Jan Stárek
Jan Stárek
autor: Jan Lodl

Teplota v hlavním městě pouštních Spojených arabských emirátů šplhá v červenci vysoko přes čtyřicítku, a tak se setkáváme v jednom z místních hotelů. "Už jsem stačil zjistit, že v létě jsou brunche jednou z mála věcí, kterými se zde lze přes den zabavit," říká, když se domlouváme na setkání. Do Etisalatu, jednoho z největších operátorů v arabském světě a jedničce v domovských Spojených arabských emirátech, nastoupil teprve na začátku června. Na novém místě se tak vlastně teprve rozkoukává a vstřebává první dojmy. "Očekával jsem, že mi bude dělat mnohem větší problém zvyknout si na úplně jiné kulturní prostředí, do kterého jsem přišel. Myslel jsem si, jak mi bude připadat zvláštní, když většina kolegů kolem mě bude chodit oblečena v tradičním arabském oděvu, kanduře. Nakonec toto ale nebyl vůbec žádný problém, spíše naopak," podotýká a dodává, že největší starostí je teď připravit vše na příjezd rodiny. "Po mých synech se mi už opravdu stýská, manželka je zrovna na pár dní tady. Snažíme se pro nás najít vhodné bydlení a to není opravdu, tady v Abú Dhabí, úplně jednoduché," doplňuje Stárek.

V době, kdy si povídáme, je za ním manželka právě na návštěvě. Chtějí společně projít pár nemovitostí, ve kterých by mohli potenciálně bydlet. Ovšem najít tu správnou není tak úplně snadné. "Musíme se především rozhodnout, jestli dáme přednost domu někde na kraji města, nebo spíše většímu a prostornějšímu bytu poblíž centra. Problém ale je, že školy pro děti, které máme vyhlídnuté, jsou právě spíše na okraji," vysvětluje. Dům znamená nejen vyšší náklady, ale také nutnost řešit pravidelné dojíždění do práce. Rovněž synové budou muset jezdit do školy, takže lákavější bydlení poblíž centra by mohlo znamenat spoustu času stráveného na cestě do nebo ze školy. Volba tedy není úplně jednoduchá.

Vyšel až druhý pokus

Téměř dvě desetiletí svého profesního života strávil Jan Stárek v právních odděleních mobilních operátorů v Česku, začínal ve Vodafonu, který se tehdy ještě jmenoval Oskar. A tahle práce se mu stala osudovou hned ze dvou důvodů: nejenže předurčila jeho budoucí kariéru, ale také se zde seznámil se svou manželkou. S tou má dnes dva syny, a byla to právě ona, kdo ho možná k pokusu vyzkoušet si něco jiného než Česko malinko popíchl. "Pro mě to ale vlastně není první delší pobyt v zahraničí," vysvětluje a dodává: "Studoval jsem střední školu ve Spojených státech. Takže žít v prostředí, které se hodně liší od toho, kde jste se narodil, jsem si už zkusil. Byl jsem tehdy hodně mladý, takže to bylo trochu jiné než dnes." Právě nyní si, jak říká, ten rozdíl pořádně uvědomuje. Tehdy ho vlastně nic netížilo, staral se sám o sebe, nemusel myslet na nikoho dalšího. Ostatně, během povídání se k jeho rodině vracíme velmi často, je vidět, jak velmi důležitým bodem v životě pro něj je.

Jan Stárek

Svou první zahraniční zkušenost udělal ještě v relativně mladém věku, když studoval na Robert Service High School v největším městě Aljašky Anchorange. Po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy pracoval nejprve u rodícího se mobilního operátora Oskara, později pohlceného nadnárodním gigantem Vodafone. Odsud se posunul ke konkurenčnímu T-Mobilu. Od června si ve společnosti Etisalat ze Spojených arabských emirátů zvyká na úplně jiné počasí než na Aljašce.

