Letos na jaře získala titul asistentka roku ve stejnojmenné soutěži. Říká, že vítězství jí přineslo hlavně to, jak moc má svou práci ráda. Je to vidět na první pohled, kdykoli začne vyprávět o tom, co by měla asistentka dělat, je ve svém živlu. Nadšení je na ní více než patrné.

Jak se pozná nejlepší asistentka?

Je to taková, která tu práci dělá srdcem. Měla by ji mít ráda, usmívat se, aby bylo vidět, že ji ta práce baví. Právě tím jsem zřejmě porotu soutěže zaujala nejvíc. Práce asistentky mě opravdu baví, a proto se pořád usmívám. To je podle mého názoru úplným základem dobré asistentky.

Jste úřadující asistentkou roku. Čím jste porotu zaujala?

Podle zpětné vazby, kterou jsem od letošní poroty dostala, to bylo moje vystupování, možná sebevědomí. Nesnažila jsem se tvářit, že jsem v soutěži omylem. Nebála jsem se říct, že opravdu chci vyhrát. Věřím, že si také všimli toho, jak jsem do všech zadaných úkolů šla s nadšením, snažila jsem se je opravdu splnit tak, jak nám byly zadané. Poslouchala jsem instrukce, všímala si drobných detailů, snažila se dát si pozor, aby nic požadovaného nechybělo. Zkrátka přistupovala jsem ke všem úkolům zodpovědně, dodržovala termíny, o všem komunikovala. Porota, věřím, ocenila, jak šlo vše hladce.

Kateřina Hovadíková

Už na střední škole si vybrala specializaci "asistentka podnikatele" a práci asistentky se věnuje od ukončení školy. Již čtyři roky je asistentkou jednatele firmy Liane group, která sídlí v Chomutově. Z tohoto severočeského města také Kateřina Hovadíková pochází.

V letošním roce získala titul asistentka roku za rok 2018 ve stejnojmenné soutěži pořádané sdružením Svět asistentky.

Kateřina Hovadíková

Jako letošní vítězka jste členkou poroty příštího ročníku. Do něj se přihlášky uzavírají již na konci října. Je na to tedy posledních pár dní. Nač se zaměříte? Jak poznáte tu asistentku, která by měla vyhrát?

Moje životní krédo zní: "Když se chce, všechno jde." Jsem hodně emotivní člověk. Podle mého názoru nejsou nejdůležitější ty takzvané tvrdé dovednosti, ty se dají naučit. Já budu v kandidátkách hledat zápal, musím na nich poznat, že mají tuhle práci opravdu rády, rády ji dělají. Nemůže to být někdo, kdo do práce chodí jen kvůli tomu, aby mu patnáctého něco cinklo na účet. Budu hledat nějakou přidanou hodnotu, člověka, který práci dává kus sebe.

Jsem samozřejmě ovlivněna tím, jak práci asistentky vnímám já sama. Pozitivní přístup je pro mě velmi důležitý. Samotnou mě strašně mrzí a je mi nepříjemné, když přijdu do nějaké firmy nebo na úřad a sedí tam člověk, na kterém je vidět, že ho jeho práce nebaví, že ho obtěžuji tím, že jsem tam vůbec přišla. A naopak si vážím lidí, kteří, když přijdu, se na mě usmějí, jsou na mě příjemní. A takové očekávám i mezi soutěžícími. Kromě toho samozřejmě dostaneme jako členové poroty určitý návod, jak zadané úkoly posuzovat, na co se soustředit. Ale určitá chemie je pro mě opravdu důležitá.

Jak by měl vybírat asistentku její budoucí šéf nebo HR manažer? Měl by se zajímat právě o chemii? Měl by se zajímat o to, jestli si ti dva lidé spolu sednou?

Chemie je hodně důležitá. Je potřeba mít na paměti, že asistentka bude vaši firmu reprezentovat. V asistentce vybíráte člověka, který bude vizitkou vaší firmy. A pokud na vás nepůsobí dobře, jakoby nepříjemně i na vás samotné, jak asi bude působit na lidi, kteří do té firmy přijdou, kteří s ní budou řešit něco po telefonu. Asistentka − ale může to být i asistent samozřejmě − si musí se svým šéfem takzvaně sednout, měli by si být vzájemně sympatičtí. Protože různé procesy, fungování v běžném provozu, to jsou věci, které se dají nastavit. Platí, že základní pracovní pravidla si nastavuje šéf a na asistentce je, aby je dodržovala. I ona může manažera něčemu naučit. Ale chemii uměle nevyvoláte. Když jsem se ucházela o pozici, na které jsem teď, hrály u mě navíc roli i sympatie k firmě samotné. Opravdu jsem chtěla pracovat v téhle společnosti, líbilo se mi, jak se veřejně prezentuje, jak působí, a při pohovoru to ze mě asi bylo cítit.

Co vám soutěž Asistentka roku přinesla?

Rozhodně jedno obrovské poznání, že naše strachy nás neuvěřitelně svazují. Protože tahle soutěž se mi moc líbila, sledovala jsem ji, ale neměla jsem odvahu se do ní přihlásit. Nakonec mě přihlásil můj šéf. V první chvíli jsem si trochu ťukala na čelo, proč mě do té soutěže hlásí. Ale dnes jsem za to opravdu ráda. Ne proto, že jsem vyhrála, ale proto, co jsem se díky tomu naučila. A navíc jsem si díky tomu uvědomila, jak mě strach brzdil v mém životě.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?