkty, a pokud ji lidé budou znát, třeba vyzkouší i něco dalšího. Až za čas uvedeme nějaký nový produkt, může to být cokoli, už nebudeme muset uvádět na trh novou značku. A to je výhoda.

JB: Zažil jsem v okolí vinařství, které provozovali třeba dva bratři, ale jakmile si každý začal hrát na svém písečku, firma se rozpadla. Takových příkladů vidíme kolem sebe hodně. My se nejen spolu, ale i se zaměstnanci snažíme fungovat jako tým. Nedávno jsme všichni vyrazili na víkend společně do Rakouska, brali jsme to jako odměnu pro lidi v naší firmě, ale i jako způsob, jak si zůstat blízcí i v době, kdy je práce hodně a všichni dělají přes čas. Protože problémy musí zákonitě přijít, to je ve firmě normální. Třeba slečna, která u nás pracuje na pobočce Pošta Partner, bývá vystresovaná, zákazníci se na ni občas utrhují. Ale ona ví, že za ní přijdou další lidé z firmy, podpoří ji, pomohou jí. Právě v soudržnosti týmu je, myslím, naše síla.

DB: Možná jedním z důvodů, proč v jiných vinařstvích dochází ke sporům, je to, že mají jen jeden produkt, třeba víno. My tím, jak vyrábíme několik různých produktů, si každý můžeme najít to své. Což je asi i snazší. Po Jakubovi chci jen to, aby vína byla dobrá a zákazníci je kupovali. Já se víc starám o obchod a pustil jsem se do sirupů. Mluvíme spolu asi tři dny před termínem, kdy musí odejít zakázka zhruba na 20 tisíc lahví pro jeden řetězec, o kterou jsem se hodně zasadil s tátovou pomocí. Na hádky vlastně ani není čas. Stojím o to, aby to takto fungovalo i v budoucnu. Já o víně moc nevím, alkohol téměř nepiji, tak nechci říkat bratrovi, jak ho má vyrábět. I zaměstnance do firmy se snažíme vybírat tak, aby zapadli do kolektivu.

Jak zvládáte špičky v práci? Říkali jste, že dokončujete velkou zakázku sirupů. Ale za pár týdnů vás čeká vinobraní. To bude zase hodně práce. Jak zvládáte stres, který to nutně nese? A co děláte pro to, aby se napětí nepřeneslo i do vaší rodiny?

JB: Pokud se hádáme, tak to je téměř výhradně kvůli firmě.

DB: Zrovna před pár dny jsem na bratra trochu křičel kvůli objednání špatných etiket. Měly chybné datum spotřeby. A v tu chvíli stres samozřejmě udělá své, věděl jsem, že máme náskok oproti plánu a tohle nás o něj připraví. Ale pak jsme se všichni čtyři i s rodiči sebrali, sedli jsme si v klidu doma a vyřešili to. I mě trochu přešel vztek a nakonec jsme my dva společně zajeli do tiskárny a domluvili se, co s tím.

JB: Dominik i já máme velký dar, že se problémy snažíme řešit, nedusit naštvání v sobě. Táta už byl také skleslý, umím si představit, že třeba náš děda by zakázku asi nakonec ani nedokončil. Ale my jsme prostě sedli do auta a jeli. A za čtyři dny byl problém vyřešen. Jasně, ztratili jsme v napjatém rozvrhu práce nějaký čas, ale to se stává. Důležité je problémům mezi námi předcházet, rodinná firma má výhodu v tom, že lidé v ní, nebo aspoň ti hlavní, se velmi dobře znají. Moc dobře vědí, co každému z nich na ostatních vadí, co toho kterého spolehlivě rozzlobí. A pokud je člověk aspoň trochu chytrý, přizpůsobí tomu své chování a problémům se vyhne předem.

DB: Ale jakmile odešleme sirupy, tak se většina lidí z firmy přesune na vinohrad, samozřejmě včetně mě. A až přijde vinobraní, prioritu bude mít víno. I když už jsou pro nás dnes sirupy tak důležité, že je úplně odsunout stranou nemůžeme. Snažíme se to ale vyvažovat. A zároveň, i když pracujeme na sirupech, se snažím zajistit nové technologie pro výrobu vína, které Jakubovi práci na podzim usnadní a zrychlí ji.

Takže hodně záleží na dobrém plánování a načasování?

JB: Přesně tak, to je důležité. My jsme obvykle asi zhruba dva týdny dopředu domluveni, co kdo bude dělat. Kolik zaměstnanců kde potřebujeme. Nejde to plánovat úplně na den, ale přibližný přehled vždycky máme, a tak se nestává, že bychom o kapacity nějak bojovali. Nyní pracujeme na sirupech, příští týden je čas na vinohrad, a pak nás už čeká další objednávka. K tomu samozřejmě plánujeme také dovolené a tak dále. I to je jeden ze způsobů, jak přecházet možným problémům.

