Šárka Baron
Šárka Baron
autor: Honza Mudra

Studovala finštinu a rozhodla se získat práci v Nokii. Proto odjela na ekonomickou školu do Finska. Nakonec se přes pražskou a varšavskou kancelář téhle firmy dostala do Londýna, kde žije již několik let. V lednu po mnoha letech opustila obor telekomunikací a nastoupila do společnosti Warner Brothers, kde má na starosti e-commerce pro oblast Evropy, Středního východu a Afriky. "Na každou výhru bylo mnoho proher. Ale já vždycky věděla, že je to právě prohra, co mě posunuje dál," říká.

Již nějakou dobu pracujete v zahraničí, ale není to pro vás první zkušenost. Už máte za sebou studium ve Finsku. Jak vás napadla zrovna tahle severská země?

Dokonce ani Finsko nebyla moje první zkušenost se životem mimo Česko, už na střední škole jsem vyrazila na letní brigádu do Německa. Později jsem začala studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy anglistiku a finštinu a strávila také semestr na univerzitě v Bostonu. A jak už to tak bývá, k tomu jsem tlumočila a překládala. Nějaké peníze navíc se studentovi vždycky hodí. Postupem času jsem začala pracovat pro prezidenta Václava Havla v jeho kanceláři jako tlumočník a překladatel, což byla úžasná zkušenost. Později mě začal lákat marketing a obchod, hledala jsem firmu, která by mi byla sympatická. Díky studiu finštiny jsem měla blízko právě k Finsku a v té době byla Nokia jasnou světovou jedničkou a já si řekla, že tady bych mohla mít šanci. Pak už byla jasná volba vystudovat ekonomickou školu ve Finsku. Viděla jsem šanci pochopit tamní mentalitu, poznat technologie a ještě studovat ve finštině.

A jak to probíhalo?

Záměrně jsem si nevybrala školu v Helsinkách, ale více na severu. Tam jsem měla jistotu, že finština bude prostě nutností. Nechtěla jsem mluvit anglicky. Přihlásila jsem se do konkurzu, absolvovala jsem pohovory a byla přijata. Pracovala jsem v té době stále pro Václava Havla, a tak jsem se ho zeptala na názor. Odpověděl mi, že kdyby měl on v mém věku možnost studovat v zahraničí, rozhodně by té šance využil.

Šárka Baron

Vystudovala anglistiku a finštinu na FF Univerzity Karlovy v Praze, později ještě ekonomickou školu ve Finsku. Už tehdy se rozhodla, že chce pracovat v Nokii. Do českého zastoupení přišla v roce 2004 na pozici marketing & PR director Central & Eastern Europe. Přes Varšavu vedly její kroky do Londýna, kde pracovala pro Nokii, později Microsoft (jako marketing director, consumer devices Europe) a také firmu HMD Global. Od ledna 2019 nastoupila do společnosti Warner Bros. Entertainment jako head of e-commerce pro oblast EMEA consumer product.

Šárka Baron

Mluvíme o období poměrně záhy po listopadové revoluci a vy jste se ve velmi mladém věku ocitla sama v severské zemi, která je nám mentalitou hodně vzdálena. Co pro vás bylo nejtěžší?

To úplně nejtěžší bylo prolomit ledy v mezilidských vztazích a dosáhnout toho, aby mě Finové začali brát jako jednu z nich. Trvalo mi skoro dva měsíce, než mě vůbec první Fin pozdravil. A to přesto, že jsem s nimi všemi mluvila finsky a celé studium bylo ve finštině. Byly to dva měsíce poměrně intenzivní snahy vybudovat nějaké vztahy. Jsou to poměrně uzavření lidé, trvá dlouho, než se prolomí ledy. Pokud se ale podaří vybudovat vztahy, jsou pak velmi pevné. To bylo opravdu asi nejobtížnější. Navíc jsme v tom roce porazili Finsko v hokeji, to mi moc nepomohlo.

Přišel nějaký kulturní šok, když jste opustila posttotalitní Česko?

