Se začátkem školního roku se začínají před školami všech stupňů postupně objevovat hloučky debatujících žáků a studentů. Nejinak je tomu ve Vratislavově ulici v centru Prahy, i když místní hlouček je na první pohled trochu odlišný. Pozornému chodci neujde, že kromě běžných žáků ho tvoří i mladí lidé s lehkým mentálním postižením. U cedule, která zve kolemjdoucí na obložené chleby či polévku do učňovského bistra, se sice probírají stejná témata a padají stejné výrazy jako u každého jiného pražského učiliště, tito žáci však mají cestu za výučním listem a na pracovní trh o něco náročnější. Jejich škola s tím počítá a snaží se je připravit na dospělý život tak, aby uplatnili své nejlepší schopnosti a nenechali se zaskočit realitou.

"V Praze jsme jediné magistrátní učiliště našeho typu," vysvětluje Mgr. Josef Filip, ředitel Odborného učiliště Vyšehrad. "Na druhé straně Vltavy existuje ještě jedna podobná škola zřízená přímo ministerstvem, kde studují nedoslýchaví, a dále provozuje některé tzv. 'éčkové' obory pár středních odborných učilišť," dodává. "Éčkovými" obory má Josef Filip na mysli dvouleté a tříleté obory kategorie E, které jsou určené pro žáky se zdravotním postižením nebo zdravotním znevýhodněním. Jsou koncipovány s nižšími nároky v oblasti všeobecného i obecně odborného vzdělání.

Praxe na prvním místě

Vyšehradské učiliště vzdělává celkem 270 žáků dvou typů − s lehkým mentálním postižením a s výraznou vývojovou poruchou učení, tzn. těžké dysgrafiky, dyslektiky apod. Na výběr mají ze sedmi dvouletých a tříletých oborů, například kuchař, cukrář, prodavač nebo pokojská. "V porovnání se středními odbornými učilišti jsou naše obory méně náročné," přibližuje Josef Filip. Jeho škola se ve skladbě hodin zaměřuje na maximální podíl praktického vyučování. Po mnohaletých zkušenostech s tím, jak obtížné je pro některé žáky sehnat nutnou praxi, se vedení před šesti lety rozhodlo přizpůsobit provoz školy ještě více potřebám žáků a vytvořit reálné prostředí pro praxi přímo v areálu školy. Pedagogové tak mají ve vlastních rukou to, co se mladí lidé reálně naučí udělat. Mohou lépe zajistit, aby na trh práce odcházeli skutečně připraveni a měli představu o tom, co jejich řemeslo v každodenní podobně obnáší.

Hledám práci, zn.: Mám učňák

Prohlédnout fotogalerii

To potvrzuje i Kateřina Šmálková, jejíž syn studuje ve škole druhý ročník oboru kuchař: "Učiliště jsme si vybrali proto, že má jednodušší učební osnovy, ale hodně praxe. Můj syn má vývojovou dysfázii, což je těžká logopedická porucha. Při učení se u něj dysfázie projevuje jako soubor několika vývojových poruch učení typu dyslexie, dysgrafie, dysortografie a dyskalkulie." V praktickém životě ale syn Kateřiny Šmálkové problémy nemá a patří k těm, kteří nakonec získali praxi i mimo školu a vrátili se z prázdninové brigády s výbornými referencemi.

Zvoní a před bufetem v prvním patře se tvoří malá fronta. Žáci si sem o přestávce chodí koupit svačinu připravenou jejich spolužáky. Pod dohledem paní učitelky tu obsluhují budoucí absolventi tříletého oboru prodavač, a pokud nespěcháte, dočkáte se výborné školní housky nebo obloženého chleba.

O hodinu později už bude rušno na školním dvoře, kde před rokem vyrostla prosklená moderní stavba s dřevěnými prvky, která ukrývá restauraci určenou pro veřejnost. Jdete-li tedy ve správnou chvíli kolem, máte šanci zaplatit bezkonkurenčně nízkou cenu za dobrý oběd v příjemném prostředí. Podmínkou je, že to stihnete mezi prvními zhruba 70 hosty. "Více než 70 obědů denně zatím není v našich silách uvařit," vysvětluje ředitel a dodává: "Nejsme komerční subjekt a nemůžeme chtít po našich žácích klasické tempo. Na prvním místě u nás pořád zůstává výuka, to znamená, že i při praktickém vaření řadu věcí vysvětlujeme a musíme dát mladým lidem prostor pracovat vlastním tempem. Velkou závodní jídelnu pro okolní firmy u nás tedy ani v budoucnu nenajdete, i když by si to mnozí přáli."

Cílem není vychovat šéfkuchaře Alcronu

Doba, kdy na pracovním trhu chybí desítky tisíc lidí, má i své světlé stránky: pomáhá v uplatnění i těm, kteří dříve hledali práci obtížněji. "Uplatnění našich absolventů je bezproblémové. Z vlastní zkušenosti víme, že kdo chce pracovat, má kvalitní praxi a chuť učit se dál, ten zaměstnání najde," říká Josef Filip a dodává: "Připravit naše žáky na reálný vstup do zaměstnání je sice o něco náročnější, ale daří se to." O jeho absolventy mají pravidelně zájem velké podniky jako například United Bakeries, Globus nebo další větší provozy jako například menzy Univerzity Karlovy. Často se stává, že absolventi jdou i mimo obor − do jiných služeb, kde uplatní své pracovní návyky. "Samozřejmě počítáme s tím, že nepřipravujeme šéfkuchaře pro pětihvězdičkové hotely, ale vzhledem k jejich předpokladům spíše kvalitní zaměstnance pro běžné gastronomické provozy," líčí ředitel školy.