A vás, Jakube, ještě po víkendu, tedy za čtyři dny, čekají státnice na Zahradnické fakultě Mendelovy univerzity.

JB: To je pravda. To je trochu dávka stresu navíc. Ale snad to zvládnu. (zvládl − pozn. red.)

Oba působíte velmi činorodě. Kromě všeho stresu se Jakub ještě pustil do organizace festivalu Vinaři na hradišti. Nevyčítají vám to ostatní? To není věc, která by asi vydělala nějakou velkou sumu peněz.

JB: Rozhodně ne.

DB: Největší problém byl první rok, kdy Jakub organizaci převzal. Tehdy jsme museli sehnat spoustu věcí, nepůjčovat si, ale nakoupit vybavení, které jsme předtím neměli. Bylo to náročnější. Nyní už proběhne třetí ročník, a tak už máme přehled o tom, co kdo dodá, na koho se obrátit, takže to tolik času nezabere.

JB: Ostatní to už dnes berou tak, že jde o třetí ročník. Festival se posunuje kupředu a letos to vypadá i na velmi solidní návštěvnost. Chtěl bych překročit tisícovku. Konečně bychom jej mohli dostat do povědomí veřejnosti. A pak to třeba začne mít smysl i pro firmu. Ale pochopitelně nechceme prodělávat, pokud bychom měli festival dotovat nějak výraznou částkou, i já sám bych od toho raději odešel. Nicméně, všichni vidí, jak moc mě tahle práce baví, a berou to vlastně jako takové odreagování, které mi pak umožní lépe fungovat i ve firmě. Ale času to stojí opravdu hodně. Dobré je vidět, pro koho se to dělá. Možná že, kdyby byl nějaký podobný festival někde v okolí, třeba bych už jej nedělal. Ale nic tu není, a já mám pocit, že bychom tady v Mikulčicích něco mít měli. Když pak slyším od lidí, jak se jim tam loni líbilo, a chytají se přijet znovu, je to dávka energie navíc.

Dokážete se vzájemně přibrzdit ve svých plánech a nápadech? Oba neustále něco vymýšlíte.

JB: Oba jsme takoví, že když si něco vezmeme do hlavy, jdeme za tím. Ale dokážeme se domluvit. Třeba já chtěl letos otevřít bezobalový obchod, ale pak jsme si s Dominikem sedli, spočítali jsme nutné investice. Nakonec jsme se rozhodli tenhle plán odložit. Ale zase platí, že když se rozhodneme, že vykopeme cestu k vinařství z druhé strany, tak to uděláme. Ani pro jednoho z nás není problém sednout si do traktoru nebo bagru.

DB: Věci, kde vlastně nemůžeme nic zkazit, jsou jednodušší. Nápad s obchodem byl už trochu riskantnější. Sedli jsme si a začali počítat. Zdálo se, že by to mohlo fungovat, ale znamenalo by to investovat do rekonstrukce obchodu, platit poměrně vysoký nájem, udělat nemalou investici. A tak jsme se rozhodli raději počkat. Navíc nás letos hodně vytěžují sirupy, o které je opravdu zájem. Pokud jejich výrobu letos stabilizujeme, třeba bude příští rok prostor pustit se do něčeho nového. Ale řekl jsem Jakubovi, že to záleží na něm. Pokud bude chtít, tak ať do toho jde, ale já bych zůstal stranou.

JB: I já sám jsem si uvědomil, jak moc práce nás letos čeká. Ale přirozeně, nemůže to být u každého nápadu nebo každého druhého, se kterým jeden z nás přijde. Kdyby to tak bylo, nebyli bychom tam, kde dnes jsme. Každý takový nápad nebo myšlenka nás posunuje někam dál. Ale zároveň musí být někde brzda.

Umíte si představit, jak bude firma fungovat třeba za deset či patnáct let? Dnes žijete jako rodina. Ale za nějaký čas budete mít každý svou vlastní rodinu. Co pak?

DB: Oba dobře víme, že nás nebude donekonečna bavit neustále něco nového vymýšlet, trávit ve firmě skoro všechen čas. Chtěli bychom teď trochu přibrzdit. Musíme ještě dostavět halu pro plnicí linku na sirupy a dostavět centrálu firmy, ale pak bychom rádi trochu ubrali a nějakou dobu nic nestavěli. Jenže, kdo ví, třeba nakonec budeme potřebovat tu továrnu na výrobu sirupů, protože naše současné kapacity už nebudou stačit.

JB: Zatím jsme většinu našich výdělků investovali zpět do rozvoje, postupně snad budou i peníze pro nás. Rádi bychom si postavili každý svůj dům a firmu necháme běžet. Nechceme firmu přibrzďovat, ale doufáme, že se dostane do stadia, kdy se bude kupředu posunovat pozvolnějším tempem. Už teď máme každý své zájmy a je jasné, že až budeme mít rodinu, nikdo z nás se nebude chtít vracet každý den z práce pozdě večer. Naštěstí ale oba máme poměrně jasnou představu, jak by firma mohla fungovat do budoucna. Víme, čeho během následujících deseti nebo patnácti let chceme dosáhnout.