Největším šokem pro mě bylo, že tím jazykem − tedy finštinou − někdo opravdu mluví. Učila jsem se ji samozřejmě na škole, ovšem dlouho to bylo spíše teoretické. Ale než jsem přijela do Finska, nějak jsem si neuměla představit, že tím komplikovaným jazykem se dá doopravdy domluvit. A pak, když jsem přišla na pasové oddělení a mluvila na úředníka finsky, úředník mi rozuměl a odpovídal. Finština je rozhodně nejtěžší jazyk, který jsem se kdy v životě učila. Přirovnávám jeho studium k pyramidě − začátek je extrémně obtížný, jak ale postupujete, je to snazší. Přesněji řečeno už si zvyknete na tu obtížnost, víte, co čekat, a tak se vám to zdá jednodušší. To je u angličtiny přesně naopak, naučit se základní komunikaci je snadné, ale jak pronikáte do jejích tajů, stává se složitější.

V čem bylo studium ve Finsku jiné než u nás?

Naprosto zásadní odlišností bylo praktické zaměření školy. To je něco úplně jiného než u nás. Každý, kdo na škole učil, musel mít nějakou svou firmu, vlastní byznys. Šlo o to, neučit jen teorii, ale i praxi. I my studenti jsme museli každý týden část času strávit nikoliv ve škole, ale v nějaké firmě, továrně a poznávat skutečně reálnou stránku logistiky, marketingu a tak dále.

Po návratu se vám skutečně podařilo získat práci v pražském zastoupení Nokie. Poměrně záhy jste se ale z Prahy posunula do Varšavy na regionální úroveň. To byl váš nápad, nebo tlak z firmy?

Já jsem se už chtěla z Česka a Slovenska posunout dál. Měla jsem štěstí, protože v té době se měnila organizační struktura firmy a vznikal region zahrnující kromě těchto dvou zemí i Polsko. Nabídka řídit marketingovou komunikaci tohoto nově vzniklého regionu z Varšavy mi tak opravdu udělala radost. Ale přiznám se, že od začátku to byla jen přestupní stanice někam dál do západní Evropy nebo jinam.

Co vás popouzí k tomu, zkoušet neustále štěstí jinde, za hranicemi? Je vám Česko malé?

Myslím, že je to neustálá touha dokázat víc a nikdy nekončící nespokojenost sám se sebou. Vždycky se chci naučit víc a víc poznat. Nechci, aby to znělo nabubřele, není to znevažování toho, co mám, jsem za to vděčná. Zároveň je ve mně ale touha poznávat nové věci, učit se, objevovat. Vždycky chci zjistit, jak mohou ty nové věci fungovat, a neustále něco budovat. Když mluvíte několika jazyky a nějakou dobu studujete či pracujete v zahraničí, musíte se naučit prohrávat. Ne vždy vyhráváte a mnohdy vás prohry naučí víc než výhry. Když se rozhodnete opustit svou rodnou zemi a žít ve Finsku, Velké Británii nebo kdekoliv jinde na světě, musíte se neustále učit něco nového. A neustále budujete, ať je to třeba znalost jazyka, naučení se nového životního stylu a tak dále.

Začínáte tam od začátku, poznáváte nové kultury, protože jste najednou vytrženi z té, kde jste vyrostli. Najednou začínáte chápat rozdíly. Když jsem poprvé organizovala meeting mezi Finskem a USA, nebylo to právě jednoduché. Na jedné straně Finové, kteří nemluví skoro vůbec, a na té druhé Američané, kteří téměř mluvit nepřestanou. Vy se ale potřebujete dostat k výsledku, se kterým budou spokojené obě strany. Pokud se nenaučíte chápat různost mentalit, nemůžete uspět. To jsou věci, které mě neustále posunují dopředu.