"Nápad zkusit práci v Emirátech vlastně nebyl tak úplně můj," pokračuje Jan Stárek v povídání. "Jedna kamarádka mi asi před dvěma roky řekla, že v Etisalatu je otevřená pozice, na kterou bych se hodil. Nějací Češi a Slováci totiž už tady pracují." Tehdy ale vše skončilo odesláním životopisu, žádnou zpětnou vazbu od firmy tehdy nedostal, a tak vše považoval za vyřízené. "Ale aspoň nás to v té době přimělo udělat si s manželkou v Abú Dhabí krátkou dovolenou, chtěli jsme vědět, jaké prostředí by nás případně čekalo. Měl jsem tedy tak trochu náskok," usmívá se. Nějakou dobu se nic nedělo, a tak s kariérou v Perském zálivu už příliš nepočítal. Loni v září se ale ozvala headhunterka, která mu nabídla práci právě tady.

"Tehdy jsem ještě vůbec netušil, že jde o Etisalat, do kterého jsem před nějakou dobou poslal životopis. Ona dáma mi řekla jen to, že půjde o arabský svět. Později se ukázalo, že ani ona nevěděla o mém předchozím pokusu. Výhodou ale bylo, že já se už před těmi dvěma roky tak trochu naladil na změnu, a tak jsem ji bez ostychu požádal o podrobnosti," vypráví s tím, že když se dozvěděl, kdo by byl jeho budoucí zaměstnavatel, byl skutečně překvapen. Rozhodování podle jeho slov nahrálo i dění v T-Mobilu, kde tehdy pracoval. Firma po letech měnila svou organizační strukturu a více propojovala českou a slovenskou entitu, řada oddělení začínala fungovat, jak se začalo říkat, na "federální bázi". To s sebou neslo i odchod celé řady lidí, se kterými se Jan Stárek znal dlouhodobě a dobře se mu s nimi pracovalo. "A tak, přestože jsem sám dostal nabídku vést jedno z oddělení a vlastně povýšit, vnitřně jsem cítil, že je čas se posunout někam dál," popisuje své naladění v době, kdy začal vyjednávat o svém aktuálním pracovním dobrodružství.

Věci ale nešly úplně tak rychle, jak si představoval. "Brzy po prvním kontaktu s headhuntery jsem absolvoval pohovor po telefonu se svými budoucími šéfy a vše vypadalo na dobré cestě," popisuje Jan Stárek s tím, že jednání přešlo poměrně rychle ke konkrétním detailům jeho budoucí práce a smlouvy, jenže mezi každým krokem byl vždy nějaký časový odstup. Mezitím musel absolvovat někdy na přelomu roku on-line ­assesment, který trval skoro pět hodin. "Bylo to pro mě trochu nepříjemné, věci se nevyvíjely tak rychle, jak bych čekal, přičemž nešlo jen o mně, v Čechách máme rodiny, přátele a zázemí, platíme hypotéky, manželka má svoji práci a kluci chodí do školy a školky. Nejprve to vypadalo, že bychom se mohli stěhovat už někdy po Novém roce. Nakonec to ale ještě nějaký čas trvalo." A tak Jan Stárek dokonce v mezičase odmítl i poměrně lukrativní nabídku práce v Česku. "Prostě jsem byl už asi připraven zkusit to jinde, a taky moje rodina mě v tomto mém rozhodnutí podporovala," říká s úsměvem.

Ke konečné dohodě nakonec došlo až v průběhu března 2019 a po deseti letech ve firmě nastal čas podat výpověď. Nastupovat měl 2. června. Nakonec to ale bylo až o něco později. "Tehdy jsem poprvé − a rozhodně ne naposledy − ocenil, že v Etisalatu pracuje již nějakou dobu i moje krajanka, která mi byla a je jedinečnou pomocnicí v orientaci v novém prostředí. V Emirátech totiž, jako v ostatních muslimských zemích, končil se začátkem června svatý měsíc ramadán a na jeho závěr připadá několik dní svátků, tedy pracovního volna. Kdybych to býval nevěděl, začínal bych vlastně dovolenou, což by bylo asi zbytečné mrhání časem," oceňuje výhody toho, že ve firmě není jediným Čechem. Nakonec tak nastoupil až po svátcích, tedy 9. června 2019. Od prvního kontaktu to znamenalo skoro tři čtvrtě roku času. "S takovými věcmi je potřeba zejména v arabském světě počítat," doplňuje Stárek.