Jedním z dalších míst, kde se budou jeho žáci připravovat na reálné zaměstnání, je nově zřízený bufet v magistrátní budově ve Škodově paláci v Praze a také připravované bistro v budově ministerstva školství. Studenti tu budou samostatně připravovat jednoduchá teplá jídla, obložené pečivo a drobné speciality. "Právě takové bistro může být místem, kde řada našich žáků získá první kontakt s reálným prostředím mimo školu a poprvé zažije na vlastní kůži, co znamená pracovat ve veřejném gastro zařízení," vysvětluje ředitel. Při hledání práce pak může právě tento bod rozhodnout o přijetí na vysněné místo.

Díra na trhu

Přes maximální úsilí pedagogů najde většina absolventů uplatnění především v mírně zvýhodněném prostředí. To znamená, že firma, která se je rozhodne zapojit do svého týmu, musí počítat s pomalejším tempem nebo slabší jemnou motorikou, ideálně by měla vyčlenit člověka, který na čerstvé absolventy po nějakou dobu dohlédne a naučí je pracovní návyky nového pracoviště. Firmám se i tak zaměstnání mírně znevýhodněných osob vyplácí. Najdou v nich mimo jiné stálé pracovníky, se kterými často mohou při vstřícném přístupu počítat i na mnoho let dopředu.

Odborné učiliště Vyšehrad myslí i na to, jak najít uplatnění žákům, kteří nemají předpoklady nastoupit do běžného provozu. Josef Filip intenzivně vysvětluje firmám, jak velkou perspektivu má potenciální investice do zřízení chráněných dílen. "V oblasti služeb je jich u nás katastrofálně málo," vysvětluje Josef Filip. "Už delší dobu v nich vidím velikou příležitost pro absolventy i zaměstnavatele. Firma získá za výhodných podmínek člověka schopného dělat jednoduchou práci a žáci, mnohdy velmi šikovní, mají příležitost dělat smysluplnou činnost a být za ni placeni. Chráněné dílny našich oborů jsou zatím na trhu popelkou, ale do budoucna do nich vkládám velké naděje," dodává ředitel. Ten v současné době jedná s nejmenovanou velkou firmu, která zvažuje, že by těchto výhod využila a část své výroby přesunula právě do chráněných dílen, které by zbudovala. Ekonomické výpočty hovoří jasně v jejich prospěch.

Dobrý pedagog nad zlato

Samo vedení školy o zřízení chráněné dílny uvažovalo, ale jak říká Josef Filip, škola není firma. Pohybovat se šikovně na hraně vzdělávání a byznysu vyžaduje mnoho úsilí a kapacit, které škola nemá.

Ostatně tvrdý oříšek představuje i personální vykrytí základního vzdělávacího procesu učiliště. V jeho speciálních třídách je daný počet 6−14 žáků. Na odborný výcvik je skupina maximálně osmičlenná, přičemž ideální stav je podle zkušeností vedení školy jeden učitel odborného výcviku na pět dětí. "Teď si spočtěte, kolik učitelů musíme mít, když chceme dobře vyučit 270 žáků," směje se ředitel. Podle jeho názoru se nezvykle stálý pedagogický sbor drží na škole hlavně díky dobré atmosféře a přátelskému přístupu. "Záleží nám na tom, aby každý náš žák dostal příležitost dělat, co ho baví, a našel smysluplné uplatnění v reálném světě," dodává dobře naladěný ředitel školy.

A co jeho samotného motivuje vést už 11 let právě tuto instituci? "Moje práce je pro mě hodně srdeční záležitost, asi mám silné sociální cítění," vysvětluje a dodává: "Dává mi smysl podporovat naše děti v tom, aby byly v životě úspěšné. Dříve jsem vrcholově sportoval a postupně jsem začal i učit − baví mě propojovat vzdělávání s prostorem pro růst osobnosti prostřednictvím sportu." Josefa Filipa lákalo dát dětem příležitost aktivně sportovat a účastnit se mezinárodních závodů. Jeho škola proto postupně organizovala dvě mistrovství Evropy a jedno mistrovství světa v atletice mentálně postižených. "Je to fajn pocit, když někoho vytáhnete ze slabého sociálního prostředí a dáte mu příležitost zažít mezinárodní úspěch. Kdyby to nezažili u nás, nikdo jiný by jim tu šanci nedal. Kdo vezme mentálně postižené nebo pomalejší děti do normálního klubu?" ptá se ředitel.

"Představte si, že odmala špatně čtete, počítáte a slyšíte, jak jste neschopná. A pak přijde někdo, věnuje vám čas a dá vám příležitost začít vyhrávat," popisuje Josef Filip důvod, proč žákům svého učiliště dává široký prostor pro trénink a závodění. Jednou z mnoha mezinárodních soutěží, kterých se žáci či absolventi vyšehradského učiliště účastní, tak budou i nadcházející říjnové Global Games pro mentálně postižené v Austrálii.

Ostatně i syn Kateřiny Šmálkové začal hrát za školu florbal, což mu otevírá dveře ke sportovním úspěchům, bližšímu vztahu s třídním učitelem i ostatními žáky. "Dobré prostředí se nakonec vždycky projeví na motivaci žáků k učení. Vidíme v praxi, že přátelská podporující atmosféra pomáhá našim žákům zvládnout mírné znevýhodnění, se kterým k nám přicházejí. Podporuje je v tom, aby na pracovní trh vstupovali jako dospělí lidé, kteří chtějí co nejlépe uplatnit, co se naučili, a nebát se překážek," uzavírá Josef Filip.

Související
Zobrazit