Nejdříve chtěl být pilotem, poté se ale jako většina členů rodiny začal věnovat hudbě, kterou dokonce vystudoval. Londýňan Roderick Lambert strávil dětství téměř ukázkovým britským způsobem − v prestižních internátech. Díky své mamince, která pochází z českých Klatov, ovšem nikdy neztratil vazbu k Česku. Ba naopak. Česká žena ho sem před 22 lety přivedla zpět, a tak odstartoval kariéru úspěšného manažera. Křeslo šéfa HR v pojišťovnickém a bankovnickém sektoru mu ale před pár měsíci přestalo přinášet radost. Místo toho se stal koučem, který radí manažerům, jak zlepšit osobní i pracovní život.

Napadlo by vás před 23 lety, že jednou budete dělat osobního kouče v Česku?

Určitě ne. Na druhou stranu mě už v té době napadlo, že bych jednou mohl skončit v Česku, protože moje manželka, tehdejší přítelkyně, je Češka. Odstěhoval jsem se sem hned po své promoci. Takže ano, cítil jsem, že by moje cesta mohla vést přes tuto zemi. Ale že budu dělat kouče, to jsem netušil. Vystudoval jsem hudbu a spousta mých bývalých spolužáků zvolila cestu postgraduálního studia a nakonec se překvalifikovali například na účetní či zcela jinou profesi. Já sám jsem ale třeba vůbec nevěděl, jakým profesním směrem bych se měl vydat. Postupně jsem se ale začal orientovat na klasickou kariéru v korporaci. Kouče jsem tedy rozhodně v tu dobu neplánoval.

Čím jste chtěl být jako malý?

Pilotem. Jednak můj táta měl velkou zálibu − modelařinu − a já často tvořil s ním, takže jsem letadla miloval. Navíc jsem byl v tomto ohledu hodně ovlivněný filmy zabývajícími se tematikou druhé světové války a letci, mezi kterými byla i spousta Čechoslováků. Británie je touto dobou mimochodem stále posedlá. Bohužel ale od osmi let nosím brýle a kromě krátkozrakosti trpím i astigmatismem, takže sen o pilotování vzal poměrně rychle zasvé. A jelikož mé rodinné okolí bylo hodně zaměřené hudebním směrem, babička byla skladatelka a klavíristka a můj táta je muzikolog, tak jsem se rozhodl jít studovat právě hudbu. Kromě toho to byla právě hudba, díky které jsem získal stipendia na významné soukromé školy v Británii.

Roderick Lambert (44)

Pochází ze severního Londýna. Vystudoval hudební vědu na Univerzitě v Birminghamu. V roce 1997 se odstěhoval za svojí manželkou do Česka, kde postupně nastartoval profesní kariéru.

Začínal jako lektor angličtiny, posléze přestoupil ve stejné jazykové agentuře na pozici vedoucího lidských zdrojů. Většinu svého profesního života ovšem strávil jako HR ředitel v globální pojišťovací skupině a jako HR byznys partner pro Komerční banku. Letos se rozhodl práci opustit a naplno se věnovat dráze osobního kouče.

Roderick Lambert

Platí stále, že britské soukromé školy jsou velmi striktní?

Vzdělávání na nich je trochu o něčem jiném než na klasických veřejných školách. Pamatuji si, jak jsem v den svých osmých narozenin, tedy 15. září 1982, stál na prahu školy St. George's ve Windsoru. Rodiče mě tam vyložili z auta s velkým kufrem se všemi věcmi, se kterými jsem si musel vystačit až do Vánoc, řekli mi "ahoj" a odjeli. Do zimy jsem je pak viděl jen třikrát, jednou jsem mohl jet domů na víkend, jindy oni navštívili v neděli mě. Ve škole obecně panoval jasně daný řád. Spali jsme ve velkých ložnicích, kde nás bylo 20 kluků. V 7.15 byl budíček a my, spousta z nás včetně mě jsme byli sboristé v královském sboru na vedle stojícím hradě Windsor, jsme se museli rychle umýt, obléct si uniformu a jít cvičit. Já hrál na housle a klavír. Až pak jsme se mohli jít nasnídat. Pak jsme šli na hrad na sborovou zkoušku, poté zpět do školy na pět vyučovacích hodin, na oběd a odpoledne jsme sportovali. Hráli jsme fotbal, v zimě na zmrzlé půdě rugby a v létě kriket. Po večeři jsme my sboristé museli opět nahoru na hrad sloužit u večerních zpěvů. Poté jsme si museli udělat domácí úkoly, rychle se umýt a jít zase spát. Kdo mluvil po zhasnutí světel, dostal trest. Například několikrát přes zadek velkou teniskou, která se jmenovala Jemimah.

Jste rád, že jste si prošel tímto druhem školství?

Ano, hodně mi to dalo. Dlouho jsem se tam ale hledal. První semestr totiž máte pocit, že jste na dovolené, jenže ten další to na vás dolehne a vy si uvědomíte, že tohle nebude záležitost jen pár měsíců. Navíc v té době ještě nebylo výjimkou, že ve škole mezi mladšími a staršími studenty fungovalo mazáctví. Člověk tedy v sobě musel najít hodně síly a musel se spoléhat hlavně sám na sebe. V tom to byla hodně velká škola. Co se výuky týká, tak tam k tomu všemu byla také velká očekávání, takže se člověk naučil i nepolevovat.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?