Jinak ale konstatuje, že pokud jde o práci samotnou, jsou zde sice odlišnosti mezi lidmi z různých zemí a kultur, ale nakonec je po profesionální stránce naše práce vlastně stejná jako kdekoli jinde ve světě. Velmi rychle jsem zjistil, že i když je kolega oblečený pro mě trochu nezvykle, dokážeme se naprosto bez problémů domluvit, uvažujeme o věcech obvykle velmi podobně. Situaci mi navíc usnadňuje mezinárodní tým, který ve firmě je. Kromě Arabů pracují kolem mě Evropané, Afričané, ale také lidé z Indie a dalších asijských zemí, stejně jako Australan a lidé ze Spojených států či Kanady."

S rezervou na začátek je třeba počítat

Jedním z důvodů, proč se Češi vydávají za prací do zahraničí, jsou rozhodně finance. O práci v Perském zálivu to platí jednoznačně. Mzdy jsou zde vyšší než u nás, navíc se z nich neodvádí žádné daně. "Je ale třeba mít na paměti, že vyšší mzdy znamenají i vyšší životní náklady," upozorňuje Jan Stárek a pokračuje: "První výplata vám přijde po měsíci, ale výdajů na začátku máte mnohem víc. Nelze tedy počítat s tím, jak vám od prvního momentu začnou peníze na kontě přibývat. Naopak, pořádně rychle mizí. Odhaduji, že tak první rok, možná i trochu déle jste vlastně v minusu, nebo přinejlepším na nule. Teprve postupně se vám investice začne vracet." Jak vysvětluje, je to dáno také tím, že struktura mzdy v Emirátech je trochu složitější než u nás.

Kromě základního platu dostává zaměstnanec, samozřejmě podle své pozice ve společnosti, různé příspěvky a příplatky − na bydlení, na školu pro děti, na manželku, jednou ročně má nárok na zpáteční letenky pro sebe a pro rodinu domů a tak dále. Jenže velká část z těchto příplatků se vyplácí zpětně. "Například příspěvek na školné pro děti dostanete na účet teprve poté, když doložíte jeho zaplacení ve škole. Přitom částka za jedno dítě se může pohybovat kolem 60 tisíc dirhamů, což je téměř 400 tisíc korun," vysvětluje. Tím ale investice na počátku nekončí. "Firma mi platí ubytování v hotelu po dobu prvních tří týdnů po nástupu, abych měl čas si najít odpovídající bydlení. A to je další poměrně velký výdaj. Většina bytů v Abú Dhabí se pronajímá minimálně na rok. Pronajímatel obvykle požaduje zaplacení celého nájmu předem, jen výjimečně se lze domluvit na dvou či čtyřech splátkách, to ale obvykle jen výměnou za určité navýšení ceny," říká Jan Stárek a doplňuje, že nájem bytu vhodného pro čtyřčlennou rodinu zvyklou na určitý, nikoliv luxusní, středoevropský standard, na alespoň trochu vhodném místě stojí v přepočtu na české koruny téměř milion na rok. Když se k tomu přidá ještě nutnost pořídit si auto, protože bez něj se dá ve Spojených arabských emirátech existovat jen velmi obtížně, je potřeba podle Stárka počítat s úvodní investicí blížící se 1,5 milionu korun, která se bude vracet teprve postupně. "Vyrazit do zahraničí za prací úplně bez peněz je trochu hazard," směje se a zároveň ví, že se tím dostává tak trochu pod tlak. Pokud by svou misi nezvládl, stálo by to opravdu hodně peněz. Z povídání se ale nezdá, že by něco podobného v jeho případě přicházelo v úvahu. Odjezd do Perského zálivu zjevně opravdu dobře zvážil.

