Prababička Jaroslavy Michalcové přivezla recept na zvláštní zákusek − takzvanou dortletku z Vídně. Společně s manželem provozovali v rakouském hlavním městě pekárnu na Meidlinger Hauptstrasse. "Recept na dortletku je naším tajemstvím," říká nám majitelka, když se usadíme v cukrárně a kavárně na roudnickém Husově náměstí. Ještě je zavřeno, dnes dorazila první. Nejen kvůli nám. "Na administrativu mám během dne málo času, a tak ji doháním buď po nocích, nebo si sednu tady do kavárny dříve, než přijdou první hosté.

Rodinné geny

A tak zatímco my se pohodlně usadíme u stolečku s kávou a pochopitelně jedním z úžasných zákusků, Jaroslava Michalcová otevírá notebook a dává se do práce. Než přijde trojice dívek obsluhující hosty v kavárně, má přibližně hodinu. Je totiž sobota, ve všední den už by byla v kuchyni od půl šesté společně se třemi cukrářkami, které zaměstnává. "V sezoně přibíráme také brigádníky," říká majitelka a vysvětluje, že její šestičlenný tým je již nějakou dobu stabilní. "Sehnat dobré zaměstnance v Ústeckém kraji není úplně snadné. My už ale máme docela dobré jméno, takže se mi čas od času samy od sebe ozvou i vyučené cukrářky a ptají se po práci," doplňuje Michalcová.

Problém nemívá ani najít brigádníky, přestože si hodně zaměstnavatelů na jejich nedostatek dnes stěžuje. "Hlásí se nám především studenti, kteří si chtějí přes prázdniny přivydělat. Vědí, že u nás je příjemné prostředí, a i když je hodně práce, baví je to tu," potvrzuje majitelka tezi o tom, že pro zaměstnance je pracovní prostředí velmi důležitou položkou a pro mladé lidi to platí zvlášť.

Posílení je skutečně potřeba, v letních měsících má cukrárna ještě letní předzahrádku přímo na náměstí, a dokonce i v zimě si můžeme posedět i u stolečků v průjezdě. Mimochodem, ačkoli je to otevřený prostor, i tady je zakázáno kouření. "Loni jsme si navíc pronajali ještě jednu místnost ve druhé části budovy. Přes léto jsme tam nabízeli zmrzlinu, teď je to prostor, kam se mohou usadit například rodiny s malými dětmi, které si zde mohou nerušeně hrát," doplňuje paní Michalcová.

Než přijdou první hosté, využíváme času, abychom se porozhlédli po interiéru. Stěny zdobí zejména fotografie jejích prarodičů a dalších příbuzných, stejně jako třeba ocenění, která její pradědeček Josef Vopálenský získal od cechu pekařů. Do Česka se vrátila celá rodina ve třicátých letech minulého století. Vrcholící hospodářská krize a nástup nacismu nepřál podnikání ani ve Vídni. Rodinnou pekařskou tradici ale přerušil tatínek paní Michalcové, padesátá léta řemeslu příliš nepřála, a už vůbec nebylo místo pro živnostníky. Dlouho nikoho ani nenapadlo, že na tradici navázala Jaroslava.

Jaroslava Michalcová

Dlouho to nevypadalo, že by měla navázat na rodinnou pekařskou tradici. Pradědeček provozoval na začátku 20. století pekařství ve Vídni. Ona ale po dvouleté nástavbě pracovala patnáct let na zámku v Libochovicích jako správkyně depozitáře a vedoucí průvodcovské služby a dalších osm pak jako kurátorka v roudnické galerii. Při zaměstnání začala studovat vysokou školu a zároveň i učební obor cukrář. Cukrárnu a kavárnu Dortletka založila v roce 2013 a dnes řídí tým tří servírek a dalších tří cukrářek na plný úvazek. V roce 2014 zvítězila v soutěži T-Mobile Rozjezdy, v roce 2015 se stala Živnostníkem roku Ústeckého kraje.

Ostatně její kroky vedly jinam a nastoupila v nedalekých Libochovicích jako správkyně depozitáře a vedoucí průvodcovské služby na tamním zámku. Pracovala tam neuvěřitelných pětadvacet let. Začínala zde totiž už v patnácti jako průvodkyně. Odsud pak přešla do galerie v Roudnici nad Labem, kde pracovala jako kurátorka. Při práci začala studovat vysokou školu, a aby toho neměla málo, také kurz na cukrářku. Rodinné geny se postupně draly na povrch. "Péct a vyrábět zákusky mě prostě bavilo, a všichni říkali, že mi to jde," vypráví. To už odložila notebook a pozvala nás do svého království v zázemí cukrárny. "Tak tady všechny naše výrobky vznikají," ukazuje nám prostory s nepřehlédnutelnou dávkou hrdosti. "V každém našem výrobku je hodně ruční práce. Snažíme se neslevit z kvality surovin, abychom udrželi úroveň našich zákusků a dortů."

"Bylo to zvláštní, absolvovala jsem učňovský obor s lidmi, kteří byli ve věku mých dětí. Naštěstí jsem ale nemusela chodit na tělocvik," vrací se ve vzpomínkách a pokračuje: "Postačilo mi absolvovat roční praxi a složit zkoušky. Nakonec to dobře dopadlo a já byla oficiálně vyučenou cukrářkou."

To už ale nalévá bílky do velké šlehací mísy. Z nich nakonec vznikne symbol zdejší cukrárny, právě ona dortletka s tajným receptem, která dala cukrárně také název. A paní Michalcové změnila život.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce iHNed.cz
Chcete si přečíst celý článek?