Když statisíce tun zboží a surovin převezou místo kamionů lodě, je to z hlediska ekologie jednoznačná výhra. Propagátoři kanálu, který má spojit Dunaj, Odru a možná i Labe, proto při výčtu výhod vodního díla nezapomínají ani na snižování emisí oxidu uhličitého a přidají, že by se ulevilo silnicím, a že by proto klesla i dopravní nehodovost. To vše by každý uvítal. Otázka je, za jakou cenu − a zda cíle nemůžeme dosáhnout jinými prostředky výhodněji.

A na to odpověď nemáme. Víme jen, že projekt by spolkl hodně stamiliard a byl by vysoce prodělečný. Proto se hledají dodatečné přínosy typu miliarda ročně získaná z toho, že by se něco z vody z výše položených částí kanálu ve vhodný okamžik prohnalo přes turbíny a vodní cesta by tak fungovala jako přečerpávací elektrárna. Jenže jak moc věřit, že se tím vydělá miliarda ročně? Něco naznačí už fakt, že z přirozeně vypadajících údajů uvedených v ekonomické analýze studie vodního koridoru po sečtení vznikne tak úžasně kulaté číslo.

I obhájci propojení Dunaje, Odry a Labe, které s vervou propaguje Miloš Zeman, připouští, že si kanál na sebe nikdy nemůže vydělat, ale dodávají, že pro stát je i tak výhodný. A že se nákladů nemáme bát i proto, že přece podstatnou část může uhradit Evropská unie. Jenže to by se dalo říct třeba také o vysokorychlostních železnicích.

Přilákaly by sice jiný druh nákladu než vodní magistrála s průměrnou rychlostí přepravy ani ne 10 kilometrů za hodinu, ale též by snížily emise CO2, zátěž silnic i dopravní nehodovost by klesly a mohla by je také spolufinancovat EU.

Když budeme porovnávat přínosy a rizika investice do kanálu, měli bychom proti sobě stavět různé příležitosti. Na vše totiž zdroje nikdy nejsou. A neměli bychom zapomenout, že investicím do drahé vodní cesty voliči, na rozdíl od vysokorychlostní železnice, zelenou nedali. Vládní strany totiž kanál v žádné variantě ve svých volebních programech nenabídly.