Hledání cest

"Člověk by si myslel, že když umí dobře anglicky a dostane nějakou podporu od oddělení lidských zdrojů ve firmě, tak by mělo být vše bez problémů. Ale teprve když se vším začnete prokousávat, naplno oceníte, jak výhodné je mít ve firmě krajana, který zde už nějakou dobu působí. Kolegové jsou samozřejmě milí, vždy se mi snaží pomoci, ale jsou prostě věci, které oni jako místní či lidé z jiné země než Česka prostě nemohou znát," rozpovídá se Jan Stárek, když si začínáme povídat o prvních krocích na novém místě. Říká, že mu to tak trochu připomíná práci v německé společnosti − na každou situaci je vytvořen nějaký firemní proces, který ji má dovést k vyřešení. "Problém však někdy bývá, najít ten správný postup. Často se mi stává, že mi kolega nebo třeba odpovědný pracovník z HR velmi ochotně ukáže, jaký další krok v tom kterém procesu je třeba udělat. Jenže já bych potřeboval znát dva kroky předtím a ideálně také aspoň dva či tři následující," směje se a přirovnává situaci ke skládání nábytku z Ikea, kdy mylné přeskočení jediného kroku v návodu znamená, že např. šatní skříň nebude správně fungovat. Přesně to jsou podle něj chvíle, kdy volá české kolegyni ze sousedního oddělení. Ta už je zde přes čtyři roky, a přece jen už si řadu svých cestiček našla. "Jsem za tu pomoc ohromně vděčný, ale ona vždycky říká, že se jí podobné podpory dostalo od jiného bývalého českého kolegy, když sama nastupovala, a jednou třeba štafetu předám dál zase já," doplňuje.

Kdo by čekal nějakou aktivní podporu od českého zastupitelského úřadu sídlícího v Abú Dhabí, byl by zklamán. "Když jsem přišel poprvé na naši ambasádu, nikdo se se mnou nechtěl bavit, nikoho nezajímalo, jestli mám nějaký problém. Místní zřízenec, který rozhodně nebyl Čech, mě vyhodil s tím, že mám mít domluvenu schůzku. A dokonce, i když jsem si ji domluvil, jednání nebylo úplně nejvstřícnější, přičemž tentýž zřízenec mi znovu zastoupil cestu s tím, abych mu mezi dveřmi objasnil účel své sjednané schůzky. Upřímně, nedovedu si představit, že by se takto chovali např. na velvyslanectví Spojených států amerických ke svým občanům. Zkrátka, o nějaké pomoci s vyřizováním věcí spojených s přesunem, nemůže být řeč. Skoro jako kdyby nám náš stát dával najevo, že nějací jeho občané pracující v zahraničí ho opravdu nezajímají," říká s jistým rozčarováním a vypráví, jak velký rozdíl je např. mezi Slovenskou a Českou republikou z tohoto pohledu.

Česko například před nějakou dobou odmítlo ratifikovat dohodu se Spojenými arabskými Emiráty o vzájemném uznávání dokladů. Takže zatímco slovenský občan si vyřídí místní řidičský průkaz během pár minut pouze na základě svého slovenského řidičského oprávnění a stojí jej to v přepočtu necelé dva tisíce korun, občan České republiky musí projít celou složitou anabází, absolvovat alespoň několik hodin v autoškole a kompletní zkoušky jak teoretické, tak praktické, přičemž cena je pak podle Stárka asi desetkrát vyšší. Stejně tak narazil v okamžiku, kdy po něm místní škola žádala potvrzení z Česka o tom, že jeho synové navštěvují školské zařízení v České republice, a mohou tedy zdejší školu navštěvovat, tzv. Transfer Certificate. Takové potvrzení, které zdejší ministerstvo školství vyžaduje od studentů ze všech zemí na světě, by měla vydávat domovská škola studenta, přičemž však v případě České republiky je vyžadováno jeho potvrzení ministerstvem školství a tělovýchovy a následně ještě vyšší ověření ministerstvem zahraničí a zastupitelstvem spojených arabských emirátů v ČR. Naše české ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy však podobný dokument nezná, a tudíž jeho případné vydání školou odmítá ověřovat. Získání odpovídajícího dokumentu, který je pro přijetí do zdejších škol podmínkou, je tudíž poměrně složité a zdá se, že ani v tomto případě není naše zastupitelství ve Spojených arabských emirátech nijak nápomocné. "Nakonec tak budeme muset zvolit trochu českou cestu a zkusit opatřit dokument veškerými dostupnými jinými razítky a doufat, že to jedno pak už nebude nikdo postrádat," usmívá se Jan Stárek trochu trpce. Synové přitom budou muset stejně absolvovat pravidelné přezkoušení ve škole v Česku, přičemž zde je naopak nutno říct, že škola v Čechách nám vychází ve všem maximálně vstříc, a to i přesto, že jsme pro ně v tomto směru první zkušeností.