Přesto, měla jste pocit, že vám Poláci dávali najevo jistou rivalitu vůči Čechům? Nějaká mladá holka z Česka jim nebude nic přikazovat…

To do určité míry rozhodně ano. Ale jediné, co se s tím dá dělat, je s lidmi mluvit. Museli jsme si spolu sednout a začít budovat vztah, který bude fungovat. V celé mé manažerské kariéře bylo budování mezilidských vztahů a soustředění se na vytvoření funkčního týmu s kolegiální atmosférou to zásadní. Je to něco, čemu se musíte věnovat. Počítala jsem s tím, že první tři čtyři měsíce se budu věnovat právě jen budování vztahů, nejen uvnitř týmu, ale i ve zbytku firmy. To se mi vždy vyplatilo. Velmi podobné to pak bylo i v Londýně. Možná situace, kdy jsem se jako Východoevropanka postavila do čela anglického týmu, byla ještě složitější. To jsou věci, se kterými musíte počítat, když se rozhodnete pracovat v zahraničí.

V čem se liší z pohledu manažera řízení týmu Poláků a týmu Čechů?

Zdá se mi, že česká mentalita má blíže k Německu, naopak ta polská je spíše východní, jsou podobní třeba Slovákům. To se mimochodem projevovalo i v tom, o jaké telefony byl na trzích zájem. V Polsku byly design a jistý imageový status mnohem důležitější než třeba technické parametry a vychytávky. Ty zas byly důležitější na českém trhu. Ale musíme brát v úvahu, že je obrovský rozdíl, pokud pracujete s lidmi ve Varšavě, nebo se ocitnete někde na východě Polska v Bělostoku. Snad v žádné zemi není hlavní město typickým vzorkem země, stejně tak Londýn není typickou Británií. Je tu ale jedna odlišnost, které jsem si v praxi všimla − Poláci a stejně tak i Slováci jsou zvyklí mnohem více jezdit za zkušenostmi do zahraničí. Nejde jen o absolutní počty, ale i v poměru k populaci. Češi jsou v tom přece jen zdrženlivější a nevyjíždějí tak často.

Do Varšavy jste se ještě přesunovala jako svobodná. Co to pro vás znamenalo v osobním životě? Co jste řešila předem?

Bylo to hodně únavné období, létala jsem každé pondělí v pět ráno z Prahy, abych byla v devět ve Varšavě v kanceláři, a každé dva týdny jsem se vracela ve středu večer do Prahy, abych odsud autem ve čtvrtek ráno přejela do kanceláře v Bratislavě. Jinak pokud jde třeba o pronájem bytu, bylo to vlastně stejné jako v Česku. Přes realitní agenturu jsem si našla bydlení blízko práce a vše probíhalo naprosto standardně. Můj život v té době byla hlavně práce, trávila jsem tam opravdu hodně hodin a na nic jiného vlastně nebyl čas. Měla jsem ale v té době už přítele, se kterým jsme se posléze vzali.

Z Varšavy jste přešla v rámci firmy do Londýna. Co bylo impulzem?

Dostala jsem úžasnou nabídku od jedné z velmi vysoce postavených globálních manažerek, které jsem si vždy velmi vážila a dodnes si jí vážím. Vlastně to byly nabídky dvě, měla jsem na výběr mezi přesunem do centrály v Helsinkách a Velkou Británií. Zvažovala jsem to velmi dlouho, ale už jsem na to nebyla sama. Bylo mi jasné, že ve Finsku by byl začátek pro mého manžela mnohem složitější, šance najít si tam dobrou práci bez finštiny není velká. I to nakonec rozhodlo pro Londýn. Kromě toho Nokia přesouvala zejména marketingové a obchodní aktivity do Londýna, takže jsem tady viděla větší perspektivu. Nejdříve jsem ale musela projít standardním výběrovým řízením.

Váš manžel měl v té době v Česku poměrně dobrou práci. Jak to vnímal? Jsme přece jen zvyklí spíše na model, kdy žena následuje muže, ne naopak.

Naštěstí je můj manžel velmi otevřený člověk. Přesto jsme to ale opravdu vážně zvažovali, nakonec jsme se oba shodli, že nás tahle nabídka láká a moji kariéru to posune dál. Počítali jsme s tím, že bude nějakou dobu trvat, než si tam najde práci. Naštěstí se mu ale poměrně záhy podařilo získat zaměstnání ve Vodafonu, takže to netrvalo dlouho. Nebylo to ale úplně snadné období.