Dominik Bartoník
Dominik Bartoník
Foto: Kubíček.studio

DB: Ale rozvoj v posledních letech byl opravdu rychlý. Ostatně i tátovi bylo letos padesát a v tomhle tempu by ani jeden z nás nemohl existovat mnoho dalších let.

A jak se odreagováváte?

DB: Já rád chodím na ryby. Chtěl bych říct často, ale spíše, když to jde. Mám také přítelkyni, a tak se snažím nějaký čas utrhnout i pro ni.

JB: Já hraji závodně stolní tenis. To mě hodně baví. Oba jsme měli vždy ke sportu blízko, bratr dělal atletiku, je to pro nás skvělé odreagování. Občas vyrazíme na ryby společně. Musím chodit s Dominikem, protože on má rybářský lístek a já ne.

DB: Ale Jakub nemá tu trpělivost, po dvou hodinách už chce mít rybu. Když je hezky, někdy u vody přespím, navíc nějaké rybáře máme i v širším příbuzenstvu, tak se dostaneme do jiné společnosti. Loni jsme třeba vyrazili společně na ryby skoro na týden. Ale občas se odreagováváme i prací. Já jsem vyučený obráběč kovů, a tak když je potřeba něco spravit či vyrobit, klidně se do toho pustím. Umím i svářet, takže jsme si vyrobili mnoho věcí, které ve firmě používáme. Vím, že kousek odtud v Hustopečích můžeme výrobek nechat pozinkovat. Občas řídit traktor na poli, vzít do ruky motorovou pilu nebo něco podobného je vlastně moc fajn.

Takže se od práce odreagováváte prací na něčem jiném?

DB: Vlastně ano. Ale když si něco vyrobím, vím, že mi to pomůže usnadnit si práci v budoucnu. Třeba jsme si vyrobili vlečku. Teď se chystám si vyrobit kostru, na kterou přichytím násypky na dávkování cukru do sirupů. Pak bude stačit vylézt po žebříku a najednou nasypu třeba tunu cukru, a vše se potom nadávkuje postupně. Jsou to dva dny práce, která mě baví, a ušetří nám to pár desítek tisíc korun.

JB: Takhle jsme vyrostli. Hodně z toho, co dnes ve vinařství máme, jsme si stavěli svépomocí. Na začátku bylo peněz málo, a tak jsme se snažili šetřit náklady. Dnes už by to možná šlo i jinak, ale vlastně nás to opravdu baví. Děláte chvíli něco jiného a starosti z vaší hlavní práce najednou zmizí.

DB: Na začátku bylo opravdu jen odhodlání. Měli jsme trochu peněz, nějaký materiál, který nám dal děda, a to bylo všechno. Ale trocha materiálu a trocha peněz, z toho už něco uděláte. Samozřejmě jsme měli štěstí i na dobré lidi, které jsme potkali. Stavební firma, která dělala část prací, je také rodinná, a tak věděli, jak na tom jsme. Někdy nám třeba i odložili splatnost, než nám dorazily peníze. Stejně tak měl táta štěstí na bývalé kolegy z práce, kteří mu pomohli, hodně se od nich naučil, a to všechno dohromady firmu nastartovalo. Někdy je důležité mít kamarády, kteří poradí, podělí se o zkušenosti. A co je asi nejdůležitější, že i ty sám musíš chtít jít dopředu a zdokonalovat se. Bez toho to nejde.

A co vaše plány do budoucna? Jak se vidíte za pár let?

JB: Mě zatím hodně baví víno. Loni jsem zkusil takový experiment, a vyrobil frizzante. Za pár let bych se rád pustil do něčeho většího, v našem areálu máme nějaké volné pozemky, a tak bych na nich rád vybudoval hotel s kongresovým centrem a slováckou restaurací. Součástí by samozřejmě byl i archivní sklep a degustační stodole, kde bychom mohli pořádat degustace, svatby a další naše akce, které nyní děláme.

DB: Mně se možná naplní sen o továrně, uvidíme, jestli kapacity na výrobu sirupů budou stačit. Ale před časem jsem se začal zajímat také o bezkontaktní myčky. Mám už dokonce vyhlédnutý pozemek v Brně, kde by se dala postavit. Setkal jsem se i se zástupci franšízového řetězce, tak uvidíme. To je ale věc, která nějakou dobu trvá, získat stavební povolení a potom všechny potřebné dokumenty, je na dlouhou dobu. Já se navíc teď neměl čas tomu příliš věnovat. Ale uvidíme, třeba se najde o prázdninách.

Autoři: Jan Lodl