Investice do nás i do dětí

Přestože zajistit přesun nejen sebe, ale celé rodiny je pro Jana Stárka asi tou nejsložitější věcí, je to zároveň i jedním z důvodů, proč se rozhodl přijmout nabídku Etisalatu a začít novou kariéru uprostřed písečných dun Arabského poloostrova. "Když by byl člověk sám, jako někteří moji kolegové zde, bylo by všechno samozřejmě podstatně snazší. Člověk by se mohl pár měsíců potloukat po hotelech, trochu se uskrovnit v jídle a výdajích a udělat si jistý finanční polštář do začátku," říká. "Ale s dětmi nic takového udělat nemůžete. Jim musíte zajistit určitý standard hned od začátku. Navíc manželka kvůli mně musela opustit práci, kterou měla ráda a byla i slušně placená. Tady bude muset alespoň zpočátku zůstat v domácnosti a starat se o rodinu, než se jí podaří získat nějaké kontakty, a případně si najít práci," doplňuje.

Když už začal o práci v zahraničí uvažovat, shodli se s manželkou na tom, že musí jít o zemi, která je k cizincům velmi vstřícná a kde se dá dobře a bezpečně žít. "V tomhle jsou Spojené arabské emiráty naprosto ideální volbou, z deseti mi­lionů obyvatel jsou pouhé dva miliony místních, zbytek tvoří směsice lidí doslova z celého světa. Vlastně mnohem více než o mně a moji kariéru jde o investici do budoucnosti našich synů," rozzáří se Jan Stárek, kdykoli na jejich potomky přijde řeč. Manželka zase podle jeho slov oceňuje i klima, má ráda teplo, a tak je pro ni oblast, kde teplota celoročně neklesá pod 25 stupňů, skvělou volbou. "Dokonce i aktuální červencové počasí si užívá," usmívá se.

Přiznává se k určitým předsudkům, které měl spojené s životem v muslimské zemi. Brzy se ale ukázalo, že život ve velkých městech Spojených arabských emirátů se vlastně od Evropy tolik neliší. "A to dokonce ani pro moji manželku," říká s viditelnou úlevou a pokračuje: "Na ulici tady můžeme potkat muže v tradičním arabském oblečení nebo ženy v nikábu či burce. Zároveň tu ale zcela běžně chodí jiní lidé oblečeni prakticky stejně jako v Evropě. Život je zde pestřejší, ale omezení není zase tolik."

Je přesvědčen, že možnost setkávat se v každodenním životě a ve škole s lidmi hodně odlišnými, než byli zvyklí z domova, bude pro jejich syny jednoznačným přínosem. Nejde přitom jen o to, že se naučí komunikovat v angličtině, ale zkušenost z kontaktu s jinými kulturami je obohacující. "Pokud tady s námi budou žít několik let, už je v budoucnu nepřekvapí, když budou jednat s člověkem tmavé pleti, Asijcem, když potkají zahalenou ženu nebo prostě lidi oblečené jinak, než jsme zvyklí doma. Doufám, že si najdou kamarády mezi cizinci v našem okolí a pochopí, že jsou to úplně stejní lidé jako vy, já nebo oni," věří Jan Stárek a je podle svých slov přesvědčen, že tohle může být věc, která bude synům v jejich dalších životech skutečně užitečná.

I proto věnují výběru školy, kterou budou synové od září navštěvovat, opravdu velkou pozornost. Přitom oni sami nebyli na počátku tak úplně přesvědčeni, že chtějí odjet. "Starší ze synů to sice hned bral jako velké dobrodružství. Zajímal se hlavně o to, jestli uvidí velbloudy, bude moci ochutnat velbloudí mléko a vyžadoval, abychom měli bazén, kde se bude moci koupat," směje se Jan Stárek s tím, že mladší ze synů byl zpočátku přece jen skeptičtější. Nechtělo se mu opustit kamarády a začít si hledat nové. Jan Stárek si myslí, že je to hodně dáno i věkem. "Tady vlastně pomohl dlouhý přijímací proces," říká. "Kluci měli čas tu informaci vstřebat. A starší nakonec získal mladšího brášku právě na možnost koupat se každý den po škole v bazénu nebo v moři," rozesměje se. Dnes už tím podle Stárka naopak synové v Česku získávají body u svých vrstevníku a stávají se zajímavějšími v kolektivu. "Čeká nás všechny dobrodružství," končí s úsměvem naše povídání.

Autoři: Jan Lodl