Londýn je drahé město a obecně život ve Velké Británii je nákladnější než u nás. Museli jsme si vystačit s jedním příjmem. Měli jste pro začátek nějaký startovní kapitál, který jste investovali?

Nejdříve jsme si pronajali menší dům na jihozápad od Londýna, poblíž sídla Nokie. A teprve po nějaké době jsme si mohli koupit na hypotéku vlastní. Obecné pravidlo říká, že jako občan EU musíte prokázat, že alespoň rok nepřetržitě žijete ve Velké Británii a máte příjem alespoň 25 tisíc liber ročně. Pak můžete dostat hypotéku. Platí ale, že bydlení v Londýně je mnohem dražší než třeba v Manchesteru. Bydlení je tam opravdu drahé, proto jsou britské domy mnohem menší, než jsme zvyklí od nás, žádné velké zahrady jako známe z Česka, poměrně malé místnosti, často v patrech, aby zabíraly co nejmenší plochu. Lidé jsou navíc zvyklí se častěji stěhovat třeba za prací, nestaví si obvykle dům, ve kterém chtějí být celý život. Spíše ho koupí a prodají.

Musíte ale také počítat s náklady na dojíždění, ve Velké Británii se do práce dojíždí běžně z poměrně velké dálky a ceny dopravy jsou tam opravdu vysoké. Ale předem jsme se také zajímali o to, jaký je v Británii život, jak tam funguje zdravotnictví, jak je to s trvalým pobytem. Později do toho přibylo ještě plánování dětí. Prostě jsme se snažili mít představu o nákladech na každodenní všední život.

Už jste to naznačila, během vašeho života v Londýně se vám postupně narodily dvě dcery. I když v Česku jste dítě neměla, situaci tu asi znáte. Můžete to porovnat?

To jsou zcela odlišné světy. Ve Velké Británii neexistuje téměř žádná předporodní a vlastně ani poporodní péče. Pokud jste odkázáni na veřejné zdravotnictví, je obtížné dostat se vůbec ke specialistovi, často to znamená i šest hodin v čekárně. Téměř zde nejsou dostupní pediatři, jdete k běžnému obvodnímu lékaři, který vás obvykle rovnou odešle do nemocnice. Neexistují žádné screeningy, pravidelné prohlídky − to, co je u nás zcela běžné. Proto jsme si museli začít platit soukromé zdravotní pojištění. Jejich zdravotní systém je zaměřen na ekonomické fungování, snaží se udržet náklady na zdravotní péči u státního zdravotnictví co nejníže a to jsou důsledky.

Jak je to s rodičovskou dovolenou?

V zahraničí jste odkázáni sami na sebe, máte jen jeden druhého, babičky, dědečkové a další příbuzní, kteří by mohli pomoci, jsou obvykle daleko. Přitom mateřská a rodičovská dovolená se liší firma od firmy, ze zákona má žena nárok se po šesti měsících vrátit na svou původní pozici. Doma s dítětem může zůstat maximálně jeden rok, pak už ale riskuje, že její původní místo bude obsazené. To je ale spíše případ velkých firem, v jaké jsem pracovala já. V menších firmách si mohou ženy často dovolit být doma jen tři měsíce, jinak o práci přijdou. Přitom neexistují stání jesle nebo školky, takže veškerou předškolní péči si musí rodiče platit sami. Mít dítě je vlastně dražší než mít hypotéku, jen poplatek za školku stojí obvykle kolem 1400 liber měsíčně.

Jak se k mateřství staví britští zaměstnavatelé? Jak to bylo u vás?

Vždycky záleží na konkrétní firmě a také na tom, jakou pozici žena zastává. Nokia a později Microsoft se k ženám na mateřské chovaly velmi dobře. V době, kdy jsem měla první dítě, došlo k tomu, že mobilní divizi Nokie převzal Microsoft. Proto jsem byla trochu pod tlakem, abych se vrátila do práce co nejdříve. Já se ale rozhodla, že alespoň ten rok doma zůstanu, byť s jistým rizikem, že se nebudu mít kam vrátit. Věděla jsem ale, že po roce se budu vracet do úplně jiné firmy, pokud bude ještě vůbec existovat. Na nižších pozicích může žena požádat i o částečný úvazek, ale na mé úrovni to již nepřicházelo v úvahu.

