Se začátkem školního roku se začínají před školami všech stupňů postupně objevovat hloučky debatujících žáků a studentů. Nejinak je tomu ve Vratislavově ulici v centru Prahy, i když místní hlouček je na první pohled trochu odlišný. Pozornému chodci neujde, že kromě běžných žáků ho tvoří i mladí lidé s lehkým mentálním postižením. U cedule, která zve kolemjdoucí na obložené chleby či polévku do učňovského bistra, se sice probírají stejná témata a padají stejné výrazy jako u každého jiného pražského učiliště, tito žáci však mají cestu za výučním listem a na pracovní trh o něco náročnější. Jejich škola s tím počítá a snaží se je připravit na dospělý život tak, aby uplatnili své nejlepší schopnosti a nenechali se zaskočit realitou.

"V Praze jsme jediné magistrátní učiliště našeho typu," vysvětluje Mgr. Josef Filip, ředitel Odborného učiliště Vyšehrad. "Na druhé straně Vltavy existuje ještě jedna podobná škola zřízená přímo ministerstvem, kde studují nedoslýchaví, a dále provozuje některé tzv. 'éčkové' obory pár středních odborných učilišť," dodává. "Éčkovými" obory má Josef Filip na mysli dvouleté a tříleté obory kategorie E, které jsou určené pro žáky se zdravotním postižením nebo zdravotním znevýhodněním. Jsou koncipovány s nižšími nároky v oblasti všeobecného i obecně odborného vzdělání.

Praxe na prvním místě

Vyšehradské učiliště vzdělává celkem 270 žáků dvou typů − s lehkým mentálním postižením a s výraznou vývojovou poruchou učení, tzn. těžké dysgrafiky, dyslektiky apod. Na výběr mají ze sedmi dvouletých a tříletých oborů, například kuchař, cukrář, prodavač nebo pokojská. "V porovnání se středními odbornými učilišti jsou naše obory méně náročné," přibližuje Josef Filip. Jeho škola se ve skladbě hodin zaměřuje na maximální podíl praktického vyučování. Po mnohaletých zkušenostech s tím, jak obtížné je pro některé žáky sehnat nutnou praxi, se vedení před šesti lety rozhodlo přizpůsobit provoz školy ještě více potřebám žáků a vytvořit reálné prostředí pro praxi přímo v areálu školy. Pedagogové tak mají ve vlastních rukou to, co se mladí lidé reálně naučí udělat. Mohou lépe zajistit, aby na trh práce odcházeli skutečně připraveni a měli představu o tom, co jejich řemeslo v každodenní podobně obnáší.

To potvrzuje i Kateřina Šmálková, jejíž syn studuje ve škole druhý ročník oboru kuchař: "Učiliště jsme si vybrali proto, že má jednodušší učební osnovy, ale hodně praxe. Můj syn má vývojovou dysfázii, což je těžká logopedická porucha. Při učení se u něj dysfázie projevuje jako soubor několika vývojových poruch učení typu dyslexie, dysgrafie, dysortografie a dyskalkulie." V praktickém životě ale syn Kateřiny Šmálkové problémy nemá a patří k těm, kteří nakonec získali praxi i mimo školu a vrátili se z prázdninové brigády s výbornými referencemi.

Zvoní a před bufetem v prvním patře se tvoří malá fronta. Žáci si sem o přestávce chodí koupit svačinu připravenou jejich spolužáky. Pod dohledem paní učitelky tu obsluhují budoucí absolventi tříletého oboru prodavač, a pokud nespěcháte, dočkáte se výborné školní housky nebo obloženého chleba.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?