Jak jste podobné situace řešila jako manažerka ve svém týmu?

Snažila jsem se dát ženám vždy volnost v tom, jak si práci zorganizují. Setkala jsem se i s případy, kdy šlo o riziková těhotenství. Já sama jsem ještě pár týdnů před porodem dojížděla vlakem do práce, a dokonce jsem měla vyhlédnutou i záložní porodnici blízko kanceláře. Své podřízené jsem se od toho snažila uchránit. Lidé v Británii, pokud mají home office, opravdu pracují, často mnohem více a efektivněji než v kanceláři. Takže jsem je jednoduše nechala pracovat z domova, bylo pro mě důležitější, aby odvedly svou práci a byly v pohodě, než aby trávily hodiny na cestě do práce a zpět. Naštěstí v Microsoftu je vzdálená práce celkem běžná, takže to nebyl problém.

Zmínila jste, že jste prožila okamžik, kdy firmu, pro kterou jste pracovala, pohltila firma jiná. To nikdy není pro zaměstnance příjemné. Navíc v zahraničí, kde nemáte takové zázemí. Jak se to dá ustát?

Bylo to těžké období, které se u mě kombinovalo s mateřstvím. Musím říct, že jsem netušila, co se bude dít. Byla to pro mě hodně nezvyklá situace. Ale snažila jsem se k tomu přistupovat tak, že nějak bude. Když firma skončí, budu si prostě hledat jinou práci. Jsem zvyklá se s věcmi, které na mě život přichystá, nějak poprat. Počítala jsem s tím, že se z mateřské nebudu mít kam vrátit. Nakonec se ale moje nokiácká kariéra ještě trochu protáhla. Když se Microsoft rozhodl ukončit činnost mobilní divize Nokia, dostala jsem dvě nabídky pracovat přímo v centrále v Seattlu. Ale mojí mamince byla v té době diagnostikována vážná nemoc a já věděla, že jí chci být co nejvíce na blízku a strávit s ní co nejvíce času to půjde. To by při práci v USA nebylo možné, a tak jsem je obě musela odmítnout.

Po Microsoftu jste působila krátce ve firmě, která značku Nokia pro mobily koupila. Pak jste ale odešla a hledala si novou práci. Jaké je hledání práce ve Velké Británii?

Když se zformovala firma HMD, tak mě oslovili, což pro mě bylo opravdu příjemné překvapení. Měla jsem na starosti marketing pro Evropu. Nakonec jsem se ale rozhodla odejít. Když se snažíte získat práci ve Velké Británii, na běžnou pozici se zde hlásí dva tisíce lidí i víc. Nikdo samozřejmě nečte váš životopis, vše vyhodnocuje počítačový systém na základě klíčových slov. Dostat se k pohovoru je tak vlastně nekončící souboj s umělou inteligencí, který máte jen malou šanci vyhrát. Pak nastává výběrové řízení, které má deset kol, někdy víc. A ani když se dostanete sem, nemáte jistotu, že práci dostanete.

Hraje roli, že jste z Česka?

Celkově je celý proces velmi drsný. To, že jste z východní Evropy, příliš nepomáhá. Vaše zkušenosti z téhle oblasti nikoho nezajímají. Naopak je poměrně důležité mít ve Velké Británii trvalý pobyt, což hraje ještě větší roli v souvislosti s odchodem Spojeného království z EU. O ten jsem musela požádat dokonce dvakrát. Poprvé to bylo již před nějakou dobou, byla to poměrně složitá procedura, při níž bylo nutné doložit celou řadu dokumentů, včetně nepřetržitého pobytu ve Velké Británii. Nadneseně řečeno, každý den, kdy jsem byla mimo, hrál roli. Nakonec jsem ale podmínky splnila a potvrzení získala. Jenže před časem vláda rozhodla, že původní potvrzení bude nahrazeno novým. A tak jsem musela žádat znovu, i když to tentokrát bylo jednodušší.

Autoři: Jan Lodl